Hledejte

Vatican News
otec Cantalamessa při letošním postním kázání otec Cantalamessa při letošním postním kázání  

Otec Raniero Cantalamessa: Už čtyřicet let kážu papežům

Ono jmenování pro mne bylo pochopitelně překvapením“, popisuje otec Raniero Cantalamessa třiadvacátý červen před čtyřiceti lety, kdy jej sv. Jan Pavel II. přidružil k papežské rodině.

Úřad apoštolského či papežského kazatele, k němuž byl v roce 1980 povolán, bývá od poloviny osmnáctého století tradičně svěřován kapucínům (roku 1743 tak stanovilo breve Inclytum Fratrum Minorum boloňského papeže Prospera Lambertiniho, Benedikta XIV.), zatímco papežský teolog se tradičně volí z řad bratří kazatelů, čili dominikánů. Samotný úřad je však ještě staršího data, neboť stálý apoštolský kazatel se objevil již v o dvě století dříve za pontifikátu Pavla IV. (1555-1559), a postupně se ho ujímali představitelé různých řádů.

Cantalamessovo výročí má nicméně příchuť jistého primátu, protože již po čtyři desítky let nepřetržitě vede adventní a postní meditace za postupné přítomnosti tří papežů – Jana Pavla II., Benedikta XVI. a Františka – a římské kurie. „Je to rekord, kterého každý nedosáhl, ale nevím, zda může být záviděníhodný“, připouští s úsměvem pětaosmdesátiletý kapucín, který strávil několikaměsíční italskou karanténu mimo mediální dosah, ve své milované poustevně Milosrdné lásky v reatinském údolí. „Pouze můj předchůdce, o. Ilarino da Milano, občanským jménem Alfredo Marchesi, tento úřad zastával po dvacet let a ve službě čtyř papežů – Roncalliho, Montiniho, Lucianiho a Wojtyly. Osobně si svou výdrž v dané roli vysvětluji moudrostí papežů Wojtyly, Ratzingera i Bergoglia, kteří vytušili, že otec Cantalamessa na tomto místě může napáchat nejmenší škody v církvi, a proto mne neustále potvrzovali v úřadě. A to není vtip“, vysvětluje s nemalou dávkou sebeironie v italském tisku (Avvenire, 21.6.2020).

Otec Cantalemessa, ročník 1934, vystudoval teologii ve švýcarském Fribourgu a klasickou filologii na milánské Katolické univerzitě, kde spolu s Giuseppem Lazzatim na sklonku šedesátých let (1969) založil katedru náboženských studií. Kromě dlouholeté služby papežům si může započíst další důležité prvenství – po patnáct let byl totiž nejznámějším italským „televizním“ kapucínem, jako stálý host náboženského vysílání ve státní televizi (v pořadu „A Sua Immagine“), kde nahradil legendárního spolubratra Mariana z Turína (dnes kandidáta na blahořečení). Cantalamessovu povolání do papežského domu předcházela „kazatelská zkouška“, jíž ho papež Jan Pavel II. podrobil v postní době před čtyřiceti lety. Koncem června následovalo oficiální jmenování:

„Zatelefonoval mi tehdejší generální ministr kapucínů Pasquale Rywalski se slovy: »Svatý otec Jan Pavel II. tě zvolil za kazatele Papežského domu. Máš vážné důvody k tomu, abys odmítl?« Hledal jsem nějaké vážné důvody, ale žádné jsem nenacházel, pominu-li pochopitelné překvapení a silné rozechvění. Co pro “prostého” kapucína znamená kázat papežům? V tomto případě se role vlastně obracejí. Největším kázáním je totiž postoj papeže, který si o každém adventním a postním pátku vyhradí čas na to, aby si vyslechl promluvu běžného kněze!”, zdůrazňuje italský kapucín a pokračuje vzpomínkami na své prominentní posluchače:

“Skutečnost, že jsem po čtvrt století mohl zblízka poznávat Jana Pavla II., považuji za privilegium, které ještě dnes stěží doceňuji. Papež Wojtyla byl podle mého názoru člověkem plně přítomným v tomto světě a zároveň žijícím před Božím zrakem. Pamatuji na poslední postní kázání dva týdny před jeho smrtí, které sledoval ze svého bytu. Znatelně trpěl, ale byl bdělý, a mluvili jsme spolu víc očima než slovy. Takto jsem se s ním osobně rozloučil”.

Kardinála Ratzingera poznal o. Cantalemessa jako předsedu Mezinárodní teologické komise již v době svého členství v tomto prestižním grémiu (1975-1981), vypráví dále: “Odjakživa mne na něm oslovovala jeho schopnost moderovat debatu a vynikající znalost latiny. Jako kardinál nevynechal jediné z mých kázání. Jeho osmiletý pontifikát pro mne znamenal poukaz na doktrinální a teologickou dimenzi a dialog s dobovou kulturou. Myslím, že jeho abdikace na petrinský úřad – jako vůbec první historicky svobodná a zevně nepodmíněná – bude mít kladný dopad na budoucí roli římského pontifika a přizpůsobí ji lidskému rozměru.”

S kardinálem Bergogliem se papežský kazatel seznámil v době, kdy byl arcibiskupem Buenos Aires: „Pamatuji si na něj jako na velice rezervovaného, až odtažitého člověka. Kázal jsem při dvou obnovách pro jeho diecézní klérus, naposledy krátce předtím, než byl zvolen papežem. Když jsem pak v televizi uslyšel jméno, které si vybral, a když pozdravil lidi oním »Dobrý večer!« a požádal je o požehnání, řekl jsem svému okolí: »To není scéna pro televizní kamery, to je člověk. Bergoglio už je takový!«. V těchto sedmi letech neustále roste má úcta k němu a spolu s ní také vděčnost Bohu“, uzavírá o. Cantalamessa, který mezi své kazatelské zkušenosti může zahrnout rovněž leckteré ekumenické promluvy, kupříkladu zahajovací homilii na generálním synodu anglikánské církve za přítomnosti královny Alžběty před pěti lety či kázání k pastorům různých křesťanských vyznání, od luteránů po pentekostální.

Zásadní obrat v životě otce Cantalamessy způsobilo setkání s hnutím charismatické obnovy. „V roce 1977 jsem po předchozím dlouhém vzpírání při jednom pobytu ve Spojených státech přijal to, co Ježíšova slova ve Skutcích (1,5) označují jako »křest Ducha«. Po křtu, řeholních slibech a kněžském svěcení to byla největší milost mého života, která obnovila a posílila všechny předchozí milosti a kterou bych každému doporučoval. Papež František nám při každé vhodné příležitosti připomíná, že skutečná obroda křesťanského života a církve se uskuteční jedině skrze Ducha. Také jednota křesťanů bude jeho dílem.“

V závěru obsáhlého rozhovoru požádali tazatelé o odkaz „starého kapucína novým církevním pokolením“: „Přiznávám, že časté předpovědi zdánlivě nevyhnutelného soumraku církve a křesťanství ve stále technologičtější společnosti mi působí utrpení, ale též vedou k pousmání. Máme totiž mnohem vlivnější proroctví, na které se můžeme spolehnout: »Nebe a země pominou, ale má slova nikdy nepominou« (Mt 24,35). K novým křesťanským generacím bych rád spolu s Apoštolem zvolal: »Ježíš Kristus je stejný včera i dnes i navěky. Nenechte se svést všelijakými cizími naukami« (Žid 13,8), naléhá kapucín Raniero Cantalemessa, který už čtyřicet let káže papežům.

(jag)

23. června 2020, 13:34