Hledejte

Vatican News
2019.11.02 Santa Messa nella Commemorazione dei defunti Catacombe di Priscilla in via Salaria Papež František při návštěvě Katakomb sv. Priscily 2. listopadu 2019  (Vatican Media)

Katakomby sv. Priscily

Dnešní Via Salaria patří k rušným dopravním tepnám procházejících Římem severovýchodním směrem. Jak však prozrazuje jméno této prastaré konzulární silnice, kdysi sloužila k transportu soli, dodávané do centra impéria z jaderského pobřeží. U třetího milníku této cesty, při čísle popisném 430 najdeme vchod do jedněch z nejstarších a po mnoha stránkách nejbohatších veřejně přístupných římských katakomb.

Raněkřesťanský spis z počátku 4. století Depositio martyrum, vypočítává velké množství mučedníků a velkých osobností křesťanské komunity, které byly v Prisciliných katakombách pohřbeny. Jsou mezi nimi papežové Marcelinus a Marcelus, zabití během Diokleciánova pronásledování, mučedníci Felix a Filip, Pudentiana a Praexeda, Maurus a Symetrius a dalších 360 anonymních mučedníků. Nakonec k nim přibyl také papež Silvestr, který se zapsal do dějin jako římský biskup stojící v čele církve v době Konstantina Velikého, tedy v časech, kdy získala oficiální status a stání uznání, a jemuž byla zasvěcena bazilika postavená nad podezmením pohřebištěm.

Velké množství dochovaných nápisů pomohlo archeologům určit zakladatelku těchto katakomb. Římská aristokratka Priscila žila ve 2. století. Pravděpodobně byla ženou některého z potomků Mania Acilia Glabrioneho, konzula z roku 91 uvězněného za Domitiánova pronásledování. Právě hrobka tohoto římského rodu, gens Acilia, je nejstarším jádrem katakomb, které se v následujících staletích rozvíjely podle jednotného projektu založeného na vzorci rybí kosti až po neuvěřitelných 13 km podzemních chodeb. Když v 16. století ožil zájem o první křesťanská století, mnoho relikvií bylo z katakomb odvezeno, aby na různých místech světa poukazovaly k vnitřnímu spojení místních církví s všeobecnou církví vyrůstající ze svědectví martyrů oddaných Kristu až k smrti. Proto najdeme dnes mnoho tzv. loculi prázdných. Kromě těchto prostých hrobů, vydlabaných v měkké sopečné hornině, kam se přímo kladla těla zabalená do plátna, posypaná vápnem a následně zazdívaná mramorovou nebo terakotovou deskou, najdeme v katakombách malé místnosti zvané „cubicula”, v nichž byly pohřbeni příslušníci celých rodin nebo významní mučedníci, a tzv. arcosolia, tvořená zpravidla sarkofágem vloženým do zdobené niky.

Na zdech Prisciliných katakomb se zachovala celá encyklopedie raněkřesťanských symbolů a nejstarší znázornění biblických scén, dosvědčující živé vnímání kontinuity Starého a Nového zákona i bohatou reflexi víry v Krista, který přinesl spásu a vzkříšení.

Cubiculum Orantky dostalo jméno podle malby zobrazující mladou ženu, v bohatém rouchu, se závojem na hlavě a s rukama zdviženýma k modlitbě. Nepochybně šlo o mimořádně postavenou ženu, protože její portrét doprovázejí další dvě malby ilustrující patrně její svatbu a narození dítěte, jež tematicky nemají v katakombách obdoby. V témže prostoru najdeme další z pokladů raněkřesťanského umění. Uprostřed klenby je vyobrazen Ježíš jako Dobrý pastýř v rajské zahradě, mezi pávy a holubicemi. Ve vstupním oblouku pak dávný umělec představuje starozákonní předobraz vzkříšení: proroka Jonáše vymaňujícího se z útrob mořské nestvůry. Také v bočních lunetách najdeme starozákonní odkazy k zachraňující Boží moci: Oběť Izáka a tři mládence v ohnivé peci, předobrazy spásy, kterou přinesl Ježíš. Dobře zachované obrazy pocházejí z druhé poloviny 3. století.

Mnozí badatelé mají zato, že se v Prisciliných katakombách zachovalo také nejstarší známé vyobrazení Panny Marie. Přestože se donedávna uvádělo, že první mariánské obrazy následují až efeský koncil, který v roce 431 potvrdil titul Bohorodičky, jedno z vyobrazení v tomto komplexu nazývaném někdy také „Raněkřesťanskou sixtinskou kaplí” ukazuje, že úcta k Matce Boží žila v křesťanských obcích od počátku. Na stropě jedné z nik, která byla později prohloubena, najdeme vyobrazení P. Marie s Dítětem. V postavě vedle ní spatřují archeologové proroka Bileáma, svírajícího v levici svitek a pravicí ukazujícího k hvězdě, na dokreslení slov proroctví z knihy Numeri (24,17): »Vyjde hvězda z Jákoba, povstane žezlo z Izraele.« Malba z přelomu 2. a 3. století tedy ukazuje k Ježíši jako po staletí očekávanému Mesiášovi.

Centrální poselství záchrany v Kristu, který je Vzkříšení a Život, promlouvá také ze stěn tzv. Řecké kaple, nazývané takto díky dvěma řeckým dedikačním nápisům. Pohřební kaple je bohatě architektonicky utvářeným prostorem s třema nikami pro sarkofáty a lavicemi, sloužícími při pohřebních hostinách, které se pořádaly na počest zemřelých. Pod centrálním obloukem však najdeme malbu odkazující k eucharistické hostině, sloužené příležitostně křesťany nad uctívanými hroby. O stranách stolu sedí sedm postav, z nichž první vztahuje ruce v gestu lámání chleba. Sedm vyobrazených košíků odkazuje na zázrak rozmnožení chlebů a ryb, při němž Ježíš dává příslib chleba věčného života.

Výzdobu doplňují další biblické epizody: Noe vycházející z archy a Mojžíš, který nechává vytrysknout vodu ze skály, jsou předobrazem spásy, jíž se člověku dostává skrze křestní vodu, opakuje se oběť Izáka a tři příběhy zázračné záchrany popsané u proroka Daniela (Daniel mezi lvy, mladíci v ohnivé peci a Zuzana křivě obviněná babylónskými soudci). Z Nového zákona se tu objevuje vzkříšení Lazara, ukazující Ježíšovu moc nad smrtí; uzdravení chromého svědčící o Ježíšově moci nad hříchem a adorace Tří králů – časté téma římských katakombálních maleb, zdůrazňující univerzálnost spásy, která přichází ke všem, včetně pohanů hlavního města římského impéria.

Dodejme na závěr, že katakomby sv. Priscily jsou v péči kongregace benediktinských sester založených otcem Giuliem Belvederim. Tohoto archeologa a hluboce duchovního muže povolal do Říma papež Pius XI., aby položil základy Papežského institutu křesťanské archeologie a dohlížel na správu katakomb, aby se staly otevřeným svědectvím o víře raněkřesťanské církve.

 

(job)

2. listopadu 2019, 20:08