Hledejte

Vatican News
Kardinál Raniero Cantalamessa při postním kázání pro papeže a římskou kurii v aule Pavla VI. Kardinál Raniero Cantalamessa při postním kázání pro papeže a římskou kurii v aule Pavla VI. 

Cantalamessa: Ježíš z Nazareta, živá osoba nebo osobnost minulosti?

„Měli proti němu jen nějaké sporné otázky o jejich náboženství a o nějakém mrtvém Ježíšovi, o kterém však Pavel tvrdil, že žije“ (Sk 25,19). Tato zdánlivě nepatrná zmínka ze Skutků apoštolů je zásadním tématem dějin posledních dvaceti století. Nějaký mrtvý Ježíš, o němž církev hlásá, že žije – uvedl papežský kazatel kardinál Cantalamessa své čtvrté a poslední postní rozjímání pro papeže a římskou kurii. Jeho tématem byl Ježíš z Nazareta jako osoba.

Termín „osoba“ ve vztahu ke Kristu používá poprvé Tertulián (Adversus Praxean, 27,11). Bylo však zapotřebí dvou století, než se vyjádřilo, co vskutku znamená, a jak je slučitelný s tvrzením, že Ježíš byl pravým člověkem a pravým Bohem. Teprve atmosféra ekumenického dialogu v nedávné době posunula porozumění dál, když se ukázalo, že neshody s pravoslavnou církví a dalšími starobylými církvemi křesťanského východu se zakládají na terminologických nuancích, nikoli v učení. Všechno se odvíjí od významu přikládanému slovům „přirozenost“ a „osoba“ či „hypostáze“, předeslal kardinál Cantalamessa v teologickém úvodu své promluvy.

„Sv. Řehoř Veliký říkal, že Písmo „roste s těmi, kdo jej čtou“ (cum legentibus crescit, Moralia in Job, XX,1). Totéž můžeme říci o dogmatu. Je „otevřenou strukturou“, roste a obohacuje se v té míře, v jaké církev, vedená Duchem svatým, se ocitá v před novými problematikami a novými kulturami. S jedinečnou jasnozřivostí to vyslovil sv. Irenej na konci 2. století. Zjevená pravda, napsal tento světec, je „jako drahocenná tekutina v cenné nádobě. Skrze působení Ducha svatého se neustále osvěžuje a omlazuje také nádobu, která ji obsahuje“ (Adversus Haereses, III, 24, 1).“

Setkání s živým Kristem

Rovněž kolem dogmatu o jediné Kristově osobě se dnes točí jiná debata než v 5. století, konstatuje papežský kazatel. Jádro dnešního problému spatřuje ani ne tak v otázce historicity Ježíše, nýbrž v konstatování, že není pouhou ideou, nýbrž živou osobou. „Tato věc je tím, kde jsou nedostatky, a čeho máme mimořádně zapotřebí, abychom nedopustili redukci křesťanství na ideologii – nebo pouhou teologii.“ Kardinál Cantalamessa se obrací k nejprve k biblickému „oživení“ dogmatu, a totiž k nejproslulejšímu „osobnímu setkání“ se Zmrtvýchvstalým – k Pavlovu obrácení na cestě do Damašku.

„Šavle, Šavle, proč mě pronásleduješ!“ „Kdo jsi, ty?“ „Já jsem Ježíš Nazaretský!“ Jaké osvícení! Po dvaceti stoletích toto světlo nepřestává osvěcovat církev a svět (…) S jistým uzarděním si troufám postavit vedle plamenné Pavlovy zkušenosti svou vlastní malou zkušenost,“ dodává papežský kazatel a líčí svá dlouhá studia kristologických intepretací, debaty kolem pojmu „osoby“ či „hypostáze“ v byzantském období nebo moderní diskuzi ovlivněnou psychologickými úvahami nad Ježíšovým egem. „Nakonec jsem v jistém smyslu znal téměř všechno o Ježíšově osobě, ale neznal jsem Ježíše osobně,“ podotýká a vyznává, že právě Pavlova slova o setkání s Kristem z listu Filipanům (3,7-10) mu pomohla pochopit rozdíl.

„Bylo to jako bych potkal živého člověka, poté, co jsem ho léta znal z fotografie. Všiml jsem si, že jsem znal knihy o Ježíši, učení a hereze o Ježíši, koncepty o Ježíši, ale neznal jsem Jeho, živou a přítomnou osobu.  Přinejmenším jsem ho takto nepoznal, dokud jsem se s ním seznamoval skrze studium dějin a teologie. Měl jsem do té doby neosobní poznání Kristovy osoby. Je to protimluv a paradox, naneštěstí však velmi častý!“

Dávná osobnost nebo Ježíš osobně

Sv. Augustin a po něm sv. Tomáš Akvinský dospěli k závěru, že „osoba“ v rámci Trojice znamená vztah. O ustavující roli vztahovosti mluví také moderní filosofie. Vědomí o sobě získává člověk v otevřenosti pro druhého. Stejně tak Ježíše nemůžeme poznat, pokud nevstoupíme do osobního vztahu s ním. Položme si otázku, zda je pro nás Ježíš osobou v tomto smyslu nebo pouze význačnou osobností jako Leonardo da Vinci nebo Napoleon, vybízí kardinál Cantalamessa.

„Bohužel pro většinu křesťanů je Ježíš osobností, nikoli osobou. Je předmětem souboru dogmat, učení či herezí; tím, jehož si připomínáme v liturgii a věříme, že je reálně přítomen v eucharistii, a mnoho dalších věcí. Pokud však zůstáváme na poli objektivní víry, nerozvíjíme existenciální vztah s ním, zůstane nám cizí, bude se dotýkat mysli, avšak nerozpálí srdce. Navzdory všemu zůstane v minulosti; mezi nás a něho se bezděčně vsune dvacet století vzdálenosti.“

V životě každého člověka existuje zlomový okamžik, který jej jakýmsi způsobem půlí. Papežský kazatel jmenuje vstup do manželství, řeholní sliby nebo kněžské svěcení. Něco podobného najdeme také v duchovním životě, konstatuje. Lidský život lze datovat stejně jako světové dějiny: „před Kristem“ a „po Kristu“. Oním zlomovým okamžikem je totiž osobní setkání s Ním. Setkání, které nelze vyčíst z knih, protože k němu dochází jedině působením Ducha svatého.

Božská osoba a láska

„Musíme však učinit krok kupředu. Pokud bychom se zastavili na tomto místě, přišli bychom o nejútěšnější zjevení obsažené v dogmatu o Kristově osobě – že je totiž osobou božskou“. Sv. Augustin založil dogma o Trojici na Janově konstatování „Bůh je láska“ (1 Jan 4,8), na vztahu lásky Otce k Synu, věčnému Slovu, v Duchu svatém. „Nevysvětluje se tak „jakým způsobem“ může být jednota zároveň trojiční (což je nepoznatelné tajemství, neboť k němu dochází pouze v Bohu), ale dovoluje alespoň tušit „proč“ v Bohu pluralita neprotiřečí jednotě.

V promluvě k představitelů římské kurie italský kapucín poznamenal, že navázání osobního vztahu s Ježíšem, založeného na vzájemné lásce, je zvláštním úkolem zejména pro pastýře církve. Často se opakuje Ježíšův příslib vybudovat církev na skále, kterou je Petrova víra. Málokdy se však přikládá váha skutečnosti, že když Zmrtvýchvstalý svěřuje Petrovi primát, ptá se ho právě na lásku. Pastýřský úřad čerpá svou tajemnou sílu z lásky ke Kristu. Láska – nikoli méně než víra – činí, že se stává jedním se skálou, kterou je Kristus.

Nic nás nemůže oddělit od lásky Kristovy

Poznání Ježíšovy lásky však proměňuje každý život a náš vztah ke všem zkouškám a těžkostem, s nimiž se setkáváme. Dobře to ukazuje sv. Pavel, který zdůrazňuje, že žádné soužení, pronásledování či úzkost nás nemůže oddělit od Ježíšovy lásky. Nejde o nijak abstraktní seznam, zdůrazňuje v závěru čtvrtého postního kázání pro papeže a římskou kurii kardinál Cantalamessa:

„Pavel pozoruje „svůj“ svět, s mocnostmi, které ho činily zlověstným: smrt se svým tajemstvím, přítomný život se svými nejistotami, hvězdné či pekelné mocnosti, které v antickém člověku vzbuzovaly tolik hrůzy. Ještě jednou jsme vybízeni, abychom učinili totéž, co on: Pohlédli očima víry na svět, jenž nás obklopuje a který nám nahání strach, ještě více nyní, když člověk získal moc rozvrátit ho svými zbraněmi a manipulacemi. To, co Pavel nazývá „výškou“ a „hloubkou“, je pro nás – vzhledem k většímu poznání kosmických dimenzí – tím nekonečně velkým nad námi a nekonečně malým nad námi.“

Papežský kazatel poznamenal, že se to týká rovněž tak malé věci jako je koronavirus, který před rokem srazil na kolena celé lidstvo. Pohled víry a srdce nás však obrací k tajemství Velikonoc, v nichž Ježíš povstal k novému životu. Kéž z hrobu, v němž nás pandemie držela celý rok, vyjde svět lepší – jak nepřestává opakovat papež František – a nikoli stejný jako dřív.

(job)

 

26. března 2021, 18:13