Cerca

Vatican News
Papež František s Juliánem Carrónem (2. února 2018) Papež František s Juliánem Carrónem (2. února 2018)  (Vatican Media)

Křesťanství přináší lék na osamocenost srdce

Proč naši společnost provází hluboká nejistota a strach, když nikdy v dějinách nebyla zajištěnější, zdravější a bezpečnější? Nový ředitel vatikánského deníku Osservatore Romano vedl rozhovor na toto téma mířící do hlubin smyslu lidské existence s otcem Juliánem Carrónem, profesorem aramejštiny a biblické řečtiny, který stojí od roku 2005 v čele hnutí Communione e liberazione.

Otázka strachu je zcela zásadně zakořeněna v otázce po smyslu. Dnešní člověk sám sobě nerozumí, nereflektuje dostatečně zásadní skutečnost, že není převoditelný pouze na materiální aspekty, vysvětluje španělský teolog. Strach totiž v posledku povstává z vykořeněnosti usazené v lidském nitru. Materiální jistota není dostatečnou odpovědí na hluboké bloudění vlastního já. Jedinou odpovědí schopnou přemoci tento strach je přítomnost druhého. V člověku se projevuje jako touha být milován, která je radikálnější a hlubší než jakákoliv její teoretická reflexe. Ukazuje to na příkladu spisovatele Michela Houellebecqa považovaného téměř za symbol současného nihilismu, který ve veřejném listu Bernardu-Henry Lévymu píše: „Připadá mi trapné přiznat, že stále častěji pociťuji touhu být milován. Přestože mne sebemenší zamyšlení přirozeně pokaždé znovu přesvědčuje o absurditě tohoto snu: život je omezený a odpuštění nemožné. Avšak úvahy s tím nic nezmohly, touha přetrvávala a musím přiznat, že přetrvává dosud“. V jádru problému tedy stojí otázka touhy. Otázka kdo zachrání touhu.

Julián Carrón cituje evangelium „Neboť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši?“ (Mt 16,26). Ježíš se staví čelem k této touze, odhaluje ji v celém jejím dosahu. Jeho otázka z Matoušova evangelia se nemá interpretovat moralistně, je totiž vyjádřením poslední pravdy o přirozenosti člověka, jeho touhy, žízně, o níž mluví Ježíš se Samaritánkou, hladu a žízně po Blahoslavenstvích.  Evropa vyvinula nesmírné úsilí, aby odpověděla na mnohost lidských potřeb, a přece nespokojenost a pocit nenáležitosti narůstá. Čím to je?- ptá se španělský teolog. Problém je v tom, že své úspěchy vydává za poslední odpovědi a nedokáže dohlédnout, že ve skutečnosti jsou předposlední. Samozřejmě, není úkolem Evropy, coby politicko-ekonomické skutečnosti, odpovídat na tento nejzazší nárok. Měla by však rozlišit povahu problému a ponechat prostor pro odpovědi, poznamenává Julián Carrón. Evropa totiž existuje nakolik vytváří a garantuje prostor svobody, v němž se mohou potkávat různé odpovědi. Protože (jak to definitivně potvrdil II. vatikánský koncil) pravdy nelze dosáhnout jinak než ve svobodě. Jde především o prostor, v němž je střežena možnost rozpoznat, co je tím „navíc“, jež ustavuje člověka, co nás všechny činí lidskými bytostmi, jakkoli různými a jedinečnými ve své složitosti. V tom spočívá velký přínos křesťanství a dimenze víry.

(job)

4. června 2019, 15:48