Hledejte

Vatican News
2018.07.05 Paolo Ruffini Papež František s prefektem Úřadu pro komunikaci Paolem Ruffinim v den jeho jmenování do funkce, 5. července 2018.  (Vatican Media)

Církev není moc, která se distribuuje

Je především nabídkou svědectví a služby a výzvou pro laiky i kněze

Myslím, že když večer, 13. března 2013, právě zvolený papež František požádal Boží lid o modlitbu a požehnání, každý věřící, každý katolík– jakoby osvícením – pochopil smysl toho, co z nás činí jedno tělo, ve kterém si nikdo nemůže myslet, že druhého nepotřebuje (srov. 1 Kor 12,21). Myslím však také, že se zároveň všem ukázal odstup mezi tím, čím jsme, a čím bychom měli být. Tato jednoduchá a revoluční výzva tlumočila mocným gestem a obrazem smysl toho, co nás přese všechny funkce a charismata spojuje, a také nesmyslnost myslet si, že jednota znamená uniformitu a odlišnost separaci.

Často jsou laici  nuceni uvažovat o církvi klerikálně, jako by stáli před jedinou a absurdní alternativou, totiž být klerikální nebo nemít žádnou odpovědnost; chopit se moci nebo ji nemít, a to právě tam, kde neexistuje moc, nýbrž služba. Jde tedy o falešnou alternativu, která v každém případě vede k popření sebe i vlastního povolání a charismatu, a proto ochuzuje církev. Ono jednoduché a revoluční gesto chápu tedy jako výzvu nezbavovat se odpovědnosti za církevní společenství a říci si, že každý je povolán přitakat. Toto gesto říká, že neexistují nějací superkněží, ani superbiskupové, ba ani superpapežové schopní nalézt východisko z bolestí, jež volají k nebi. A neexistují ani superlaici, nebo druhořadí laici nějaké církve, v níž jsou prvořadými jenom zasvěcení, nýbrž existují pouze bratři povolaní k odlišným úkolům.

Znamená to, že církev není nějaká spravovatelka či distributorka moci, nýbrž nabídka svědectví a služby. A že všichni jsme povoláni být, povinni být společenstvím pokřtěných mužů a žen, laiků, zasvěcených, kněží a biskupů, kteří dávají svoje energie a životy do služeb církve. Je to výzva zajisté pro laiky. Výzva také pro kněze. Výzva dosud plně nepřijatá. Avšak onoho večera jsme všichni pocítili bezprostřední povolání uvědomit si svoje meze a podílet se na odpovědnosti v církvi, počínaje modlitbou za Petrova nástupce. Ono jednoduché a revoluční gesto nám sdělilo, že povolání a služba, jež se od nás vyžaduje, nemá co do činění s logikou moci. Nepřímo nám připomnělo, že křestní povolání nás vybízí, abychom byli „kněžími, proroky a králi“.

Odtud je třeba začít, a týká se to laiků i kněží, řeholníků i řeholnic. Od znovu objevení toho, co nás spojuje, spíš než od dožadování se toho, co nás dělí, a co je pouhým úkolem. Začít od toho, čím jsme, a ne od toho, co nejsme. Jak napsal don Primo Mazzolari, pojí nás nikoli profesionalita, jež je odrůdou farizejství, nikoli klerikalismus, nikoli laicismus, nikoli moc, kalkul či kvantita, nýbrž odpověď na povolání být jedno. Všichni jsme církví. A kdo ví, co by se stalo, kdybychom si to uvědomili plně! Kdybychom nechápali život církve skrze pravidla moci, nýbrž ve světle evangelní jednoduchosti a pozvání k chudobě. Lumen gentium vybízela laiky, aby „zviditelňovali“ Krista druhým skrze svědectví „všedního života“. Možná, že dnes se po církvi žádá tato „všednost“, aby byla chudou pro chudé. Ježíš nás učil: »Kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem, a kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je otrokem všech. Vždyť Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil« (Mk 10, 43-45).

 

Z italského měsíčníku Vita pastorale (82/2020)

přeložil Milan Glaser

24. prosince 2019, 15:45