Všechno je marnost
Dnes bych rád trochu navázal na svůj komentář z minulého týdne. Unavený a životem otrávený Job si tam ztěžoval mimo jiné na pomíjivost života a jeho jistou bezvýchodnost. Při tomto tématu se nám obvykle vybaví také kniha Kazatel, zvláště její začátek. Kdo by neznal ono slavné:
Marnost nad marnost – praví Kazatel – marnost nad marnost, všechno je marnost.Co má člověk z celé své námahy, s kterou se plahočí pod sluncem? Co bylo, zase bude, co se stalo, zase nastane – není nic nového pod sluncem. Uložil jsem si poznat moudrost i poznat hloupost a pošetilost – a poznal jsem, že i tohle je chytání větru. (Kaz 1,3.9.17)
Tento emblematický výraz “všechno je marnost” patří mezi nejznámější věty z Bible vůbec. Často se zdá, že tento výraz si žije vlastním životem a většina lidí ani neví, odkud pochází. Přitom to, co překládáme jako “marnost”, je nejenom klíčové slovo pro knihu Kazatel. Je to jedno z klíčových slov v Bibli vůbec, ale také ve filosofii, teologii, spiritualitě a umění. Toto Hebrejské slovo hebel je oříškem pro překladatele Bible již od počátku. Doslova totiž znamená vítr nebo páru či ranní opar. Jedná se ale o klasický polyvalentní pojem, který se vlastně téměř nikdy v Bibli nepoužívá ve svém základním smyslu, totiž jako vítr či pára. Skoro vždycky se tímto slovem chce říct něco jiného, většinou dokonce právě víc věcí najednou. Když svatý Jeroným převzal do svého latinského překladu Starého zákona slovo vanitas jako latinský ekvivalent původního hebrejského výrazu a když se jeho Vulgáta stala referenčním překladem Bible na západě, význam tohoto slova byl na mnohá staletí dopředu zredukován na pojem marnost, který český liturgický překlad používá dodnes. Osvobozením z tohoto interpretačního vězení je nám český ekumenický překlad, který zvolil slovo pomíjivost. Pomíjivost však není něco negativního. Pomíjivý je den i noc, pomíjivá je krása, pomíjivý je samotný život. Všechno plyne, ale to je něco jiného, než když o tom řekneme, že je to marné. Život a skutečnost nejsou marné a zabývat se jimi není marnivost. Krása pomine, ale není marná.
Chci vám dnes navrhnout přečíst si znovu starozákonní knihu Kazatel a dopřát si její původní mnohoznačnost, ke které nás vede ono klíčové hebrejské slovo hebel. Šíře jeho významu v této knize je tak velká, že v odborných překladech ho můžeme najít kromě marnosti a pomíjivosti také jako nepochopitelnost, absurditu nebo ironii, bezvýznamnost, dočasnost, závan dechu, nebo dokonce jako tajemství. V knize Kazatel toto slovo zdaleka neoznačuje jenom jakýsi postoj rezignace vůči světu a životu, které se jeví jako marné. Jeho význam, jako význam celé této knihy je mnohem hlubší. Znamená mystérium a neuchopitelnost. Není to hodnotící postoj někoho, kdo shledává život bezvýznamným, nýbrž postoj člověka, který zahlédl realitu v pohybu. V češtině nám zde pomůže zvuková blízkost tradičního latinského slova vanitas, marnost, s jiným českým slovem, totiž s vanutím. Jestliže všechno je vanutí, tak se to někdy může zdát jako marné, marností se však ukáže spíše naše potřeba uchopit, zastavit a pochopit to, co ve skutečnosti stále vane, a je tedy stále v pohybu. Slovo vanutí navíc nemá žádnou negativní konotaci, ba dokonce má ve spiritualitě konotaci pozitivní. Vanutí je také vanutí Ducha. Jakkoli má Bible a teologie pro toto vanutí Ducha samostatný pojem, v mnohém se může překrývat s oním mnohoznačným klíčem ke knize Kazatel. Vždyť kniha Kazatel nemá v úmyslu odsoudit život k bezvýznamnosti. Kazatel není skeptik. Jen se snaží poukázat na mnohem větší hloubku skutečnosti a v posledku nás naléhavě vyzývá k hledání moudrosti.
Dokonalé poznání toho, jak se věci vlastně mají, pro nás není dostupné. Realita zůstává mystériem a my jsme součástí tohoto tajemství. To, co vnímáme jako marné, jsou naše pokusy o dokonalost. Dokonalost nás samých, dokonalost našich bližních, dokonalost našeho poznání skutečnosti. Myslím, že když připustíme a obejmeme nedokonalost, stane se nám právě klíčem, který otvírá cestu mnohem hlubšímu poznání nás samých, druhých lidí i celé skutečnosti. Když obejmeme nepochopitelnost, dočasnost, nebo dokonce absurditu a ironii tajemství celé skutečnosti, zavane duch poznání, vděčnosti a okouzlení.
Velký básník a mystik Leonard Cohen zpívá ve své písní Anthem z roku 1992 o tom samém:
Nech si svou dokonalou oběť.
Ve všem je trhlina.
Tak se dostává dovnitř světlo.
https://www.youtube.com/watch?v=1kijvV2RDmU
Tento tak důležitý text své písně jednou výjimečně Cohen sám okomentoval následujícími slovy, která platí i pro hlubší čtení Kazatelova “Všechno je marnost”, neboli “Všechno je vanutí”:
“Náš kontext nezná dokonalé řešení. Tohle není místo, kde děláte věci dokonale. Ani vaše manželství, ani vaši práci, vůbec nic. Ani vaši lásku k Bohu, k vaší rodině nebo vlasti. Všechno je to nedokonalé. A ještě víc. Ve všem, co můžete dokázat, je trhlina: ve hmotných i mentálních objektech, ve všem našem budování. Ale právě tam vstupuje dovnitř světlo a vzkříšení. Tudy jde obrácení a pokání. V setkání s nedokonalostí.”
Přeji vám tedy krásné nedokonalé poznání nedokonalého světa i nás samých. Všechno je to závan. Vanutí Ducha.
Petr Vacík
