Hledejte

Vatican News
2018.09.21 Padre Antonio Spadaro P. Antonio Spadaro SI 

Papežova vzpoura proti apokalyptické rétorice

Zamyšlení šéfredaktora časopisu La Civilita Cattolica otce Antionia Spadara SI z lednového vydání.

Devátého listopadu 1989 se začala hroutit Berlínská zeď. Nastal soumrak totalitarismů. Zdálo se, že vzniká nová epocha, poznamenaná globalizací, která se však dnes vyznačuje lhostejností a konfliktem. Zatímco jedna zeď byla stržena, vznikly ve světě mnohé jiné. Globální krize nabírá různých forem a projevuje se ve střetech, daních, ostnatých drátech, migračních krizích, zanikajících režimech a nových, zlověstných spojenectvích, v obchodních cestách, které otevírají prostor bohatství, ale také napětí.

Když František hovořil o církvi jako „polní nemocnici po bitvě“, nemyslel na pěkný a řečnicky účinný obraz. Měl před očima scénář světa, kde se „po troškách vede další světová válka“. Podle Františka se církev nemá přizpůsobovat dynamice tohoto světa, politiky a společnosti, aby ji vyztužila a jakž takž umožnila jejich přežití. Něco takového posuzuje jako „světskost“. Tím méně se papež chce postavit proti světu, politice a společnosti. Papež neodmítá realitu vzhledem k tomu, že by se blížila kýžená apokalypsa, konečné vítězství nad chorobou tohoto světa předpokládající jeho zkázu. Nenaléhá na to, aby krize tohoto světa vyústila v krajní důsledky tím, že by hlásal jeho bezprostřední konec, ani nedrží pohromadě kusy otřásajícího se světa tím, že by usiloval o prospěšná spojenectví, ekvilibristiku a lobbing.

Kromě toho se nesnaží odstranit zlo, protože ví, že to není možné. Zlo by se jednoduše přesunulo a projevilo jinde, v jiných formách. Papež se naopak snaží zlo neutralizovat. Právě v tom spočívá klíč k pochopení významu bergogliovské akce. Zde jsou jeho vnitřní muka. Z diplomatického hlediska na sebe tudíž František bere odpovědnost za riskantní pozice. Tradiční diplomatická obezřetnost se v něm snoubí s ozřejmující a někdy též pranýřující parrésií. Zaujal postoj proti spekulativnímu finančnímu kapitalismu, neustále odkazuje na tragický osud migrantů, nahlížený jako „globálně politický uzlový bod“, vzpomenul na »genocidu« Arménů, odsoudil vlastnictví (a nikoli jen užití) jaderných zbraní. Přetrvávající ozvěna, kterou tyto postoje vyvolaly, pochází – řečeno s Izaiášem, biblickým prorokem – z hlasu volajícího na poušti. Papež spojovaný s milosrdenstvím neváhá při jedné mši v Domě svaté Marty »zlořečit« těm, kdo podněcují války a obohacují se na nich.

František se poměřuje s novou globální rolí katolicismu v dnešním kontextu. A v této souvislosti si chce uchovat zásadně duchovní a evangelní vizi mezinárodních vztahů. Církev je pro něj znamením rozporu ve světě uvyklém lhostejnosti. Při pohledu na krizi globálního vůdcovství v západním světě odolává František pokušení, aby katolicismus pojímal jako politickou garanci, „poslední říši“, dědice kráčejícího ve slavných šlépějích, pilíř bránící úpadku. Bergoglio chce pastýře osvobodit od toho, aby se cítili jako obhájci řádu, jehož pád by vedl k apokalypse katolicismu a možná i světa. Pokud něco dělá, pak je to systematické vyvracení dnešní rétoriky namlouvající strach. Je totiž třeba bojovat proti manipulaci tohoto údobí, svíraného úzkostí a nejistotou.

Z toho důvodu papež odvážně nedopřává teroristům jakéhokoli teologicko-politického ospravedlnění a vyhýbá se, kupříkladu, jakékoli redukci islámu na islámský terorismus. Nelegitimuje ovšem také ty, kteří požadují „svatou válku“ nebo staví bariéry z ostnatého drátu s omluvou, že se snaží zbrzdit apokalypsu a vztyčit proti ní fyzickou či symbolickou hráz s cílem znovunastolení »řádu«. Jediným ostnatým drátem pro křesťana je totiž Kristova trnová koruna.

Papež reaguje tím, že vyvíjí pedagogický vliv na ony Boží děti, které ještě nevědí o tom, že jimi jsou, a proto ani o tom, že jsou si navzájem bratry.

Jeho „autorita“ se vyjadřuje jako „otcovství“. Na trůn sv. Petra usedl sv. František z Assisi. Zřejmým příkladem tohoto úsilí byl podpis „Prohlášení o mezilidiském bratrství pro světový mír a společné soužití“ spolu s vrchním imámem al-Azhar. Tento dokument se odvážně zaobírá nemocí náboženství, která mění svatost ve službu politické akci chápané jako posvátná kauza. František se potkává se sultánem, stejně jako před osmi sty lety. A předkládá apokalypse výzvu, jíž je bratrství. Pokud jsme všichni bratři, píší papež a imám, jsme také občany s týmiž právy a povinnostmi. Takto mizí jakákoli představa „menšiny“, která s sebou nese setbu tribalismu a nepřátelství a spatřuje v tváři druhého člověka nepřátelskou masku.

Toto poselství tak nabývá globálního významu, protože jeho slova v čase poznamenaném stavbou zdí, nenávistí a vnucovaným strachem, dokáží zvrátit světskou logiku nevyhnutelného konfliktu. Papež to jasně vyjádřil v poselství ke Světovému dni míru 2020 – je třeba skoncovat s »chorobnou logikou« strachu, která je »zdrojem konfliktu«, jenž zvyšuje »riziko násilí«. Františkovy postoje tak podlamují apokalyptické politické teologie, které se šíří světem.

 

Z tištěného vydání italského listu La Repubblica 30. prosince 2019

přeložila Jana Gruberová

 

30. prosince 2019, 16:03