Cerca

Vatican News
Kaple Redemptoris Mater v Apoštolském paláci Kaple Redemptoris Mater v Apoštolském paláci  (ANSA)

Otec Cantalamessa o Kříži

Otec Raniero Cantalamessa dnes pronesl k papeži a jeho spolupracovníkům z římské kurie poslední postní kázání před Svatým týdnem: „Opravdovou Všemohoucností je naprostá bezmoc Golgoty.“

Meditoval o tajemství Krista a nejprve předeslal:

V Novém zákoně a v dějinách teologie jsou místa, která nejsou pochopitelná, nevezme-li se v úvahu jedna základní skutečnost, kterou je existence dvou odlišných, byť komplementárních přístupů k tajemství Krista, jak se objevují u Pavla a u Jana.“

Autor čtvrtého evangelia přistupuje k tomuto tajemství z hlediska vtělení. Slovo, Boží Syn zjevuje u Jana živého Boha, zatímco Pavel neklade do středu pozornosti ani tak osobu jako spíše činnost Krista, tedy velikonoční tajemství Jeho smrti a vzkříšení.

Bylo by fatální chybou spatřovat v samotných počátcích křesťanství nějakou dichotomii. Čte-li se Nový zákon bez předsudků, je zřejmé, že Jan nazírá vtělení vzhledem k velikonočnímu tajemství, kdy Ježíš sesílá lidstvu svého Ducha (srov. Jan 7,39); a že také Pavel předpokládá a zakládá velikonoční tajemství na Vtělení. Ten který se stal poslušným až k smrti na kříži je roven Bohu (srov. Flp 2,5).“

Papežský kazatel pak rozvíjel, jak se toto vše promítá v našem hledání živého Boha. Vyšel přitom od Pavla, který v prvním listě Korinťanům (1 Kor 1,21-25) ukazuje, jak ukřižovaný Kristus změnil úděl lidstva: »A protože svět pro samou „moudrost“ nepoznal v projevech Boží moudrosti Boha, uznal Bůh za dobré, že ty, kdo věří, zachrání „pošetilým“ kázáním. Židé si totiž přejí zázraky, Řekové zase hledají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Židy to uráží a pohané to pokládají za hloupost. Ale pro ty, kdo jsou povoláni, ať jsou židé nebo pohané, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. Neboť „pošetilá“ Boží věc je moudřejší než lidé a „slabá“ Boží věc je silnější než lidé«.

Apoštol mluví o novosti Božího jednání téměř jako o změně směru či metody. Svět nedovedl poznat Boha v kráse a moudrosti stvoření, Bůh tedy rozhodl zjevit se v opaku, tedy skrze bezmoc a pošetilost kříže. Toto Pavlovo tvrzení však nelze chápat separovaně od Ježíšových slov: »Velebím Tě Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým« (Mt 11,25).“

Otec Cantalamessa potom zmínil, jak toto zdánlivé převrácení hodnot, vedlo u Lutera a jeho následovníků v první polovině dvacátého století do extrémů dialektické teologie, která stavěla  dva zmíněné a po sobě následující způsoby Božího zjevení do ontologické opozice, totiž Starý zákon proti Novému a stvoření proti milosti. To by však bylo nedorozumění. Ve stvoření nás Bůh zahrnul dary a ve vykoupení pro nás trpěl. Obojí spolu souvisí láskou, která obdarovává a snáší utrpení.

„»Zjevení Boha jakožto lásky, napsal Henri de Lubac zavazuje svět k přehodnocení všech idejí o Bohu« (Histoire et esprit, Paris 1950, ch.5). Myslím, že teologie a exegeze z toho ještě zdaleka nevyvodily všechny důsledky. Jeden z nich je následující. Ježíš krutě trpí na kříži nikoli proto, aby zaplatil za lidi jejich nesplatitelný dluh. Nikoli. Ježíš umírá na kříži, aby mohla Boží láska dosáhnout člověka v tom nejvzdálenějším bodě, kam zahnal sám sebe svojí vzpourou proti Bohu, tedy ve smrti. Nyní také ve smrti přebývá Boží láska.“

Otec Cantalamessa v návaznosti na to pak citoval z knihy Ježíš Nazaretský od Benedikta XVI.: »Bezpráví, zlo jako realita nemůže být prostě ignorováno, ponecháno tak, jak je. Musí být zpracováváno, poráženo. Jen to je pravé milosrdenství. A to, že to teď dělá Bůh sám, protože lidé toho nejsou schopni – to je ona „bezpodmínečná“ Boží láska« (Ježíš Nazaretský, 2. díl, Barrister & Principal, Brno 2011, str.89).

Tradiční motiv odčinění hříchů, řekl dále papežský kazatel, si tedy ponechává svoji platnost, ale není tím nejzazším motivem. Tím je bezpodmínečná Boží láska.

Jaká bude naše odpověď na tajemství, o kterém rozjímáme a které nám dá prožít liturgie Svatého týdne? První a základní odpovědí je víra. Ne jakákoli víra, nýbrž víra, kterou si přisvojíme to, co nám vydobyl Kristus. Víra »uchvacuje« Boží království (srov. Mt 11,12).“

Tady to však nekončí – řekl dále otec Cantalamessa. Od přisvojení musíme přejít k napodobení. Kristus – jak upozornil Kierkegaard svoje luterské přátele – není pouze »Boží dar, který je třeba přijmout vírou«, nýbrž také »vzor, který je třeba napodobovat v životě« (Diario, X,A,154 – rok 1849).

Jednou Matka Tereza z Kalkaty mluvila ke skupině žen a povzbuzovala je, aby se usmívaly na svoje manžely. Jedna z nich jí namítla: »Matko, vy tak mluvíte proto, že nejste vdaná a neznáte mého manžela«. A Matka Tereza odpověděla: »To se pleteš. Já jsem také vdaná a ujišťuji tě, že někdy není ani pro mne snadné usmívat se na svého Ženicha«. Teprve po smrti Matky Terezy se zjistilo, nač těmito slovy narážela. Následovala povolání sloužit nejchudším z chudých s nadšením pro svého božského Ženicha a dala vznik dílům, nad nimiž celý svět žasnul. Velmi záhy však radost a nadšení zmizely, snesla se na ni temná noc, která ji provázela po zbytek života. Došla až k tomu, že začala pochybovat, zda má víru, takže po zveřejnění jejích deníků kdosi, kdo neměl ponětí o duchovních věcech, mluvil dokonce o »ateismu Matky Terezy«.Mimořádná svatost Matky Terezy spočívá v tom, že toto všechno prožívala v absolutním mlčení a svoji vnitřní bezútěšnost skrývala za ustavičným úsměvem. V ní se ukazuje, co to znamená přecházet od skutků konaných pro Boha k utrpení pro Boha a církev.“

Řekl otec Raniero Cantalamessa v závěru své postního kázání pro papeže a jeho spolupracovníky z římské kurie.

(mig)

12. dubna 2019, 13:18