Sbohem celibátu?
O ženatých kněžích se diskutuje asi pět století. Služebné kněžství, ale i manželství byly společně atakovány největším revolucionářem druhého tisíciletí, Martinem Lutherem, který prohlásil, že ani jedno, ani druhé není svátost. Negoval tak milost manželského i kněžského stavu. Pokud jde však o služebné kněžství, je třeba dodat, že Luther nepožadoval pouze to, aby jeho nositelé byli ženatí, nýbrž ho popírá jako takové pod záminkou údajné rovnosti věřících před Bohem. Stejně tak odmítá hierarchii, tedy biskupy na čele s Petrovým nástupcem a jejich učitelský úřad.
Dnes se nemluví o zrušení služebného kněžství. Uvažuje se o jeho přizpůsobení požadavkům moderního života. Mluví se o připuštění ženatých mužů ke kněžskému svěcení. O tom Luther nemluvil, ale měl na mušce řeholní sliby. Sám byl řeholníkem, augustinánem, který nejen vystoupil z řehole, ale začal hlásat, že samotné řeholní sliby jsou nemravnou ohavností.
Luther a spolu s ním moderní svět relativizují člověka, stvořeného k obrazu a podobě Boha, a upírají člověku schopnost svobodného celoživotního rozhodnutí, tedy volit doživotně čili s absolutní a trvalou platností. Učinit volbu, která za pomoci svátostné milosti, umožňuje svatý život. Skoro celá evropská společnost byla touto luteránskou revolucí postupně strhávána a selhává. A v Německu si začíná razit cestu návrh zrušit kněžský celibát. Proč? Protože kněží je málo a mnozí z nich žijí v konkubinátě. Proto tehdejší katolický císař Ferdinand I. i jeho syn Maxmilián II. navrhují řešení zdravého rozumu, totiž sanovat situaci konkubinátních kněží a zrušit církevní celibát: „ať je dán ženatým kněžím dispens a je vydáno dovolení, aby v chudých oblastech byli ke kněžství připouštěni také ženatí muži“ – jak o tom referuje známý historik papežství Ludwig von Pastor (1854-1928).
Navzdory krajně svízelné době a nezbytnosti uchovat dobré vztahy s císařstvím byl postoj Říma jasný. Papež má kompetenci zaobírat se celým světem a „nikoli jenom Německem. Nemůže tedy ve snaze pomoci jedné zemi zasazovat vážnou ránu celému církevnímu tělu“. Nemluvě o tom, že „pokud by se to dovolilo Německu“, novota by se bezprostředně rozšířila i na ostatní katolické národy. A nakonec: „dovolit manželství kněžím by bylo rozhodnutí krajně pomýlené, poněvadž by se tak ve snaze povznést náboženství použilo nevhodného prostředku, kterým je ústupek smyslnosti.“
Mezi minulostí a dneškem je mnoho podobností. Počínaje vůdčí rolí Německa, císařského národa, který se pasuje do reformační role, a to poukazováním na tutéž konkrétní zřejmost, jakou je nedostatek kněží. Jediným rozdílem hodným zmínky je skutečnost, že dnes se do reformačních tanečků pouštějí někteří katoličtí biskupové a nikoli státníci.
Postupem doby se o zrušení celibátu začali zajímat nejenom císaři ze sedmnáctého století, kteří se alespoň hlásili ke katolické víře. Dokonce i jakobíni a komunisté se ve svých revolucích starali také o možnost, aby se kněží takzvaně „mohli ženit“. Divide et impera. Válka proti křesťanství je vedena cíleně. Samozřejmostí je fakt, že kněz, nucený starat se o manželku a děti, je mnohem snadněji vydíratelný a ovladatelný než celibátník, který rodinu nemá. Souhrnně lze říci, že ženatých kněží se na jedné straně domáhají křesťané, kteří smlouvají o svatosti křesťanského povolání, a na druhé straně také ti nejzavilejší nepřátelé katolické víry.
Článek italské historičky Angely Pellicciariové z deníku Il Foglio, 23. ledna 2020
přeložil Milan Glaser
