Hledejte

Vatican News
Copertina Civilta cattolica Obálka časopisu Civilta cattolica 

Je hybný impuls Františkova pontifikátu ještě činný?

Komentář Církev a svět

P. Antonio Spadaro S.J. - Řím

Někteří komentátoři a analytikové si položili otázku, zda tento impuls dosud trvá; jiní se pokoušeli zkoumat jeho podstatu. Jakým způsobem František vede církev a jak tento způsob po sedmi letech pontifikátu interpretovat? Pokusme se pátrat po způsobu vedení, uplatňovaném touto konkrétní osobností s jejími životnímy osudy a formací. [...]

Ignaciánská vize Františka „se nezakládá na funkcionářském plánování nebo třídění možností, nýbrž je explikací a konkretizací vnitřních zkušeností“ (Cambiamo!, promluvy Jorge M. Bergoglia z doby působení v jezuitském řádu, Solferino, 2020). Je tedy zřejmé, že ptát se na „program“ papeže Františka nemá smysl. Papež nemá nějaké připravené ideje, které by aplikoval na realitu, ani ideologický plán reforem prêt-à-porter, nýbrž postupuje na základě duchovní zkušenosti a modlitby, krok za krokem, v dialogu, po poradách a v konkrétní odpovědi na lidskou křehkost. Vytváří strukturální podmínky reálného a otevřeného dialogu, který není předem dán či strategicky nastudován u psacího stolu. V homilii o letošních Letnicích neváhal v této souvislosti říci, že „apoštolové jsou nepřipraveni, ale dávají se všanc a vycházejí ven“ (Homilie na Seslání Ducha svatého, 31. května 2020). [...]

Rozhodnutí přijímaná papežem se „pojí k duchovnímu rozlišování“, které „vyvažuje nevyhnutelnou dvojznačnost života a umožňuje najít nejvhodnější prostředky, což nejsou vždycky ty, které se zdají velké nebo mocné“ (Rozhovor s papežem Františkem pro časopis Civiltà Cattolica22. září 2013). Vnímá tedy duchovní útěchy i neútěchy, snaží se chápat, kam vedou a v rámci tohoto duchovního procesu se rozhoduje. [...]

Principem, který syntetizuje tuto vývojovou vizi, je pohyb, vyjádřený úslovím: „Non coerceri a maximo, sed contineri a minimo divinum est - Ne být omezen největším, ale být obsažen v tom nejmenším - to je božské“. Tato věta z epitafu, složeného neznámým jezuitou ke cti sv. Ignáce z Loyoly, se tolik zalíbila Hölderlinovi, že ji učinil mottem svojí básně Hyperion. František ji však, podobně jako autor epitafu, dává do souvislosti s tím, co napsal sv. Tomáš Akvinský: „Křesťanská nauka neučí, že Bůh, pohroužený do lidského těla, opustil nebo ztratil vládu nad veškerenstvem, anebo byl směstnán v maličkém těle. Tak si to představují ti, kdo mají na mysli pouze hmotné věci. Bůh je veliký nikoli množstvím, nýbrž mocí, a proto Jeho velikost soustředěná v maličkosti není vůbec tísněna (Deus autem non mole, sed virtute magnus est, unde magnitudo virtutis eius nullas in angusto sentit angustias). Jako totiž naši prchavou mluvu v témže okamžiku mnozí slyší a ke každému dorazí vcelku, tak není neuvěřitelné, že věčné božské Slovo je současně a všude celé“ (Summa Theologiae III, q.1, a.1 ad 4). [...]

Co míní papež oním úslovím? Že velká reforma se může uskutečnit v nepatrném gestu, krůčku, ba dokonce v setkání s jediným člověkem či povšimnutím si nějakého partikulárního  požadavku. To je také důvod, proč se František neobrací pouze a genericky k vládním představitelům nebo k určitým  kategoriím lidí, nýbrž přímo také k těm, kdo se stali obětí nějaké nepřízně osudu či příkoří. Zaměřuje se na maličké, na konkrétní situace, ve kterých je však obsažen zárodek evangelní reformy. [...]

V institucích, zejména těch vznešených a vážených se nezřídka zahnízdí pokušení. „Zlý duch – píše Bergoglio – je však dost vychytralý na to, aby věděl, že jeho vyhlídky na vítězství jsou nepatrné, bojuje-li proti lidem a komunitám, čerpajících z moudrosti Ducha svatého.“ V takovém případě jedná pod záminkou dobra. Vytříbená Nepřítelova argumentace dosahuje extrému u toho, kdo je pokoušen uvěřit, že svým jednáním prokazuje dobro církvi. Největší subtilností je „namluvit nám, že dochází ke znetvoření církve, a pak nás přesvědčovat, abychom ji zachránili třeba i proti její vůli. Jde o neustálé pokušení, které je přítomné pod rozmanitými rouškami, jež mají společné jedno: nedostatek víry v moc Boha, který přebývá ve svojí církvi.“ (J. M. Bergoglio, Nel cuore di ogni padre. Alle radici della mia spiritualità, Milano, Rizzoli, 2014, str.22).

Z toho plynou „neplodné střety s hierarchií, devastující konflikty mezi jednotlivými „křídly“ (například „pokrokářů“ a „zpátečníků“) uvnitř církve... zkrátka pokaždé, když „absolutizujeme“ to, co je druhotné“ (tamt.36). František není napojen na politická „křídla“. Váží si však poctivosti, která může být vlastní progresistům i konzervativcům. Jeho úsudek odhlíží rovněž od myšlenkové „otevřenosti“ či „uzavřenosti“. Je přitahován poctivostí úsudku. Avšak ideolog, ať „pravicový“ či „levicový“ je nezřídka pokoušen zdáním dobra, jež má za následek odtrhnout církev od reality, od dějin, a to je jeden z nejvíce neblahých a pronikavých výsledků.

Mnohým komentátorům a analytikům dnešního pontifikátu hrozí, že upadnou do pokušení představovat si papeže jako tvůrce road map institucionální reformy, která se plánovitě, funkcionářsky a organizačně rozvíjí. A také pokušení projektovat tuto mapu do papežova jednání a posuzovat jej podle těchto kritérií. Pro Františka je ignaciánské rozlišování klíčem rozvoje a - nyní velmi činného – dynamismu jeho petrovské služby.

Neexistuje žádný abstraktní plán reformy, aplikovatelný na realitu. „Nevidíme, že by apoštolové připravovali nějakou strategii, když byli zavření ve večeřadle, nechystali pastorační plán“ (Homilie na Seslání Ducha svatého, 31. května 2002). V této rovině se nenachází hodnotící kritérium dynamismu jeho pontifikátu. Existuje však určitá duchovní dialektika, která nejen sleduje pojetí a návrhy, týkající se budoucnosti církve, naslouchá jim, ale také zjišťuje, z jakého ducha plynou (dobrého či zlého), bez ohledu na to, zda jsou pádné samy o sobě a v sobě.

Je tudíž pochopitelné, že je třeba vyvarovat se rizika napěchovat snahu po reformě do „duchovního zesvětštění“. Do takového zesvětštění upadáme pokaždé, když konáme dobro, abychom dosáhli svých cílů, svých „idejí“ o tom, jaká by církev měla být, aniž bychom se inspirovali rozlišováním, které je vlastní víře v Ježíše.

Zesvětštělá logika je tím nejzazším a nejhlubším pokušením, proti němuž je třeba bez oddechu bojovat. O letošní slavnosti Seslání Ducha svatého řekl František v homilii otevřeně: „Světský pohled vidí struktury, které je třeba zefektivnit; duchovní pohled vidí bratry a sestry, žadonící o milosrdenství,“ (tamt.). Právě tento pohled umožňuje vidět v církvi „polní nemocnici“, působivý obraz její pravé struktury. „Vidím jasně, že církev dnes nejvíce potřebuje schopnost ošetřovat zranění a rozehřívat srdce věřících, tedy schopnost přiblížení a spříznění. Vidím církev jako polní nemocnici po bitvě. Nemá smysl ptát se těžce zraněného, zda má zvýšenou hladinu cholesterolu či cukru! Je třeba léčit jeho rány. Potom můžeme mluvit o všem ostatním. Hojit zranění, hojit rány…“ (Rozhovor s papežem Františkem pro časopis Civiltà Cattolica, 22.září 2013).

 

Článek z časopisu Civiltà Cattolica č. 4085, rok 2020, III. díl, str. 350-364

přeložil a upravil pro rozhlasové vysílání Milan Glaser

13. září 2020, 16:46