Hledejte

Vatican News
Setkání emeritního a úřadujícího papeže (2019) Setkání emeritního a úřadujícího papeže (2019)  (Vatican Media)

O svatosti a dlouhověkosti novodobých papežů

Benedikt XVI. se dnes, čtvrtého září, stává nejdéle žijícím papežem v dějinách církve, protože dosáhl věku 93 let, čtyř měsíců a čtyř dní, čímž o den překonal dosavadní rekord dlouhověkosti, který příslušel Lvu XIII., píše italský katolický týdeník „Famiglia Cristiana“. “Benedikt není úřadujícím papežem, jako to bylo v případě Lva XIII.”, komentuje tento údaj jezuita Giovanni Sale, který vyučuje moderní dějiny církve na papežské univerzitě Gregoriana a působí jako redaktor v periodiku La Civiltà Cattolica, “avšak je to rovněžtak významné datum. Přejeme emeritnímu papeži klidné stáří a dlouhý život v modlitbě, kterou slouží církvi”.

Které papeže lze zařadit mezi dlouhověké? “Prakticky všechny, kteří se objevili na scéně ve dvacátém století a našem tisíciletí”, odpovídá italský jezuita. “Pius XII. se dožil 82 let stejně jako Jan XXIII., Pavel VI. zemřel v osmdesáti a Jan Pavel II. v pětaosmdesáti letech. Úřadující papež František loni oslavil 84. narozeniny. Jedinou výjimkou zůstává Jan Pavel I., který v pětašedesáti podlehl infarktu. Jinak se většina papežů minulého století přehoupla před osmdesátku, zatímco v Itálii se příslušníci střední a vyšší třídy průměrně dožívali sedmdesáti let”.

Papežství nicméně není receptem na dlouhověkost, podotýká otec Sale s poukazem na již zmíněného papeže Lucianiho: „První světová válka podlomila zdraví Benedikta XV., papeže, který ji nazval »zbytečným masakrem«, kdežto Pius XI., horolezec Achille Ratti, se dožil úctyhodného věku 72 let“. Dvacáté století poté zrodilo celou řadu fyzicky a duchovně silných papežů, což si italský církevní historik objasňuje jejich svatostí: „Ve vrcholném středověku jste mohli běžně spatřit na obrovských freskách Posledního soudu řeholníky, biskupy i papeže, zobrazené v pekelných mukách. Pomysleme, že Dante v Božské komedii umístil do pekla pět papežů. Tato ikonografie doznala změny od Tridentského koncilu a v devatenáctém století nastal nejvýznamější obrat ve vnímání Petrova nástupce, a to zejména vlivem Pia VII., ponižovaného a internovaného Napoleonem, a poté zásluhou Pia IX., jehož katolíci považovali za vězněného mučedníka. Takto docházíme až ke svatým papežům současnosti“.

Respektovanou, ale též obávanou figuru papeže nahrazuje světec, dodává o. Sale, a zcela moderním jevem se pak stává jeho smrt – jak z hlediska zbožné úcty, tak z mediálního a společenského úhlu pohledu: “Věřící prožívají papežovu smrt jako odchod nového světce, který je schopen uvést do vztahu pozemský a přesažný svět, jak se to projevilo při úmrtí Jana XXIII. či Jana Pavla II.”, říká jezuitský historik a vrací se k dlouhověkosti Lva XIII., která ve své době skutečně vzbuzovala překvapení vzhledem k tehdejší průměrné délce života, pohybující se mezi 50-60 lety.

“Během posledních týdnů agonie Lva XIII. chodili Římané na náměstí sv. Petra a hleděli do oken Apoštolského paláce, aby zjistili, jak se papeži daří. Byl to možná první papež, jehož umírání se věřící účastnili. Zajímavé je, že když byl kardinál Pecci zvolen, všichni se obávali jeho chatrného zdraví a někteří novináři mluvili dokonce o přechodném pontifikátu. Nakonec se dočkali jednoho z nejdelších a nejdůležitějších pontifikátů devatenáctého století”. Církevní historici dělí papeže na politické a duchovní, vysvětluje jezuita Giovanni Sale. Lev XIII. zajisté náležel k první kategorii, kvůli své rozsáhlé diplomatické činnosti a položení základů sociálního učení církve.

Joseph Ratzinger je spíše duchovním papežem, teologem a intelektuálem mírné povahy, čímž se liší od bojového Lva XIII. “Avšak mnohokrát prokázal svou sílu při obhajobě katolické víry před morálním a doktrinálním relativismem. Nesmíme zapomenout ani na zápas s pedofilií, který v katolické církvi rozpoutal právě on. Je to krajně moderní papež”, soudí italský církevní historik a v závěru rozhovoru pro katolický týdeník se zamýšlí nad významem papežské dlouhověkosti: “Na petrovský úřad nelze pohlížet výlučně z hlediska fyzické výkonnosti. Papež není byrokrat, nýbrž prorok. Současný římský biskup označuje dlouhověkost za nepochybnou hodnotu – staré lidi nepokládá za odpad, nýbrž za zdroj. Ještě se nechce stáhnout do ústraní, ač se blíží k pětaosmdesátce. Duch Svatý jistě obdařuje papeže mimořádnou milostí, nicméně s vlastním věkem musí každý naložit sám, jako to svým odvážným gestem učinil Benedikt XVI. Myslím, že se takových prorockých gest dočkáme také u dalších papežů, až nastane jejich čas,” uzavírá profesor Gregoriánské univerzity, o. Giovanni Sale, v listu Famiglia Cristiana.

(jag)

4. září 2020, 15:52