Hledejte

Vatican News
Bl. Pius IX. Bl. Pius IX. 

Papežský primát a neomylnost - 150 let od vyhlášení dogmat

Po dlouhých debatách schválil I. vatikánský koncil dogma o papežském primátu ve všeobecné církvi a neomylnosti papežského magisteria, je-li ohlašováno “ex cathedra”. Psalo se 18. července 1870.

Dogmatickou konstituci I. vatikánského koncilu Pastor Aeternus jednohlasně schválilo 535 koncilních otců. Hlasování předcházely “dlouhé, smělé a bouřlivé diskuse,” jak řekl Pavel VI. při jedné generální audienci, kdy se vracel k oné dějinné chvíli jako “k dramatické kapitole života církve, jež však proto není méně jasná a definitivní” (Generální audience 10. prosince 1969). 83 otců koncilu se hlasování nezúčastnilo.

 Historický kontext hlasování byl vskutku dramatický. Ke schválení obou dogmat došlo v poslední den I. vatikánského koncilu, pozastaveného v důsledku francouzsko-pruské války, která vypukla 19. července 1870, a posléze odloženého na neurčito po obsazení Řím italskými oddíly 20. září toho roku, které znamenalo konec existence Papežského státu. 

Konstituce Pastor Aeternus našla střední cestu mezi názory účastníků koncilu. Vyloučila například názor, že by se neomylnost měla vztahovat také na encykliky nebo jiné věroučné dokumenty. Přesto spory o definici dogmatu vedly skupinu oponentů ke schismatu, z něhož vzešla starokatolická církev.

V dokumentu ohlašujícím dogma o primátu papež Pius IX. připomíná nejprve Ježíšovu modlitbu za jednotu učedníků, “aby všichni byli jedno”. Petr a jeho nástupci jsou “nadčasovým principem a viditelným základem” jednoty církve, řekl tehdy. Ve chvíli, kdy se světským zrakem viditelné symboly papežské vlády hroutily jeden po druhém, odkazuje definice primátu k duchovnímu významu papežství těmito slovy:

“Vyhlašujeme tedy a potvrzujeme na základě evangelních svědectví, že jurisdikční primát nad celou Boží církví byl přislíben a udělen blahoslavenému apoštolu Petrovi od Krista Pána způsobem bezprostředním a přímým (…) A tedy je nezbytné, aby to, co Kníže pastýřů a velký pastýř všech ovcí, Pán Ježíš Kristus, ustanovil v blahoslaveném apoštolu Petrovi k trvalému předávání spásy trvalé a pro věčné dobro Církve, z vůle toho, kdo ji ustanovil, přetrvalo navždy v Církvi, jež založena na skále přetrvá v pevnosti až do konce věků (…) Z toho plyne, že kdokoli po Petrovi nastoupí na tuto katedru, mocí ustanovení Krista samého, obdrží Petrův primát nad celou Církví (…) všichni, pastýři i věřící jakéhokoli ritu a hodnosti, jsou vůči němu vázáni povinností hierarchické podřízenosti a pravé poslušnosti, nejen ve věcech víry a mravů, nýbrž také ve věcech disciplíny a správy církve na celém světě. Takto, zachovávajíc jednotu ve společenství a vyznání téže víry s římským Pontifexem, bude Kristova církev jediným stádech pod jediným nejvyšším pastýřem.”

Papežský primát zakládá také výsadní moc papežského magisteria, uděleného Petrovi a jeho nástupcům pro spásu všech lidí, zdůraznil dále papež Pius IX. s odvoláním na trvalou tradici církve. Citujeme dále:

“Jelikož však právě v této chvíli, v níž pociťujeme obzvláštní potřebu zdůraznit přítomnost apoštolské služby, najdeme mnoho těch, kdo se staví proti její moci, považujeme za vskutku nezbytné slavnostním způsobem vyhlásit výsadu, kterou jednorozený Boží syn ráčil spojit s nejvyšším pastýřským úřadem. Zachovávajíce věrnost tradici obdržené na úsvitu křesťanské víry, tedy My, ke slávě Boha, našeho Spasitele (…), ohlašujeme a definujeme Bohem zjevené dogma, že římský Pontifex, promlouvá-li ex cathedra, a tedy vykonává-li svůj nejvyšší úřad Pastýře a Učitele všech křesťanů, a silou své nejvyšší apoštolské moci definuje učení ohledně víry a mravů, zavazuje celou Církev, díky Boží podpoře přislíbené v osobě blahoslaveného Petra, a těší se oné neomylnosti, jíž božský Vykupitel chce vybavit svoji Církev při definici učení ohledně víry a mravů. Tudíž tyto definice římského Pontifexa jsou nezměnitelné jako takové a nikoli díky konsensu Církve.”

Papežská “neomylnost” je tedy definována velmi úzce. Není dána Petrovu nástupci coby soukromé osobě, nýbrž pouze když jedná jako pastýř a učitel všech křesťanů, a tedy když nejedná za sebe, nýbrž ze své nejvyšší apoštolské autority, podporován Boží mocí přislíbenou Petrovi, a navíc pouze ve věci víry a mravů, s jasným úmyslem definovat určitou pravdu vyžadující přijetí všemi křesťany - jak rekapituloval Jan Pavel II., když se při jedné ze svých generálních audiencí vracel k základním kamenům tohoto dogmatu. Této mimořádné možnosti využil například papež Pius XII. při ohlášení dogmatu o Nanebevzetí P. Marie. Mnoho papežů k ní však nikdy nepřistoupilo.

Papež Pavel VI. v roce 1969 poukázal na komplementárnost obou vatikánských koncilů, jakkoli se také v mnoha ohledech liší. Papežské výsady, zpečetěné na I. Vatikánském koncilu, byly na druhém sněmu vztaženy na celý Boží lid prostřednictvím konceptu “kolegiality” a “společenství” a zaměření na jednotu církve, která má v Petrovi viditelný referenční bod, se rozvíjí směrem k ekumenickému dialogu. Jan Pavel II. v encyklice Ut unum sint (95) proto vybízí křesťanské komunity k hledání nové formy primátu, jako všemi uznávané “služby lásky”. A papež František v Evangelii gaudium (32) mluví o “konverzi papežství”, o významu konkrétního přínosu jednotlivých biskupských konferencí pro život církve a kriticky se vyjadřuje o přílišné centralizaci, která nepřeje misionářskému dynamismu.

(job)

17. července 2020, 15:00