Hledejte

Vatican News
Ilustrační foto Ilustrační foto  (2020 Getty Images)

Sčítám maličké radosti...

Fejeton z cyklu "Vánoce v podivném roce 2020"

Miloš Doležal

Vánoční čas roku 2020. Krajina je holá, takřka bezbranná. Na mrazivém večerním nebi jiskří hvězdy. Planety Saturn a Jupiter se k sobě po 400 letech skulily jak dva ořechy a mezi mraky bylo na chvíli možné zahlédnout vesmírné divadlo. Lesy na Vysočině přízračně zrzaví-reziví. Jsou napadené kůrovcem a obrovské stroje, které do nich vjíždí a těží stromy jak sirky, připomínají neohrabané  ještěry, zanechávající za sebou spoušť. Dlouhý je zástup přátel a blízkých, které přemohl covid a jež jsem letos vyprovázel do Věčnosti. Obavy z dalších covidových vln jsou opodstatněné. Neveselo truchlivo. Nenaříkám. V těchto tmách a rozvalinách vyhlížím Dítě, které přináší pokoj a milosrdenství. Otevírám smysly, okna i dveře a tiše žádám: Králi v chlévě zrozený, přijď a daruj nám záblesk svého uzdravujícího světla.

         O letošních vánocích jsem si splnil jeden dávný sen. Dlouhá léta, vlastně od studentských let, jsem pod ním jezdil vlakem a často si říkal, že vystoupím a vylezu k němu. Nikdy jsem to ke své škodě neučinil. Až teprve teď, na konci tohoto podivného roku. Jak kdybych se chtěl dotknout něčeho odvěkého, stabilního a pevného, co odolávalo času, válkám, živlům a epidemickým i jiným závalům.

         Hradiště a kostel sv. Klimenta nad posázavským Lštěním. Místo mýtické, osídlené v 8. století, spojené s našimi prvopočátky,  s přemyslovským rodem a zmiňováno v Kosmově kronice. Údolním korytem tisíciletí pomalu teče řeka Sázava a nad ní, na návrší, na zvláštní náhorní plošině, stojí kostel s okrouhlým hřbitůvkem a  přichouleným stavením. Starý hřbitov obepíná svatyni jako prsten, novodobá rozptylová louka leží pod ním a směřuje k útesu nad lesem a řekou. Kostelík jako maják, jako ukazatel směrů a významů.  Zasvěcen sv. Klimentovi, čtvrtému papeži, který je tak úzce spojen se svatým Cyrilem a s cyrilometodějskou misí. Jak si při té příležitosti nevzpomenout na jiný Klimentský kostelík, na chrám sant Clemente v Římě, který je nám tak drahý – pro hrob sv. Cyrila i freskový cyklus renesančního mistra Masolina z Panicale.

         Sv. Kliment ve Lštění připomíná sedícího psa, který jako věrný strážce hlídá celé území. Nebo je to škuner, ukotvený Klimenstskou kotvou. Musíte se tam vydrápat středověkou lesní úvozovou cestou. Kamenné zdi, několik stromů, výhled monumentální – ku Praze, k Benešovu, k Vysočině. Kostelík prostý, s barokní věží.  Když do svatyně v dubnu 1970 udeřil kulový blesk, poškodil střechu a věž.  Při opravě vnější omítky nalezli zedníci v jeho boku útlý gotický portál. Portál, který nás spojuje s prahistorií i s budoucností.

         Lštění nás také spojuje s českou kulturou. Vztahoval se k němu básník František Hrubín, dramatik Josef Topol, fotograf Jan Reich. U kostela je hrob rodu Grégrů. Myslím teď nikoli na Eduarda Grégra, významného mladočeského politika a  vydavatele, ale na jeho vnuka, architekta Vladimíra Grégra. Ročník narození 1902, který zde ve Lštění od dětství pobýval. Tohle místo muselo svým prostorem a dějinami citlivého Vladimíra trvale poznamenat.  Mladý introvertní muž byl autorem řady pozoruhodných staveb, především elegantních vil na Barrandově nebo  kosmického designu vlaku Slovenská strela, který předběhl o mnoho let svoji dobu. Po nacistické okupaci se ani ne čtyřicetiletý a úspěšný architekt zapojil do odboje. Přitom mohl sedět ve své projekční kanceláři a v závětří přečkat v klidu válku. To by ale nebyl skaut Grégr. Nakonec byl zatčen gestapem, odsouzen k trestu smrti a v berlínské věznici Moabitt čekal na popravu. V cele se vzpomínkami vracel ke svým bližním,k Praze, ke Lštění a k českým Vánocům. Špačkem obyčejné tužky tehdy v cele na kousek papíru píše dopis matce z něhož teď ocituji: „Myslím na naše poslední Vánoce...  Vzpomínám na vás stále, ale uklidňuji se vždy, protože jsem přesvědčen, že Všemohoucí nejlépe řídí naše osudy, a snaží se mě udržet v pokoře u vědomí, že to nakonec je a musí být dobré. Snad to vše má svůj smysl – ba jsem o tom přesvědčen. A děkuji za to, že i zde dopřává mi Bůh řadu živých radostí a možnost žít po svém.  V průběhu dní sčítám své maličké radosti a ty přece jen vcelku převažují těžké chvíle.“ V dopise nakonec Vladimír Grégr požádá: „Prosím Vás ještě, pošlete mi při prádle též hřebínek. Zkuste v buchtě poslat občas cukerin, protože ty malé koláčky už dozorci nepitvají.“ Tolik Vladimírův vánoční dopis.

Vladimír Grégr byl v Berlíně sťat gilotinou 22. února 1943. Důležitost  sv. Klimenta ve Lštení a Grégrovo poselství čtu o těchto vánocích následovně: Nebojte se jít proti dobovému větru, a když vás to bude drát, nenechte se ohlodat!

28. prosince 2020, 15:52