Hledejte

Vatican News
FILES-JAPAN-US-NUCLEAR-HISTORY-ANNIVERSARY FILES-JAPAN-US-NUCLEAR-HISTORY-ANNIVERSARY 

Takaši Pavel Nagai

K pětasedmdesátému výročí svržení atomové bomby na Nagasaki.


Je srpen pětačtyřicátého roku a popelem Nagasaki se o holi vleče muž, za ruku jej vede malé děvčátko: „Podívej se, kytičky, kytičky! ....V tom moři rozbitých tašek jsem spatřil osamělou rozkvétající »slávu rána«. Chce se mi pokleknout před touto jasně modrou nádherou, pokleknout hned tu na místě a poděkovat mimoděk Bohu za tento velkolepý dar: první projev jeho dobroty v těchto zpustošených troskách. Pán tedy na nás nezapomněl.“

Tato slova japonského lékaře Takašiho Nagai (1908-1951) z deníkové knihy „Zvony Nagasaki“ (Lidová demokracie – Vyšehrad, 1957) jemně citoval převor tibhirinských trapistů, o. Christian de Chergé (1937-1996) v homilii ze slavnosti Neposkvrněného Početí v prosinci devadesátého třetího roku. Tento řeholník o tři roky později spolu se svými šesti spolubratry zemře mučednickou smrtí rukou alžírských islamistů. Věta, kterou doktor Nagai pronesl, je poselstvím křesťanské naděje, která se prolíná všemi bolestnými a dramatickými událostmi dvacátého století. A může být přínosná též pro naši současnost ve dnech, kdy si připomínáme 75 let od vyhlazení Nagasaki a „zápalné oběti“ tamních křesťanů v katedrále Urakami.

Takaši Nagai se narodil roku 1908 poblíž Hirošimy ve šlechtické rodině, která jej vychovala podle šintoistické tradice. Stejně jako jeho otec, vážený venkovský lékař, se zapsal na medicínu v Nagasaki (1928), kde se setkal s materialistickou atmosférou, znevažující náboženskou víru. Stal se z něj přesvědčený ateista, kterého okouzlovala přesnost a systematičnost německých vědeckých metod, byť hudba německých romantiků a četba soudobých japonských autorů (zejména románu Kokoro, česky Srdce, spisovatele Sósekiho Nakuma) v něm vyvolávala existenciální úzkost. Zatímco nagasackou lékařskou fakultu bylo možné přirovnat k lesu železobetonových budov, ve vzdálenosti půldruhého kilometru se tyčila katedrála Urakami z červených cihel, jejíž zvony třikrát denně zvaly k modlitbě Anděl Páně. Pronikavý hlahol zvonů mladého studenta ohromoval a zároveň iritoval – skutečnost, že moderní Japonci podřizují svou inteligenci cizímu náboženství, jej naplňovala vztekem.

Takaši pevně věřil vědě jako klíči otevírajícímu bránu veškerého pokroku, věřil v lidstvo jako objekt a cíl svých studií a neshledával nic podivného na úplném popření ducha. Tuto vizi zásadně narušil skon jeho matky, jemuž byl přítomen. „Vnímal jsem, že duše mé matky reálně existuje, odděluje se od jejího těla a je nesmrtelná“, napsal později. Toto niterné probuzení přivedlo mladého medika k četbě Pascalových „Myšlenek“. Již dříve si nad tímto textem kladl otázku, jak všeobecně uznávaný vědec, fyzik, může považovat za pravdivou existenci Boha, duše a věčnosti. Pascal tvrdil, že se víra zakládá na osobním prožitku Boha a sliboval hojnost světla pro ty, kteří touží vidět, i dostatek temnoty pro stoupence opačného názoru. Jednalo se v případě jeho Boha-Stvořitele o rozumnou hypotézu? Nagai se rozhodl, že ji experimentálně přezkoumá jako v laboratoři pomocí modlitby, na niž Pascal naléhal. K pokusu vyhledal jednu nagasackou křesťanskou rodinu, aby se nedostal do rukou nějakého fanatického kněze a zároveň se příliš nezkompromitoval. Sadakiči Morijama, obchodník s dobytkem, bydlel nedaleko urukamské katedrály s manželskou a dcerou Midori (1908-1945), která se později stala Takašiho manželkou. Souhlasil s pohostinstvím, během něhož se měl student medicíny seznámit s katolickou vírou a modlitbou.

V roce 1932 Takaši Nagai zakončil s vynikajícím prospěchem studium lékařství a nastoupil do nagasacké fakultní nemocnice jako asistent profesora, který na ní krátce předtím založil nový obor – radiologii, a to nikoliv bez protestů a žárlivosti některých kolegů vůči této nové diagnostické technologii, která se dosud nacházela v experimentálním stadiu. „Pane Nagai, nabízím vám pouze tvrdou práci, naprosté nepochopení ze strany kolegů i studentů i vysoké zdravotní riziko“, zněl popis nového úkolu, který se pro Takašiho změnil v pole příštího vědeckého bádání. Téhož roku mladý lékař přijal pozvání na štědrovečerní večeři do rodiny Morijamových, ačkoli Vánoce nebyly v Japonsku veřejným svátkem a vláda spíše odrazovala od jejich oslav kvůli zahraničnímu původu. Půlnoční mše v urukamské katedrále čerstvého vědce zasáhla natolik, že o půldruhého roku později přijal křest a jméno Pavel na památku nagasackého mučedníka sv. Pavla Mikiho. Ještě předtím však absolvoval vojenskou službu v Mandžusku, která silně otřásla jeho vírou ve starobylou kulturu japonského národa poté, co spatřil krutosti páchané jeho krajany na čínských civilistech. Rok 1934 nicméně přinesl ještě další radostnou událost – několik měsíců po křtu slavil Takaši svatbu s Midori, svou vrstevnicí a dcerou z křesťanské rodiny svých hostitelů. Z jejich manželství se narodily čtyři děti, z nichž pouze dvě se dožily dospělého věku – syn Makoto (1935-2001) a dcera Kajano (1941-2008).

Během druhé světové války Nagai pracoval v nagasacké nemocnici a organizoval záchrannou zdravotní službu po celém městě. Vyšetřoval četné pacienty, kteří utrpěli zranění při spojeneckém bombardování, přičemž se sám vystavoval rentgenovému záření jak při práci na oddělení, tak v rámci přednášek na lékařské fakultě. Mnohonásobně překračoval limit radiací a začínal si všímat přibývající únavy i pohybových obtíží. Ve chvílích naprostého vyčerpání se modlil růženec před mariánskou soškou, která stala na jeho pracovním stole, a naplňoval jej pokoj. Tentýž pokoj, s jakým reagoval na diagnózu nevyléčitelné leukémie, která se záhy dostavila: „Drazí kolegové“, prohlásil tehdy, „buďme realisté. Každý z nás jednou onemocní a bude z něj pacient v terminální fázi“.

V radiologické laboratoři doktor Nagai pracoval i onoho devátého srpna, kdy se Nagasaki stalo náhradním cílem čtyř a půl tunové atomové bomby „Fat Man“, poté co původně zaměřené město Kokura halily mraky. „Obrovská neviditelná pěst jako by vše v pokoji zpřevracela. Já byl vržen k zemi, postel, židle, skříně, čepice, boty, pláště byly rovněž roztrhány, rozmetány, odneseny a pak s praskotem na mne nakupeny. Odporný vítr plný prachu mi vnikl do nosních dírek, až jsem se rozkašlal. Oči jsem však měl otevřeny a stále jsem se díval oknem ven. Tam se setmělo, kdežto uvnitř se rozpoutal vítr, jenž připomínal hukot vln a skučení vichřice; odnášel s sebou v jakémsi fantastickém víru sem tam šaty, kusy dřeva, plechu a i jiné předměty. Pak nastalo zvláštní ticho.“, popisuje Takaši v knize „Zvony Nagasaki“ (str.27).

V následujících hodinách se hrstka přeživších lékařů a ošetřovatelek snažila poskytnou první pomoc stovkám raněných. Při výbuchu okamžitě zemřelo na třicet tisíc lidí, dalších sto tisíc bylo raněno a desetitisíce jiných lidí byly zasaženo radioktivitou. Teprve po několika dnech horečnaté činnosti se Nagai zabýval svou vlastní rodinou – děti byly v bezpečí u prarodičů v horách, kdežto o manželce Midori neměl žádné zprávy: „Třetího dne večer, když byly největší práce skončeny, vrátil jsem se domů. Z domu zbyla pouze hromada popela. Tam, kde byla kuchyně, jsem hned objevil ještě teplé, úplně spálené ostatky: to bylo vše, co zbylo z Midori; v blízkosti zářil řetízek růžence a její křížek. Všichni naši sousedé byli rovněž mrtvi. Mezi popelem bylo vidět v záři zapadajícího slunce kosti podobně zčernalé. Našel jsem jen ohořelé vědro a tam jsem pozůstatky své paní schoval; pak jsem je donesl na hřbitov, tiskna je k srdci.“ (str. 68).

Ovdovělý lékař nedbal na vlastní zdravotní stav a smutek a zorganizoval záchrannou skupinu ze zdravotníků někdejšího radiologického oddělení, která se neúnavně věnovala raněným. To mu přivodilo tak značné vyčerpání, že necelý měsíc po jaderném útoku se projevily vážné příznaky leukemie a upadl do kómatu, které se střídalo s momenty lucidity. Již se zaopatřen připravoval na smrt, avšak po měsíci nastal náhlý zvrat, který Nagai přikládal přímluvě Maxmiliána Kolbeho. Osobně totiž tohoto polského františkána a mučedníka z Auschwitz poznal, dělal mu rentgenové snímky plic a hospitalizoval jej na svém oddělení, když o. Kolbe trpěl tuberkulózou.

Po tomto zázračném uzdravení se Nagai vrátil do nagasacké čtvrti Urakami, kde mu vděční žáci a pacienti postavili malou chýši ze zbytků předchozího domu. Nazval ji Njoko-dó, co znamená „Milujte druhé jako sami sebe“ s patrným poukazem na Ježíšova slova: Miluj svého bližního jako sám sebe“ (Mt 22,39).

V promluvě, kterou japonský lékař pronesl v listopadu pětačtyřicátého roku při zádušní mši svaté za oběti atomové bomby, užil slova hansai, tedy „zápalná oběť“ v biblickém slova smyslu. Spatřoval totiž prozřetelnostní záměr v tom, že bombu původně zamířenou na nagasackou muniční továrnu, strhl vítr na katolickou katedrálu v Urakami. Smrt osmi tisíc katolíků, včetně katedrálních kněží, považoval za výkupnou oběť: „Nelze spatřovat mezi skončením války a zničením Urakami hlubokou souvislost, tajemný vztah? Nebyla snad Urakami, jediný katolický okrsek z celého Japonska, vybráno jako vhodná oběť na oltář usmíření za zločiny, jež lidstvo spáchalo v této světové válce? Za lidstvo, jež je dědicem Adamova hříchu a vraždy Kainovy, za lidstvo, jež zapomnělo, že bylo stvořeno Bohem, a oddalo se zcela modlám, za to lidstvo, jež nezná milosrdenství a navzájem se nenávidí a vraždí... Za to aby skončily všechny ty hrůzy a ještě jednou rozkvetl mír, za toto velké vykoupení není nikdy dost lítosti; je třeba získat odpuštění od Boha důstojnou obětí...“ (str. 103).

Poslední léta života prožíval Takaši Nagai ve své „poustevně“ upoután na lůžko, v modlitbě a kontemplaci. Zároveň se věnoval psaní knih, které se staly jakýmsi duchovním deníkem nemocného lékaře, reflektujícího o Bohu, válce, smrti, medicíně a válečným sirotcích. Jeho dílo ocenili nejenom japonští čtenáři všech sociálních kategorií a různé náboženské příslušnosti, jak dosvědčuje alespoň jedno výmluvné svědectví za všechny: mladí buddhisté z Hirošimy poslali autorovi knih do Nagasaki lotosové květy, které rostou a kvetou z bahnitého podloží, jsou symbolem Buddhova milosrdenství, čerpajího dobrotu také ze zkaženého srdce. Nagai na toto gesto reagoval zasláním bílých růží, symbolu Panny Marie, Růže tajemné. V květnu 1949 se do Takašiho chýše dostavil apoštolský nuncius v Japonsku, arcibiskup Maximilien Fürstenburg, a předal mu poselství a růženec od Pia XII. Japonský lékař už se od něj nikdy neodloučil a držel jej v ruce, když o dva roky později (1951) umíral. „Světec z Urakami“, jak bývá v Japonsku běžně nazýván, je pochován na urakamském hřbitově. Evangelní verš, který si zvolil jako epitaf, dobře vystihuje jeho celoživotní postoj: „Jsme jenom služebníci. Udělali jsme, co jsme byli povinni udělat“ (Lk 17,10).


(jag)

7. srpna 2020, 14:34