Hledejte

Vatican News
2020.05.10 Messa Santa Marta 2020.05.10 Messa Santa Marta 

O globálním interdiktu

Komentář Církev a svět

Média, která činí z reálného dění globální biograf, vyvolala mezi lidmi bezplatně pocit všeobecného ohrožení. Je otázkou, zda političtí představitelé tomuto strachu podlehli anebo jej využili, ale chtě nechtě mu dodali váhu. Až dojemně starostlivá, preventivní opatření států učinila z důvěry v jejich smysl povinnost a obligátní podtext veřejného diskursu v národním i mezinárodním měřítku. Pátrat po faktickém stavu věcí je politicky nekorektní.

Církev, která je jakožto instituce zčásti také součástí tohoto světa, nikdy neměla a nebude mít takovou svobodu, aby se mohla v komunikaci s tímto světem obejít bez berliček těchto a jiných konvencí. Z tohoto hlediska je proto pochopitelná situace, která vznikla zavedením zmíněných opatření rovněž v rámci církve. Bezprecedentní globální interdikt, narozdíl od těch středověkých, jimiž papežové občas činívali nátlak na některé křesťanské panovníky, byl tentokrát zákaz udělování svátostí uložen světskou mocí, což vyvolalo pochopitelné rozčarování.

Jistě netřeba mluvit o Božím trestu – tím spíš, že k žádnému mimořádnému nárůstu úmrtnosti v globálním měřítku nedošlo. Není však nemístné si v této souvislosti připomenout jednu evangelní epizodu. Když k Ježíši – podle Lukáše (13,1-5) - přišli se »zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětních zvířat«, odpověděl jim: »Myslíte si, že ti Galilejci, když to museli vytrpět, byli větší hříšníci než ostatní Galilejci? Ne, říkám vám: když se však neobrátíte, všichni podobně zahynete«. A Ježíš sám pro ilustraci a zdůraznění přidal ještě další, podobnou zprávu, neznámou z jiných pramenů, o osmnácti lidech, na které padla věž v Siloe a usmrtila je, a zopakoval: »Myslíte, že byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, říkám vám: když se však neobrátíte, všichni právě tak zahynete«. Ježíš tedy výslovně praví, že sice neexistuje přímý vztah mezi vinou a pohromou, avšak neštěstí, jež občas postihne určitý okruh lidí, je výzva, kterou Prozřetelnost upozorňuje všechny na nezbytnost pokání (viz pozn. p. č. v Jeruzalémské Bibli).

V přeneseném smyslu byl takovouto pohromou svátostný půst Božího lidu. Vzniklá situace se však paradoxně stala příležitostí k prohloubení hlavního úkonu zbožnosti, kterým je adorace (KKC, 2096). Papež František ve streamingových přenosech liturgie z kaple Domu sv. Marty právě tento moment zdůraznil a do bohoslužby zařadil adoraci Nejsvětější svátosti vystavené v monstranci. Právě vnitřním úkonem klanění totiž člověk uznává Boha jakožto Boha (KKC, 2097).

Písmo zejména ústy proroků  v souvislosti s bohoslužbou nejednou napomíná vyvolený lid. Právě minulý týden (středa 13. týdne v mezidobí) zněla při mši slova proroka Amose, který takto tlumočil Hospodinův vzkaz: »Nenávidím vaše svátky a pohrdám jimi, ani cítit nemohu vaše shromáždění. [...] Pryč s krákoráním vašich písní, brnkání vašich harf nechci slyšet!« (Am 5, 21.23; srov. Oz 8,13; Iz 1,10-15). Taková a podobná slova lze nalézt také u dalších proroků.

Je sice pravdou, že v zemích Koruny české nejsou liturgické excesy tak velké a časté, ale nejde jenom o výstřelky. Neustále je zapotřebí povznést ducha a vybřednout ze zesvětštělého smýšlení. Eucharistie není pouze svátostným přijímáním věřících čili hostinou, předjímající tu nebeskou. Tomuto pastoračnímu významu předchází ten liturgický. Eucharistie je především obětí Krista i církve (srov. KKC, 1367-1368). Odtud primát klanění a adorace, z níž věřící čerpá nelíčenost lásky k bližnímu.

Globální interdikt je možné vysvětlovat různě. Nevymyká se však z Boží Prozřetelnosti. Církev nepotřebuje být zachráněna, a to ani papežem, a už vůbec ne těmi, kdo mu s obavami či nadějemi podsouvají takový úmysl. Takovouto politickou formu, od základu zvrhlého sekularizovaného mesiášství, přece jednoznačně zavrhuje pokoncilní Katechismus (KKC, 676).

Možná - a vlastně zcela určitě, byť pomalu - nadchází čas k vyjítí z bludného kruhu, do něhož lidský rod vstoupil prvotním hříchem, aby stále znovu začínal svoje vlastní dějiny a ne ty, které naplánoval Bůh Stvořitel. Křesťan však nemá důvod podléhat strachu, nýbrž vzpřímit se a zvednout hlavu.

 

P. MIlan Glaser SI - Vatikán

5. července 2020, 13:39