Hledejte

Vatican News
Ilustrační foto Ilustrační foto 

Petr Vacík: Doba pouštní

Tento komentář Petra Vacíka můžete slyšet v našem vysílání 21. února 2021

Právě jsme vstoupili do doby postní. Jak praví titulek mého dnešního komentáře, rád bych se na ni podíval jako na dobu pouštní. Na začátku každé postní doby se v kostelích čtou texty ze začátků evangelií, kde Ježíš odchází do pouště. Poušť je jeden z nejsilnějších symbolů ve spiritualitě. Mnoho aspektů pouště jako takové, a zvláště mnoho aspektů lidského pobytu a života na poušti nějak souvisí a nebo přímo zrcadlí to, co se odehrává uvnitř nás samotných.

Podívejme se na několik derivátů slova poušť, které nám pomohou zahlédnout některé z podstatných aspektů duchovního života, které se týkají každého z nás. Ponechám stranou, co z čeho přesně jazykově pochází. Připomenu jen, že biblický výraz použitý pro místo, kam Ježíš odchází, je eremos topos, opuštěné místo. Nemusí to tedy znamenat poušť, tak jak si ji obvykle představujeme. Může to znamenat prostě místo, kde je člověk sám. Nejenom sám ve smyslu opuštěný, tedy sám bez lidí, ale také sám ve smyslu sám sebou a sám s Bohem. Být takto opuštěný neznamená být jenom bez druhých, ale také být ovlivněn pouští. Takto můžeme v pozměněném smyslu slova říci o Ježíši, že když se vrátil z pouště, byl touto zkušeností proměněn, byl opuštěný. Bude to nyní zřejmější při mých dalších, i když s jazykového hlediska možná trochu umělých variacích slova poušť.

1.       Opouštět. Odejít na poušť znamená opouštět místa, vztahy a způsoby, které pro nás po jistou dobu byly neodmyslitelné. Pro Ježíše to znamenalo opustit své rodinné zázemí a svůj dosavadní způsob života. V naší spiritualitě to znamená stále znovu opouštět to, co nám náš rozum, naše srdce a naše svědomí radí, že máme nechat za sebou.

2.       Odpouštět. Přebývat na poušti znamená přebývat v prostoru, který je prostý výčitek. Neodpuštěné křivdy jsou zátěží, se kterou se dá jít vpřed jen velmi pomalu a někdy vůbec. Často jsme samozřejmě ochotní odpustit, ale odpuštění je obousměrný vztah. Jestliže chceme odpustit, ale není tu receptivní partner, který by o odpuštění žádal, nebo by byl alespoň ochoten ho přijmout, pak takové jednostranné odpuštění zůstává velmi nedokonalé, nedokonané. Neodpuštění nás nepustí na poušť.

3.       Dopouštět. Častěji slýcháme o tom, že Bůh věci dopouští. Ale když je dopouští Bůh, proč bychom nemohli dopouštět my? Seriózní spiritualita neusiluje za každou cenu o zabránění událostem, které považujeme za negativní, za něco, co by se nemělo stát. Solidní spiritualita, která prošla pouští, umí dopouštět.

4.       Připustit si. Připouštět si, co nám není pohodlné, je podmínkou proto, abychom mohli odpustit i sami sobě. Jsem přesvědčen, že je pro nás většinou přirozené a snadné být připravení odpustit někomu, kdo nám ublížil. O něco náročnější může být nechat si odpustit. Ale odpustit sami sobě, to je z této trojice to nejtěžší. Připustit si pravdu o sobě neznamená ale jenom připustit si svá selhání. Znamená to připustit všechno. Na poušti si člověk nemůže příliš vybírat. Nemůže z reality věci vypouštět. Spiritualita, která systematicky vypouští některé složky našeho života a vztahů, nakonec s degeneruje, protože zůstane povrchní.

5.       Zapouštět kořeny. Kdo na poušti nezapustí své kořeny dostatečně hluboko, jeho povrchnost ho zahubí. Povrch je dobrý. Ale není to hloubka. Solidní spiritualita, která prošla pouští, ví, že bude-li odkázána na povrch, bude jako zrno zaseté na skalnatou zemi, kde nemá dost hlubokou půdu. Dnes už víme, že mnoho rostlin dokáže sdílet vodu a živiny s ostatními rostlinami v okolí. Kdo zapustil kořeny hluboko a ocitne se tak blízko zdroji vláhy, může tento pramen sdílet i s ostatními, kteří zůstali na povrchu. To je solidarita poustevníků, obyvatel pouště.

6.       Pouštět. Pouštět věci ze svých rukou, kterými se je snažíme zachytit, někdy zastavit, jindy zase obrátit jejich směr. Pouštět věci, které chtějí nebo mají odejít. Pustit domů návštěvu, kterou svojí pohostinností nutíme zůstávat déle, než ona chce. Pustit z rukou nástroje, které do nich bereme, ale používám je jinak, než k čemu jsou určeny. Když bereme do rukou otěže, ale používáme je jako bič, je třeba je pustit. Někdy je také potřeba pustit z rukou i věci, které děláme dobře.

Ještě jedna poznámka. Ježíše na poušt vyvedl Duch a vracel se odtamtud v síla Ducha. Kdo opouští to, co mu překáží v dobré cestě, odpouští sobě i ostatním, zapouští své kořeny do hloubky, bude čerpat z pramene Ducha a sám se pak stane studnicí k osvěžení ostatních.

Toto není jediný jazyk, kterým lze mluvit o naší spiritualitě nebo o poušti. Je to jen jedna malá slovní hra, která nám může pro tuto postní dobu sloužit třeba jen jako mnemotechnická pomůcka připomenutí některých aspektů našeho vztahu s Bohem, s ostatními lidmi i s námi samotnými. V tomto smyslu jsme všichni poustevníci. Všechny nás Duch vede na poušt a vrací posilněné, abychom mohli podpírat ostatní.

Petr Vacík SJ

21. února 2021, 16:12