Hledejte

Vatican News
2019.04.17 cappella redemptoris mater nella ii loggia del palazzo apostolico in vaticano Ilustrační obrázek. 

O zhoubném smýšlení

Komentář Cérkev a svět.

P. Milan Glaser SI - Vatikán.

 

Pokud jde o dění ve světě, ale i v církvi, neoplývají, bohužel, ani katolická média příliš širokou nabídkou porozumění, které by bylo inspirováno vírou. Ve veřejném prostoru a na sociálních sítích dominuje pouze ta či ona politická optika vzájemně se okřikujících intelektuálů, což stále více obnažuje rozkol, který jen zdánlivě souvisí s papežem Františkem, ale mezi věřícími vyvolává rozpaky a smutek. Není snadné poznat proč, ale zdá se, že zdánlivě náboženské porozumění, kterým jsou pokoušeny obě strany, se zakládá na iluzorním rozporu mezi láskou a pravdou. Klíčem k porozumění, tedy překonání tohoto transverzálního pokušení jsou slova apoštola Petra (1 Petr 1,22): »Očistili jste se poslušností vůči pravdě, abyste byli schopni nestrojené bratrské lásky«. Na tento návod však nebývá brán zřetel, a vyznává se buď strojená láska nebo sterilizovaná pravda.

Jablkem sváru je termín poslušnost. Ve vztahu k pravdě, kterou zjevuje Ježíš, zůstává křesťanská poslušnost nezřídka nepochopena, protože je zastíněna mnoha dezinterpretacemi. Boží láska si neklade podmínky, ani neukládá milovanému povinnosti, což však neznamená, že se neprojevuje nebo je nečinná. Volá k Sobě. Láska nabízí lásku, volá ke svobodnému činu. Ale pouze Bůh, který je láska, umí komunikovat s člověkem, tedy se stvořením, schopným takové odpovědi, způsobem, který neodnímá, ani neumenšuje jeho svobodu, nýbrž ji posiluje a zušlechťuje. Poslušnost tedy není výkon, ale příjem svobody.

Dezinterpetace poslušnosti obestírají, bohužel, i biblický příběh o Adamovi a Evě (Gen 2,15-3,22). Prvotní hřích, který je v knize Geneze popsán jako „požití ovoce ze stromu poznání dobrého i zlého“, totiž nastává nejen skutkem, nýbrž především zhoubnou změnou smýšlení, kterým člověk upřel Bohu Stvořiteli svoji důvěru a věnoval ji otci lži. Odepřením odůvodněné důvěry Bohu se však člověk připravil také o možnost rozumět sobě, protože je stvořen k obrazu a podobě Boha a mylně ztotožnil porozumění sobě s nedůvěrou ke svému Bohu Stvořiteli.

V ráji započatý dialog s „nejlstivějším ze zvířat“ proto vedl k uštknutí, kterým je nevděk a nedůvěra k Dárci života, a stojí na začátku sebeurčení a dějin lidského rodu. Člověk se tak ocitl ve slepé uličce autonomie svojí vůle, avšak díky Bohu nikoli na věčné věky. Boží konstatování, že člověk zemře, bude-li jíst ze stromu poznání dobra a zla, mělo totiž překvapivé pokračování, když se Bůh stal člověkem, aby nejen zemřel, ale i vstal z mrtvých.

Autonomie a sebeurčení, jež člověk – pochybením a nerozumnou vzpourou – začal chápat v protikladu ke stvořitelské vůli Boha, musí dříve či později skončit deziluzí, kolapsem a kapitulací před milostí Boží lásky.

Dosud však žijeme v situaci, kterou překvapivě formuloval zakladatel surrealismu André Breton v jednom ze svých manifestů. V roce 1947 plamenně vyzval k tomu, aby byl „definitivně zničen mrzký pojem hříchu, prvotního pádu a vykupitelské lásky a byl nahrazen zcela jistým pojmem božského sjednocení muže a ženy... Morálka založená na exhaltaci rozkoše dříve či později smete hanebnou morálku utrpení a rezignace, podporovanou sociálními imperialismy a církví. Tyranie muže musí být nahrazena královstvím ženy...“  - tolik André Breton (Rupture inaugural  21. června 1947).

Zmíněný francouzský básník tak výjimečně přesně poukázal na souvislosti, jež vysvítají v plné síle teprve dnes v ideologii, kterou se zápalem pranýřuje papež František v knižním rozhovoru o svatém Janu Pavlu II., který vychází tento týden. Označuje tam genederovou ideologii za jeden z hlavních projevů zla v současném světě: „Gender – říká papež František - se projevuje jako idea, která se chce vnutit skutečnosti a to záludným způsobem. Usiluje o podkopání základů lidskosti ve všech prostředích a na všech možných výchovných platformách, a stává se kulturním diktátem, který nepřichází zdola, nýbrž je shora vnucován některými státy, jako jediná možná cesta kultury, které je nutné se přizpůsobit.“

Slova papeže Františka nejsou vábením politických Sirén v katolické církvi.

9. února 2020, 19:19