Hledejte

Vatican News
Kardinál Pietro Parolin Kardinál Pietro Parolin 

Kardinál Parolin: František přináší do Iráku naději na dialog

Cesta papeže Františka do Iráku ve dnech 5. až 8. března je jedinečná z mnoha důvodů. Jde o vůbec první papežskou návštěvu v Abrahámově vlasti. Ještě významnější jsou však její současné okolnosti: papež přijíždí povzbudit zdecimovanou křesťanskou komunitu v regionu, který se stal v posledních desetiletích jedním z hlavních kolbišť naší doby, přichází mluvit o smíření a bratrství do míst, kde zejí otevřené rány mocenských konfliktů zneužívajících náboženství ke svým cílům.

 Jak zdůrazňuje v rozhovoru pro vatikánská média kardinál Pietro Parolin, papež František přichází, aby poukázal k naléhavosti spolupráce na obnově země a uzdravení všech ran, k vykročení do nové etapy dějin.

„Papež se vrací ke svým apoštolským cestám po poměrně dlouhé odmlce způsobené sanitární krizí spojenou s Covidem-19. Obrací pozornost k zemi, která obzvláště trpí, k zemi, které nese na svém těle zranění způsobená válkou, terorismem, násilím a střety. Papež chce této zemi, Iráku, projevit zvláštní pozornost, zvláštní blízkost. Hlavní cíl a význam cesty spočívá právě v projevení papežovy blízkosti Iráku a jeho obyvatelům. Chce vyslat důležité poselství, že je nutné spolupracovat, spojit své síly pro rekonstrukci země, zahojení všech těchto ran a zahájení nové etapy.“

Když jste před třemi lety navštívil Irák, řekl jste, že křesťané a muslimové jsou povolání vnést světlo do temnot strachu a nesmyslnosti. Jaký význam mají tato slova nyní, před papežskou cestou?

„Myslím, že tato slova si zachovala veškerou aktuálnost. Chtěl bych připomenout, že jsem je řekl v kontextu, který byl dokonce radostný. Byla to vánoční noc v chaldejské katedrále v Bagdádu, zaplněné lidmi, plné zpěvů a světla, navzdory ponuré atmosféře, která byla venku. Myslím, že zůstala aktuální. Především jsou v souladu s mottem cesty Svatého otce: „Všichni jste bratři“. Toto bratrství se zakládá na skutečnosti, že jsme všichni dětmi téhož Otce. Odvolává se také k Abrahamovi, jehož vlastí je právě Irák, tam začíná jeho příběh poté, co jej Pán povolal – k Abrahamovi, k němuž mají vztah jak křesťané tak muslimové. Pak se však musí také projevit ve společném nasazení. Proto jsou, jak jsem říkal, povoláni, aby byli společně světlem ve tmách a rozptylovali temnoty, mnohé temnoty, které tam byly před dvěma lety a které – navzdory úsilí o jejich překonání – z velké části přetrvávají.“

Čtyřdenní cesta do Iráku bude velmi intezívní. Papež se setká s místní církví a zúčastní se mezináboženského setkání v Ur, Abrahamově městě, navštíví místa pronásledování, mučednictví, místa rekonstrukce. Co je ústředním motivem této návštěvy?

Ústředním motivem je právě skutečnost, že papež chce vyslat poselství směrem k budoucnosti. Najdeme mnoho obtížných situací a utrpení, i když nemluvíme o místech, kde dochází přímo k pronásledování, mučednictví. Samotná církev prožívá těžkou situci, je potřeba posílit mezináboženský dialog. Obtíže však je možné překonat, pokud nechybí dobrá vůle a nasazení ze strany všech, je třeba přiložit ruce k dílu, spolupracovat na obnově. Myslím, že hlavní poselství, bude toto: nenechme se zablokovat vším tím, co se stalo, jakkoli zlé to mohlo být – a zlé to opravdu bylo – ale hleďme kupředu s nadějí a odvahou, aby bylo možné obnovit Irák.

Kvůli násilí v posledních letech opustilo Irák více než milion křesťanů. Přináší papežova cesta nějakou naději na změnu také v tomto smyslu?

„Samozřejmě, církev, iráčtí katolíci a křesťané papeže toužebně očekávají. A samozřejmě potřebují povzbuzení k prožívání svého křesťanského poslání uvnitř této tolik obtížné situace. Řekl bych, že být křesťanem na Blízkém východě je téměř zvláštním křesťanským povoláním, žít v tomto prostředí, ve svých zemích. Papež tedy zajisté povzbudí tuto církev k odvaze, ke schopnosti svědčit a vyzve ji, aby zůstala na svém místě , aby svědčila svou přítomností. Jak už jsme mnohokrát řekli, bez křesťanů by Blízký východ nebyl tím, čím je.“

Irácká vláda tuto cestu přivítala jako „poselství míru“. Jak se buduje stabilita, dialog a soužití po tolika letech ničení a násilí?

Je to velká výzva, na kterou se vláda a celá společnost pokouší odpovědět. Vracíme se k tomu, o čem jsme mluvili, totiž k jednotě. Je zapotřebí spojit se a spolupracovat. Přiložit ruku k dílu a spolupracovat na budování jednoty. Je k tomu samozřejmě zapotřebí odpuštění a smíření. Je nutné překonat minulost a hledět dopředu v novém, pozitivním smyslu. Zároveň je také nutné sáhnout k určitým opatřením, například proti sektářství, které bohužel charakterizuje ještě široké vrstvy společnosti, proti korupci, nerovnostem, diskriminaci, aby každý mohl mít své místo a každý se cítil občanem své země se stejnými právy, stejnými povinnostmi a stejným nasazením a odpovědností za její obnovu. Myslím, že toto by měly být hlavní linie, po nichž by se mělo směřovat k rekonstrukci této země.

Co si slibujete od této cesty?

Mým přáním je, aby se tato chvíle, tato tak dlouho očekávaná a vytoužená cesta mohla stát okamžikem znovuzrození, materiálního i duchovního znovuzrození iráckého národa, aby zarezonovala v celém regionu, který potřebuje dobré příklady. Aby k tomu došlo ve znamení přátelství: „Všichni jste bratři“, jak zní motto, s nímž se papež vydává na tuto cestu.

 

Připravil Massimiliano Menichetti, překlad -job-

2. března 2021, 13:43