John F. Kennedy a "návrat multilateralismu“
Alessandro Gisotti - Vatican News
"Modlíme se k Bohu, aby oběť Johna Kennedyho posloužila věci, kterou prosazoval: pomoci bránit svobodu národů a mír ve světě." Těmito dojemnými slovy připomněl Pavel VI. 23. listopadu 1963 postavu prezidenta Spojených států, který byl den předtím brutálně zabit v Dallasu. Papež tak zdůraznil spojení míru a svobody tím, že připomněl prvního katolického prezidenta, kterého několik měsíců před jeho zavražděním přijal ve Vatikánu. Je příznačné, že s blížícím se výročím smrti JFK se každoročně vracejí analýzy a úvahy o "přerušeném prezidentství", což je znamením, že navzdory tomu, že uplynulo téměř 60 let, má tato politická zkušenost stále silnou přitažlivost a hodnotu, která přesahuje hranice Spojených států. V letošním roce se například při evidenci "návratu" multilateralismu do mezinárodních vztahů - i když ne vždy se vzrušujícími výsledky (viz konference o klimatu v Glasgow) - poukazovalo na přínos Johna F. Kennedyho během jeho tisícidenního prezidentství ve prospěch méně unipolární mezinárodní politiky, která byla více nakloněna dialogu a multilaterálním instancím. „Kennedyho zahraniční politika," poznamenal Agostino Giovagnoli, profesor soudobých dějin na Katolické univerzitě v Miláně, kterého se na otázku zeptal deník L'Osservatore Romano, "byla rozporuplná, jak tomu často bývá v zahraniční politice mnoha zemí, zejména v současné době, kdy je třeba čelit mnoha složitým problémům. Obrazem Nových hranic však přispěl k atmosféře naděje, která je vždy nejlepším spojencem míru. Jinými slovy, částečně odpovídal na touhu národů po mezinárodní spolupráci, která byla na počátku 60. let velmi silná a jejímž hlavním protagonistou byl Jan XXIII., který se významně zasloužil o rozptýlení olověné atmosféry studené války, zabránil "horké" válce - například v souvislosti s kubánskou krizí - a podpořil intenzivnější multilateralismus, soustředěný do velkých mezinárodních organizací, počínaje OSN. Byly to klíčové roky dekolonizace - rok 1961 byl nazýván 'rokem nezávislosti' - a zdálo se, že svět bude jiný, když se na mezinárodní scéně objeví tolik mladých národů."
Kennedy byl nepochybně internacionalista," řekl našemu listu velvyslanec Pasquale Ferrara, profesor diplomacie a vyjednávání na univerzitě LUISS v Římě, "ale smysl této politické volby je třeba objasnit. Známá je jeho věta "člověk by nikdy neměl vyjednávat ze strachu, a nikdy by se neměl bát vyjednávat". Nebyl pacifista až do konce, ale věřil ve vyjednávání. Se Sovětským svazem podepsal první smlouvu o částečném zákazu jaderných zkoušek, což byla přelomová dohoda o kontrole zbrojení v atomovém věku. Nevím, zda lze Kennedyho nazvat "multilateralistou" v dnešním slova smyslu. Pravdou je, že tehdy nebylo mnoho možností. V současné době mají Spojené státy, přestože si zachovávají silný závazek vůči OSN, velký zájem na vytváření tematických a selektivních koalic pro hlavní globální otázky. V Kennedyho letech zůstávalo základním cílem Spojených států zajistit fungování Rady bezpečnosti a Severoatlantické aliance: dvou mnohostranných institucí ve vlastním slova smyslu".
Jeden z otců Evropy, Jean Monnet, považoval Kennedyho za amerického prezidenta, který byl obzvláště citlivý k procesu sjednocování Evropy. Na druhou stranu byl JFK také zastáncem užšího atlantického partnerství, přičemž, jak známo, narazil na odpor Charlese De Gaulla, zejména pokud jde o vstup Spojeného království do Evropského společenství. Co tedy dnes zůstává z Kennedyho prezidentství ve vztahu mezi Washingtonem a Bruselem? Profesor Ferrara odpovídá: "Kennedy se snažil obnovit politickou jednotu Západu. Zašel tak daleko, že navrhl vytvoření kolektivních atlantických jaderných sil, na jejichž řízení by se podílely evropské mocnosti, počínaje Velkou Británií. Dnes je zajímavé, že se Velká Británie opět odpojuje od EU a směřuje k bilateralizaci bezpečnostních ujednání (jako v nedávné dohodě mezi Řeckem a Francií). Nemluvě o napětí na východních hranicích (Bělorusko, Ukrajina), které se sice velmi liší od napětí za studené války, ale není o nic méně znepokojivé. Kennedyho odkaz naznačuje, že "Evropa národů" je mnohem křehčí než Evropa integrace, a to jak ze strategického a bezpečnostního hlediska, tak ze symbolického hlediska jako společný politický prostor".
Je jisté, že i po více než půl století zůstává diplomatické řešení kubánské krize vrcholným a nejdramatičtějším momentem tohoto předsednictví na mezinárodní scéně. Agostino Giovagnoli je o tom přesvědčen. "John Kennedy - zdůrazňuje historik - významně přispěl k uvolnění napětí v kontextu studené války. Tak tomu bylo zejména po kubánské krizi v roce 1962, kdy byl svět jen krůček od jaderné války: Toto nebezpečí přimělo Spojené státy a Sovětský svaz zastavit se před nenapravitelným a zahájit dialog, který vedl k demontáži jejich raketových základen v různých zemích - včetně Itálie - a k rozvoji jednání o omezení jaderných zbraní.“ V roce 1963 Kennedy navštívil Berlín, kde byla v roce 1961 postavena zeď, která město rozdělila na dvě části, a pronesl slavnou větu: Ich bin ein Berliner ("Jsem Berlíňan"), která na jedné straně vyjadřovala plnou solidaritu Západu s Berlíňany, ale na druhé straně uznávala zeď jako hotovou věc, kterou již nelze zpochybňovat." Kennedy, Jan XXIII., Chruščov. Postava amerického prezidenta je často srovnávána s dalšími dvěma protagonisty těchto let. Témata míru, dialogu a jaderného odzbrojení byla jistě ústředním tématem Kennedyho prezidentství, které také zahájilo vojenskou eskalaci ve Vietnamu. Tedy světla i stíny, zatímco mezinárodní přitažlivost postavy prezidenta zabitého v Dallasu zůstává nedotčena. "Přitažlivost Kennedyho - poznamenává Giovagnoli - byla do značné míry spojena s aspiracemi západního světa, který se stále více vzdaloval tragédii druhé světové války, který přežíval dusivou atmosféru mccarthyovského antikomunismu, který zažíval rostoucí prosperitu a snil o neomezeném pokroku. Zdálo se, že modernizace a spravedlnost mohou být stále těsněji propojeny.
Toto charisma souviselo také s Kennedyho "otevřeným" pohledem na svět a mezinárodní vztahy po hrůzách druhé světové války, které zažil na vlastní kůži jako námořní důstojník v Tichomoří. "Ve srovnání s Kennedyho dobou," zdůrazňuje Pasquale Ferrara, "se mezinárodní kontext zásadně změnil. Jedno poučení však zůstává velmi důležité. Kennedy řekl, že ačkoli nemůžeme odstranit naše rozdíly, můžeme vytvořit svět, ve kterém rozmanitost není nutně nepřekonatelným problémem. A dnes je otázka konfrontace západního systému s alternativními systémy na vrcholu mezinárodní agendy."
Přeložil Petr Vacík
