Danielovo vyprávění o přepadení izraelského kibucu

Vatican News

„V sobotu, když jsme ještě spali, nás v 6.30 ráno probudil zvuk sirény a střely Iron Dome. Okamžitě jsme, jako pokaždé, běželi do našeho bezpečnostního krytu; moje žena, já, naše děti a také dva psi, abychom počkali, až to přejde. Myslel jsem si, že je to jako obvykle, že jakmile se vrátí ticho, můžeme po několika minutách odejít... Tentokrát to bylo trochu jiné než obvykle, protože jsme slyšeli množství raket“.

Daniel Lanternari, 47 let, z Říma, líčí detail po detailu ono strašlivé ráno 7. října, tedy den útoku radikální skupiny Hamas na Izrael. Daniele se nacházel v kibucu Nir Jicchak nedaleko pásma Gazy, kde žije již dvacet osm let se svou ženou a třemi dětmi ve věku 15, 12 a 9 let. V rozhovoru pro Vatican News vypráví o hrůze, kterou zažil před třemi týdny.

Danieli, můžete nám vyprávět o svých zážitcích ze 7. října?

„Uslyšeli jsme sirénu a zavřeli jsme se v bezpečnostní místnosti, kde jsme zůstali několik hodin. Od našich přátel jsme se dozvěděli, že došlo k infiltraci v severní části pásma Gazy, mysleli jsme si, že se nacházejí pouze tam. Když se vše trochu uklidnilo, vzal jsem staršího syna na záchod a oknem jsem viděl asi patnáct teroristů, kteří se dostali vchodem do kibucu, nikoliv ze strany Pásma. Nikdo nečekal, že by teroristé přijeli v autech, měli přijít pěšky ze směru od Pásma. Místo toho vjeli přímo branou kibucu, kde je můj dům... Zůstal jsem a díval se na ně, protože jsem nemohl uvěřit, že je to skutečné. Teprve když začali do našich domů střílet z kalašnikovů, probral jsem se z filmu, který jsem sledoval. Tak jsme hned utíkali zpátky do našeho krytu, všechno jsme zavřeli, dokonce i okno a kovové dveře, aby se nikdo nedostal dovnitř. Okamžitě jsme varovali naše přátele odvedle, aby všechno zavřeli, sousedka byla sama se svými dvouletými dvojčaty... To ji zachránilo, protože okamžitě přišli k našim domům a začali střílet. Dokonce jí hodili do ložnice ruční granát. Pokoušeli se pokusili otevřít i naše kovové okno. Uklidňoval jsem své děti tím, že je všechno v pořádku, že jsme v našem bezpečnostním krytu, ale uvnitř mne mrazilo. Věděl jsem, že kdyby otevřeli okno, byl by to konec. Z chatů jsem věděl, že tam venku jsou teroristé, ale nikdy jsem nečekala takové množství v našem kibucu a dalších“.

Vaše rodina je tedy v bezpečí?

Mně, mé ženě a dětem se naštěstí nic nestalo. Po 1-2 hodinách vnikli teroristé i do našeho domu a začali krást, ale to nás nezajímá. Zatímco byli uvnitř domu, jiná skupina teroristů vnikla do domu za naším, slyšeli jsme křik. Nyní víme, že zajali všech pět členů rodiny. Zachránili jsme se, ani nevíme jak... Dali nám pocítit, že jsou uvnitř všemi způsoby, klepali na dveře, a kdyby chtěli, vstoupili by. Když jsme konečně vyšli ven, po 12-13 hodinách, když přijeli vojáci, kteří nás přišli zachránit, našel jsem před domem nábojnice a na terase také rakety. Kdyby jednu z nich použili proti dveřím našeho bezpečnostního krytu, zřejmě by je nic nezastavilo. Přišli by dovnitř a udělali by to, co bohužel udělali jinde.

Můžete nám říci něco o vašem kibucu?

V Nir Jicchaku žije asi 580 lidí. Ve srovnání s jinými kibucy jsme měli štěstí: přišli jsme o čtyři lidi, kteří už byli identifikováni, dalších osm zajali. Na druhou stranu vím, kolik utrpěli jiní.

Jste nyní na bezpečném místě?

Stejně jako ostatní komunity v blízkosti pásma Gazy jsme byli evakuováni do míst daleko od našich domovů. Teď už nám samozřejmě žádné nebezpečí nehrozí, ale je to ještě dlouhá cesta. Děti vnímají, že přišly o spolužáky, hry s míčem, volejbal nebo že jejich učitelé jsou pryč. Ano, zůstali jsme naživu, ale je třeba se postarat o psychickou stránku, zejména pro naše děti.

Jak se vám žilo v kibucu před útokem?

Kibucy jsou velmi malé komunity, většinou zemědělské. I když jsme v poušti, máme pole s bramborami, mrkví, arašídy, bavlnou, citrusovými plody a tak dále. Máme krávy na mléko, chováme slepice. Takže je to úplně jiný život než ve městě. Když děti vyjdou z našeho domu, jsou vždycky uvnitř velkého domu. Je to pro ně svoboda, jezdí na kole, chodí do bazénu, do kibucové zoo. Mohou jít na pole sbírat brambory. Jsou lidé, kteří pracují uvnitř kibucu, a jiní, kteří pracují venku. Trochu se to změnilo oproti dřívějšku, ale pořád je tu spousta společných věcí: například auta, kdo nemá auto, může si vzít kibucové auto. Je tu společná jídelna, jsou tu svátky a ti, kdo potřebují, dostávají víc, než mohou dát. Takže se o sebe navzájem staráme, máme mnohem pohodovější život. Řekněme, že naši oblast považujeme za svůj ráj: z 95 procent žijeme v ráji, ale máme 5 procent, které jsou tím peklem. Obvykle jsou peklem raketové útoky, ale tentokrát byla překročena hranice. Ne že by rakety byly přijatelná věc, ale řekněme, že jsme na to zvyklí, umíme se bránit, tentokrát to bylo jiné.

Předpokládám, že se modlíte za propuštění rukojmích a za mír?

Mír je to nejlepší pro všechny, pro obě strany. Kdyby byl mír, byli bychom v pořádku a Palestinci by byli také v pořádku, protože jsou Palestinci, kteří chtějí mír, kteří chtějí žít v míru. Hamás nejsou Palestinci a Palestinci nejsou Hamás. Jsou Palestinci, kteří chtějí žít jako my. Ve skutečnosti Hamás, když přišel, nezabíjel jen Židy, ale také beduíny, protože zabíjí ty, kteří se od nich liší.

Jaká je vaše naděje?

Chtěl bych, aby Evropa dobře pochopila, s kým máme co do činění. Neexistují slova, která by vysvětlila, co se stalo, a také zkoušet se dohovořit s těmi, kteří o dialog nestojí, je trochu obtížné.