Hledejte

Vatican News
Pláž Ipanema v Riu Pláž Ipanema v Riu 

Úvod do sociální poezie…

Hudební interpretační klíč k encyklice Fratelli tutti poskytuje francouzský spisovatel a filosof Fabrice Hadjadj.

V srdci poslední encykliky Svatého otce pulsuje samba, či přesněji bossanova. Téměř všichni její komentátoři věnovali pozornost vícekrát se vyskytujícímu jménu imáma Ahmeda al-Tajíba, kdežto mne spíše zaujalo, že se zde zmiňuje básník a diplomat Vinícius de Moraes. Chtěl bych se zamyslet nad jeho přítomností v papežském dokumentu a zejména nad citací slavné písně z jeho repertoáru, jíž je Samba da benção, Samba požehnání. V poznámce pod čarou dokonce papež František upřesňuje, že odkazuje k jedné její konkrétní nahrávce, která byla pořízena naživo roku 1962 v restauraci Au Bon Gourmet na třídě Avenida Nossa Señora de Copacabana v Riu de Janeiro. Jistě, citace textaře “Dívky z Ipanemy” se může jevit jako anekdota, zejména když porovnáme refrén této písně s Dokumentem o mezilidském bratrství za světový mír a společné soužití, slavnostně podepsaným v Abú Dhábí v únoru loňského roku. Ve své víře, která, jak připouštím, může být poněkud naivní, se ovšem kloním k názoru, že také vtipy v encyklice mají nějaký vztah k Duchu svatému. Kromě toho, za zmínkou o brazilském šlágru ve chvíli, kdy Brazílie je zemí nejvíce zasaženou koronavirovou pandemií, se může skrývat jedině hluboký záměr. Určitě lze namítat, že samba příliš nesouvisí s procesím Božího Těla, a někdo se možná při pomyšlení na karnevalovou sambu pohorší nad tím, že se mi nad tak závažnými tématy vybavují bezstarostné a rozhalené tanečnice. To zdaleka není pomýlené, protože mně by též netěšilo, kdyby nějaký prelát vykládal “Fratelli tutti” z tohoto svůdného hlediska. Avšak jsem laik, jeden z mnoha, a toto je můj způsob, jímž naslouchám “hudbě evangelia” (Fratelli tutti, 227).

Zde je citace, kterou si František vypůjčil od Vinícia: “Život, příteli, je uměním setkávání, ačkoli je v něm tolik neshod” (tamtéž, 215). Těmito slovy začíná v encyklice část šesté kapitoly, nazvaná “Nová kultura”, která odkazuje k jednomu z principů současného pontifikátu: “Jednota převažuje nad konfliktem”. Znamená to, jak následně encyklika připomíná (237-240), že “konflikt je nevyhnutelný”, “neodvratný”, a že jednoty lze dosáhnout pouze přechodem na vyšší úroveň, směrem k “transcendentní pravdě”, která se ujímá protikladných pozic a překonává je. Stejně jako bossanova prochází disonancemi a synkopami (Desafinado Toma Jobima), aby dospěla k vyšší, nečekané, neslýchané harmonii. Nesouzvuk není na překážku, ba naopak vytváří příležitost jak se – jako někdo jiný – otevřít vůči druhému. Neshody jsou součástí umění prožívajícího setkání, jehož je samba symbolem, již kvůli svému původu. V sambě se totiž projevuje “lidová kultura”, která se rozvíjí “z konstruktivního dialogu různorodého kulturního bohatství určité země” (199). Je to žánr, který se zrodil ve favelách na předměstí Ria krátce po zrušení otroctví. Jeho tak brazilské jméno původně pochází z bantuských jazyků a jeho rytmus je ozvěnou afrických bubnů.

V závěru citované písně  Vinícius de Moraes říká, že “samba přišla ze státu Bahia a má-li její poezie bílou pleť, v duši a srdci je černá”. Popravdě řečeno je samba mnohobarevná, čímž dobře snáší přirovnání k mnohostěnu, které papežovo pero v encyklice zaznamenává hned pětkrát, z toho dvakrát ihned po citaci z Vinícia. Každá stěna tohoto geometrického útvaru má vlastní existenci a ohraničenost, obrací se vlastním směrem, ale přidružuje se k druhým v jednotě, která se vyjeví pouze tehdy, když vstoupíme do trojrozměrného prostoru. Stejně tak samba pramení ze setkání bahijských indiánů, Afrobrazilců, ruských Židů, Romů, Poláků a mnoha dalších přistěhovalců různých kultur, kteří jako dělnická třída v docích společně budovali „tutéž loď“ (30). Zámožné vrstvy zprvu sambu odmítaly jako cosi obscénního a vulgárního, ale posléze ji uznaly, včlenily se do ní a přiznaly jí „plné občanství“ do té míry, že tato hudba na jediné arše shromažďuje veškerou rozmanitost této nesourodé země. Totéž platí pro tango, které spisovatel Michel Plisson popisuje jako následující nepravděpodobný soutok: “Afro rytmus, na který italští hudebníci na německých nástrojích hrají melodie z východní Evropy se slovy pocházejícími ze španělských zarzuelas”. To vše postupně vzlíná od společenské spodiny do vysoké společnosti, z buenosaireských bordelů do evropských salónů.

Tango a samba jsou tudíž dvěma realizacemi a symboly onoho plodného bratrství, k němuž nás papež volá. Mnohé pasáže jeho encykliky lze číst ve světle této latinskoamerické, hudební a taneční zkušenosti. Například tuto: “Vyzval jsem autochtonní národy, aby uchovávaly své kořeny a kulturu svých předků, ale upřesnil jsem, že mým úmyslem nebyl zcela uzavřený, ahistorický, statický indigenismus, který by se vyhýbal jakékoli formě míšení, vzhledem k tomu, že vlastní kulturní identita se prohlubuje a obohacuje v dialogu s odlišnými realitami a ryzím způsobem jejího uchování není izolace, která ji naopak ochuzuje. Svět roste a naplňuje se novou krásou díky následným syntézám, které se vytvářejí mezi otevřenými kulturami, mimo jakýkoli kulturní diktát“ (148).

V témže smyslu lze vnímat pozornost vůči “lidovým hnutím” (tedy hnutím neformální ekonomiky, pozn. překl.), důvěru, již si zasluhují, a povinnost nikoli je kontrolovat, nýbrž umožnit, aby „se tato hnutí, tyto zkušenosti solidarity rostoucí odspodu, z podzemí planety, propojovala, více koordinovala a setkávala“. Z toho důvodu papež chválí „sociální básníky“, „podpůrce procesu, do něhož se sbíhají miliony malých a velkých činů, tvořivě zřetězených jako v básni“. Nejde o jakýsi „poetický obraz“, jak by se hanlivě řeklo, protože sociální poesie je výrazem „víry, která se projevuje láskou“ (Gal 5,6). Zdůrazňuje to též list sv. Jakuba: „Neboť když někdo to slovo jenom poslouchá, ale nejedná (podle něho)“ – tedy, literárněji, vzhledem k tomu, že řecký výraz zní poiêtês, nestává se jeho básníkem – “podobá se člověku, který pozoruje svůj vzhled v zrcadle: podívá se na sebe, odejde, a hned zapomene, jak vypadá (Jak 1, 23).

Pamatovat si, kým jsme, znamená být básníkem Božího slova, O poetinha („malý básník“, což byla přezdívka, již si vysloužil Vinícius de Moraes, pozn. překl.). Stvoření je totiž velká dramatická báseň, složená z množství viditelných básní, které dávají nahlédnout do neviditelného (Řím 1,20). Naší úlohou křesťanů je rozpoznat v každém stvoření poezii Věčného a jako lid pějící žalmy, jako tvůrci pokoje ve stopách Slova, jež se stalo židovským tesařem, povolit „celku různých hlasů, aby splynuly v ušlechtilý a harmonický zpět, spíše než ve fanatické výkřiky nenávisti“ (283). V závěru „Samby požehnání“ Vinícius de Moraes, odříkává růženec jmen, vlastních jmen hudebníků, kteří přispěli k obnově oné hudby, jež proměňovala násilné kolonizační dějiny v melodickou možnost společenství. Jistě,  nelze pominout deportaci otroků, židovský exil do Ria de Janeiro či Buenos Aires a také útěk některých nacistů (Alfred Noble ve třicátých letech vyráběl bandonea pro Argentinu v Karlsfeldu poblíž Dachau). Jistě, dosud slýcháme fanatické výkřiky nenávisti a jsme svědky chladných ideologických manipulací. A přesto, navzdory tomu všemu, skrze toto všechno, je zde tango, je zde samba, jsou zde znamení, která nás pobízejí, abychom považovali milosrdenství za sice diskrétní, avšak ustavičně činnou sílu v běhu pokolení, a dobře využívali čas ve zlých dobách (Ef 5,16).

Na skutečnosti, že encyklika Fratelli tutti uvádí slova z brazilské samby tudíž není nic žertovného. Koncert, který se konal 2. srpna 1962 v restauraci s klubem U gurmána (Au Bon Gourmet) na pláži Copacabana a který se nyní ocitl na stránkách encykliky podepsané 3. října 2020 v Assisi, dobře odhaluje dramatické zvraty, jimiž prozřetelnost nešetří. Samba da benção to již ohlašovala v jednom ze svých veršů: “Samba je modlitba, pokud chceš”. V poslední skladbě koncertu, citovaného v poznámce 204 Františkovy encykliky, vystoupili společně Tom Jobim, João Gilberto, Os Cariocas, Otávio Bailly a Milton Banana, aby společně zazpívali: „Jdi svým životem, tvou cestou je pokoj a láska / Rozevři náruč a vyzpívej poslední naději / Božskou naději na lásku v míru“. Možná to zní přeslazeně, a přece se zde kladou vysoké nároky. Poslední naděje totiž předpokládá, že zničíme modly, abychom odkryli lidi z masa, kostí a ducha, bojovali „dobrý boj vzájemného setkávání“ (217), aby „se naše srdce naplnilo tvářemi a jmény“ (195).

Z L´Osservatore Romano (31.10.2020) přeložila Jana Gruberová

3. listopadu 2020, 15:19