Hledejte

Vatican News
Ilustrační foto Ilustrační foto  (Vatican Media)

Navázat přerušený vztah s rodinou

Přímé spojení mezi rodinou, církví a společností bylo přerušeno, je přesvědčen předseda katolických rodinných sdružení v Evropě. Italský právník Vincenzo Bassi vyzývá k obnovení smlouvy mezi katolickými rodinami a jejich pastýři.

Vincenzo Bassi, předseda Federace katolických rodinných sdružení v Evropě (Federation of Catholic Family Associations in Europe, Fafce) 

Nynější nouzový stav jsme plně prožívali ve svých rodinách a pro mnohé z nás to bylo cosi krásného. Současně jsme se mohli zamyslel nas smyslem a významem úsilí, které vyvíjejí katolická rodinná sdružení. V této souvislosti – pokud si opětovně pročteme Amoris letitiaLaudato si’ a Familiaris consortio, zaznívá stále tatáž výzva: církev nejenom nesmí ztratit kontakt s “lidem”, nýbrž má ho podporovat a provázet.

Na základě této četby jsem si jako předseda Federace katolických rodinných svazů (Fafce) položil otázku, jak se má změnit naše služba rodinám, které koronakrize s ohledem na budoucnost ponechala v ještě větší nejistotě a všeobecné nevšímavosti. Papež František opakovaně vybízí, abychom projevovali blízkost rodinám, především pokud jsou oslabené, neboť v takové křehkosti snáze potkáváme Pána. Blízkost rodinám znamená, že rodinu konkrétně postavíme do středu veškerého dění, i vzhledem k tomu, že rodina tvoří základní buňku jakéhokoli vztahu. V červnu 2017, když Svatý otec přijal naši federaci, povzbudil naši činnost v tomto smyslu, a proto snad jeho myšlení i učení jeho předchůdců můžeme vykládat za pomoci pozměněné latinské sentence: ubi familia, ibi ecclesia et communitas.

Toto přímé spojení mezi rodinou, církví a společností – communitas – bylo v časech předcházejících průmyslovou revoluci zřejmé a nesporné. V oné době plnila rodina zásadní funkce ve službě společenstvu, jelikož byla jeho ekonomickým a produktivním centrem. Byla nezbytná nejenom práce vykonávaná rodinou, ale též její schopnost autonomně a subsidiárně zajistit přežívání celého společenství. Církev prostřednictvím svých pastýřů rodině sloužila, doprovázela ji a ukazovala jí cestu k Bohu. Hlásáním Zmrtvýchvstalého dodávála smysl lidským životům a učila lidi naději a lásce. Rodiny tak prožívaly konkrétnost Boha, stávaly se místem předávání víry a domácí církví. Avšak rovněž vztah církve k vladařům se zakládal na této služebné roli vůči rodině, takže mnozí církevní pastýři zastávali také důležitou roli tlumočníků rodinných nároků, které předkládali panovníkovi. Je třeba nicméně říci, že tehdy i dnes si rodiny a církev navzájem pomáhaly: rodiny poskytovaly církvi nová povolání, pastýři jsou díky doprovázení rodin podněcováni k užití nových slov při hlásání radostné zvěsti.

Za průmyslové revoluce rodina ztratila své ústřední postavení. Již nebyla produktivním střediskem, nýbrž začala plnit účelovou funkci, neboť centrum výrobního systému se přemístilo do továren, kterým rodiny poskytovaly pracovní sílu a zajišťovaly kvalitní lidský kapitál. Církev se v tomto kontextu musela vyrovnávat se stále absolutističtější státní mocí. Kde to bylo možné, radila vládcům ke zdravému rozumu a zachování rodinného společenství, čímž na druhé straně zaručovala sociální smír. Navzdory potížím a nahodilostem si rodiny uchovaly pevnost a také církev nikdy neustala ve své prorocké úloze, jež z ní činí světlo světa po boku rodin, které mohou stále počítat se svatými pastýři, kteří rodiny upamatovávají na Boží přítomnost a utěšují je v naději. V nedávné minulosti se církev této role ujímala s většími obtížemi, protože rodiny nejenom dodávaly pracovní sílu, ale z jejich členů se také stali spotřebitelé, kteří posilují stát i nadnárodní korporace a finanční moc. V důsledku toho konzumismus bohužel nakazil naši společnost. Spotřeba statků, včetně drog, natolik lidi zmátla, že stále svízelněji nacházejí smysl života. Také v rodině už se nespatřuje prostor k realizaci člověka, u něhož se tak více prosazuje jeho individualita. Naše rodiny, včetně katolických, jsou stále osamocenější a slabší, a tato situace se dnes, v době globalizace, ještě zhoršila.

Kapitalismus již nehledá v rodině pracovní sílu a vzhledem k mechanizaci pracovních procesů už jeho výrobní systém nepotřebuje onen lidský kapitál, který se utváří jedině v rodině. Výroba se stěhuje a zabydluje tam, kde je levná manuální síla, tedy v rozvojových zemích, na které tak doléhá stále hlubší vykořisťování, zatímco rodinám v jiných zemích schází důstojná mzda, a proto se neuvážlivě zadlužují, aby si udržely životní úroveň. Kvůli tomuto stále vyššímu zadlužení dnes tyto rodiny neslouží ani k tomu, aby přiváděly na svět zítřejší konzumenty. Nikoli náhodou negativní demografický vývoj (nadále utlumený probíhající krizí) ohrožuje budoucnost naší společnosti, a to právě dnes, kdy rodina již nezastává žádnou sociální a ekonomickou roli, a produktivní systém ji tudíž nepokládá za “užitečnou”. Ačkoli to zní smutně, dnešní kapitalismus považuje rodinu za suchou větev, nemocného v terminální fázi. Vysoké finanční kruhy se o rodinu zajímají výlučně z hlediska jejích úspor, které jsou v některých zemích (kupříkladu Itálii) obrovské, a tedy tvoří poklad, jehož je vhodné se zmocnit. Až rodiny (více či méně povolenými prostředky) přijdou také o své úspory, určitě nevymizí, nicméně nebude jim povoleno samostatně a subsidiárně vykonávat jakoukoli ekonomickou a sociální funkci a bude s nimi nakládáno jako s jakýmkoli ilegálem, vytěsněným na okraj společnosti.

Dříve, než k tomu dojde, je nutné se zastavit a zamyslet nad vlastní budoucností a budoucností rodin, a to okamžitě. Nehledě na sociologické, politické a hospodářské analýzy je totiž jisté, že v tomto kontextu rodina trpí, a to zejména samotou, a pokud trpí rodina, trpí též nejposlednější a vyhošťovaní. Žádná jiná instituce mimo rodinu se totiž těmto lidem – chudým, sirotkům, přistěhovalcům – nevěnuje trvale a nezávisle na vyhlášených krizích. Jestliže však trpí rodina, trpí také církev. Bez rodiny schází církvi stádce a rodina bez církve je stádcem bez pastsýře. Tato nerozlučná vazba se příliš často považuje za samozřejmou, jak ze strany rodin, tak ze strany církve. Z rodiny se ovšem vinou sekularizace vytrácí její duchovní rozměr, kdežto církev možná někdy zapomíná na pach stádce kvůli objektivním nesnázím (nedostatku kněží a neochotě rodin), které ztěžují kontakt s lidem.

V závěru tohoto obšírného pojednání a po dlouhém zvažování tedy vnímám, že bych měl jako předseda katolických rodinných sdružení v Evropě předložit otázku nové smlouvy mezi rodinami a jejich pastýři. Svatý otec roku 2015 ve Florencii jasně hovořil o změně epochy a povzbuzoval nás všechny, abychom na zítřek hleděli bez obav, zachovali jednotu Božího lidu a důvěřovali Pánu, který nás povede cestami tohoto světa. Chceme-li dosáhnout takového cíle, máme jako pokřtění laici vydat svůj život, usilovat o tvořivost a misijní styl a plně obnovit reciprocitu a pochopení ve vztahu ke svým pastýřům. Myslím, že za koronakrize si katolické rodiny nově uvědomily nezbytnost a nenahraditelnost pastýřů. Bez nich a jejich vedení, bez jejich fyzického vyhledávání, se dokonce i z eucharistie stává virtuální obřad, zbavený reálnosti a konkrétnosti, jak 17. dubna zdůraznil rovněž papež František. Naše pastýře ovšem nelze ponechat v jejich náročné službě samotné, nýbrž potřebují pomoc, aby léčili rodiny v jejich osamělosti a zblízka je provázeli v pravdě a naději. Naše rodinná sdružení tak čeká nová úloha. Jak prohlašuje Gianluigi De Palo, který předsedá Fóru italských rodinných asociací, nesmí se obávat, že si “zašpiní ruce”, když budou rodinám “umývat nohy”, a tak zároveň usnadňovat zachování oné nerozlučitelné jednoty mezi rodinami a církví.

Z L´Osservatore Romano přeložila Jana Gruberová.

14. září 2020, 16:13