Ženy a inkulturace na biskupské synodě o Amazonii
Podle této kolumbijské řeholnice lze „zvláštní roli žen v církvi – jako teoložek, katechetek, animátorek či charitativních pracovnic – uznat jedině z hlediska služby a sebedarování. „Není to otázka moci“, zdůraznila sestra Franco.
Na otázku, nakolik jsou ženy v Amazonii vystaveny násilí, odpověděla: „Neexistuje národ, kde by násilí na ženách chybělo“. Jeho nejrozšířenější formou je obchod s lidmi a sexuální zneužívání žen, dále domácí násilí přímo úměrné vysoké míře alkoholismu a konečně například upírání práva na studium či omezený přístup ke kvalitní zdravotnické péči. Ženy, včetně řeholnic, se v Amazonii často stávají oběťmi násilných vražd. Zasvěcené ženy tak podstupují mučednictví, protože hájí práva chudých lidí a domorodých obyvatel, uzavřela sestra Franco svůj příspěvěk v tiskovém středisku Svatého stolce.
Není tajemstvím, že rozlehlost amazonského regionu znemožňuje nemnoha tamním kněžím udílení svátostí v četných komunitách, rozptýlených na území bezmála osmi milionů kilometrů čtverečních. Zároveň se tak vysvětluje mimořádný protagonismus řeholnic a misionářek, které se skutečně heroicky podílejí na hlásání evangelia v Amazoni. Nestarají se pouze o katechezi, výchovu a vzdělávání, péči o nemocné či nedělní bohoslužbu slova, vysvětluje v italském tisku sestra Alba Teresa Cediel Castillo. „Udílíme svátost křtu. Když chce někdo vstoupit do manželského svazku, svědčíme u jeho slibu lásky. Když nějaký člověk přijde do kostela a požádá o zpověď, pokorně ho vyslechneme, ačkoli mu samozřejmě nemůžeme dát rozhřešení“, vypráví tato řeholnice z kongregace sester misionářek Panny Marie Neposkvrněné a sv. Kateřiny Sienské, známějších jako „lauritas“ podle jejich zakladatelky, kolumbijské světice Laury Montoyi, průkopnice amazonských misií. „Ženy v Amazonii by zasluhovaly větší uznání na všech úrovních“, dodává italská řeholnice. „Na to ale nelze tlačit. Jsme na cestě a pozvolna tam dospějeme“, soudí sestra Cediel.
V domorodých církevních společenstvích je žena základním opěrným bodem, potvrzuje ze synodní auly o. Dario Bossi, provinciál Institutu misionářů komboniánů:
„Z brazilské Amazonie dosud naslouchám církvi, schopné prorokovat. Ženy jsou nosným pilířem amazonské církve. Je tudíž velmi důležité, aby tato synoda odvážně a realisticky uznala oficiální službu žen, které stojí u základů místních křesťanských komunit. Nebyla by to žádná novinka, nýbrž potvrzení toho, co se již běžně děje. Nezbytná by ovšem byla určitá institucionalizace, aby tyto ženy měly skutečně hlas, když se diskutuje o budoucnosti církve, její politice a pastoraci.“
Říká o. Dario Bossi, který na synodě zastupuje latinskoamerickou ekumenickou síť, mapující vztah církve a důlní činnosti na amazonském území. Toto sdružení více než deset let propůjčuje hlas domorodcům, jejichž území devastují nadnárodní těžařské firmy. Podle Bossiho by církev na synodě měla jasně definovat svou roli v tomto sporu a postavit se na stranu bezbranných obětí. S tím souvisí také přehodnocení inkulturace, která není jakousi kamufláží evangelia pod pláštíkem jiné kultury, pojící se nicméně s nátlakem. Naopak, inkulturace vyžaduje respekt:
„Dosud se do Amazonie, ale také jiných částí světa vyváželo evangelium zaměřené na evropskou kulturu. Musíme se tomu odnaučit a osvojit si novou inkulturaci, jak prohlašuje pracovní dokument synody. Domorodé národy mají být protagonisty evangelia, nikoli pouhými diváky“.
S tímto názorem souhlasí synodní otec, mons. Emmanuel Marie Philippe Louis Lafont, biskup diecéze Cayenne ve Francouzské Guyaně.
„Víte, jaké největší chyby jsme se na Západě dopustili? Té, že jsme domorodcům vnucovali svůj životní styl, který jsme považovali za civilizovaný. Předpokládali jsme, že už všechno víme, aniž bychom se cokoli chtěli naučit. Tuto chybu učinila také církev. Ignorovali jsme kulturu, spiritualitu, životní styl těchto národů, pokládali jsme je za nulové. Sami domorodci nám nyní dávají odpověď na systematické plenění jejich kraje. Nekonzumují více, než skutečně potřebují, a respektují životní cykly půdy. Jejich způsob života nepočítá s hromaděním majetku a nepomrkává po západním spotřebním vzorci. Musíme se od nich učit...Ženy v našich církevních společenstvích možná nemají moc, ale vyvíjejí velkou sílu, aby vychovávaly a pomáhaly v životě svému okolí. Měly bychom to uznat a zajistit jim větší podíl na rozhodování.“
Míní biskup Lafont, jeden z účastníků panamazonské synody.
(jag)
