Hledejte

Vatican News
Cappella Sistina Michelangelo - Odchod z ráje. 

O ztracené a nalezené navigaci

Komentář Církev a svět

K „Člověku nad dějinami“ Bohdana Chudoby

„Dějiny nestačí znát, nutno je chápat,“ opakuje Bohdan Chudoba (1909-1982) v monumentálním díle Člověk nad dějinami, vydaném vůbec poprvé loni nakladatelstvím Torst. Tento český historik, poválečný poslanec Československého parlamentu za lidovou stranu, poúnorový emigrant a pak profesor na univerzitách v USA a Španělsku, velice obsáhle a důkladně pojednává o tom, jak lidé na nejrozmanitějších místech světa a v nejrůznějších dobách chápali svoje dějiny. Leckdo může autorovi vytýkat leccos, ale určitě ne překrucování faktů či indoktrinaci jakéhokoli typu. Vůbec se přitom netají klíčem, který k interpretaci dějin používá. Překvapivá, byť někdy sžíravá kritika, v níž ukazuje na nekoherenci mnoha i v odborných kruzích hluboce vžitých názorů a postojů, paradoxně každému ponechává svobodu diskrétně a poctivě hledat, ba i nahlédnout smysl dějin, kterých je chtě nechtě součástí a za hledání jejichž smyslu je stejně tak odpovědný. Jejich smysl podává v protrpěné kontemplaci věčného života, ke kterému jsou stvořeni a po kterém touží všichni lidé, dokonce i ti, kteří počínaje moderní dobou začali tvrdit opak.

V mistrném doslovu k této knize, nazvaném Teologické pojetí dějin, shrnuje její poselství španělský profesor katolické dogmatiky, Pablo Blanco Sarto, výrokem: „Poznání Boha je svoboda“. Ano, Chudoba míní Boha, který je Stvořitelem a zároveň Spasitelem, ve kterém lidé žijí, pohybují se a jsou. S pozoruhodným jemnocitem, ale i vášnivým zaujetím tak naznačuje řešení zásadní aporie, do níž na počátku dějin upadl člověk, když v ráji - obrazně řečeno - pojedl ze stromu poznání dobrého i zlého. Aporie mezi poznáním a svobodou, neblahý to odkaz rezignace člověka na navigaci danou Stvořitelem a iracionální touhy po soběstačnosti ve světě, který se mu právě proto stal nečitelným.

Četba Chudobovy knihy je osvobozující, byť nabízí pohled na dějiny, které jsou dramatem. Ne však dramatem nerozhodnutým, neřku-li nekonečným, nýbrž se šťastným koncem v Kristu. Je to naprosto jedinečný pokus o obnovu křesťanského chápání smyslu lidských dějin, tak bolestně se často nedostávajícího tam, odkud by především měl být člověku nabízen. Chudoba tak přivádí moderního člověka zpět k dějinám, které mu jsou odcizovány politikou, školou, vědou, kulturou i uměním, censurujících či sofistikovaně retušujících milost ve světě přijaté křesťanské víry. K dějinám konkrétních lidí, nahrazovaných stále důmyslnějším řetězením stále prázdnějších pojmů.

Autorovy výpady proti některým pasážím Tomáše Akvinského, ba i proti některým naukám církevního magisteria sice mohou leckterého křesťana snadno od četby odradit. Tyto pasáže lze však chápat jako projev autorem intenzivně vnímaných obav a důtklivého varování před masovým intelektuálním pokušením lidsky se zmocnit světa a dějin po vzoru Odpůrce, jak Chudoba nazývá ďábla, tedy ke své vlastní, věčné škodě.

Lidská svoboda je místem střetu mezi Bohem Stvořitelem a stvořeným Odpůrcem, který se svobodně rozhodl odporovat Bohu za cenu zřeknutí se věčné blaženosti. Člověku dává svobodu Bůh, který ji respektuje a podněcuje, zatímco Odpůrce člověka nerespektuje, třebaže s ním vede dialog, obelhává a ponouká člověka, aby svobodu zneužíval stejně iracionálně jako Odpůrce, tedy sám proti sobě.

Chudoba obšťastňujícím podáním ukazuje, že existují jen dvě dějinné dynamiky, které velice precizně a důsledně rozlišuje. Božskou dynamiku nabízející zdarma věčnost a radost a zcela protichůdnou dynamiku, která se vemlouvá sladce nebo hrozivě, ale vždycky připravuje člověka o svobodu.

Kristus, jak podotýká autor Člověka nad dějinami, odmítá sociální mesiášství, což se týká jak toho marx-leninského, tak toho tržního či jakéhokoli jiného.

 

(mig)

 

10. listopadu 2019, 20:01