Cerca

Vatican News
2019.08.06 alba, mare Ilustrativní foto. 

O alternativních dějinách člověka

Komentář Církev a svět.

P. Milan Glaser SI - Vatikán

 

Mediální scéna je z velké většiny spíše bojovou arénou, a dost možná, že jiný účel ani nikdy neměla. Stále intenzivněji vzbuzuje, vybíjí a konfrontuje emoce a postupně je z pouhých pomyslných mezilidských vztahů přenáší do těch reálných tím, že nálepkuje lidi neetickými etiketami. Poznání a porozumění mezi lidmi zprostředkovávají média spíše jen náhodou, a za použití slova „pravda“ se dnes nestydí snad už jen bulvár, který ji tím ovšem jen dále a hlouběji dehonestuje. Vznešená duchovní schopnost člověka dobírat se podstaty věci a zapojovat se do reálného života a společných dějin tak rozhodně není kultivována, nýbrž spíše ohlupována a urážena v masovém měřítku. Tento nelichotivý obrázek verbálního působení na dnešního člověka se týká především věcí veřejných čili politiky na poli národním i mezinárodním.

Vypadá to, že čím více se problémy světa řeší verbálně, tím více lidské řeči selhávají a právě proto tomuto světu vládnou. Jako by se lidstvo stále více zaplétalo do řečnění, které pomalu, ale jistě ochromuje jeho mysl i činorodost v dobrém.

Svět však nebyl spasen formulací verbálního receptu na správné jednání. Dokonce ani Boží Slovo není pouhý recept. Svět byl spasen Božím Slovem, které bylo ukřižováno a vzkříšeno po té, co se - právě proto - stalo člověkem; nikoli pouhým lidským splněním nějaké verbálně formulované  božské vůle, jejímž dodržováním by člověk vlastním přičiněním mohl spasit sebe i svět.

Lidský rod na počátku svých dějin upřednostnil poznání dobrého a zlého před Boží láskou a vydal se tak cestou smrti, navzdory božskému varování Stvořitele. Člověk tím svobodně aktivoval svoji smrtelnost, kterou Bůh udělil člověku jako možnost, nikoli nutnost. Cíl či účel stvoření člověka a světa je totiž zcela jiný a nadále zůstává v platnosti, protože je tajemstvím Boží lásky, kterou a k níž je člověk zván. Dějiny, do kterých vykročil lidský rod, se tedy staly alternativou, kterou Bůh člověku nepřál, ale kterou přijal a přivádí člověka k tomuto cíli oklikou, kterou si sám vybral.

Prvotní, ale vlastně každý hřích je totiž spíše než porušením nějakého rozkazu projevem nevděčného podezření vůči dobře míněné radě. Dokonce ani smrt není trestem, který by uvalil na člověka za jeho neposlušnost jakýsi nepřejícný a ješitný Bůh, nýbrž mezí, kterou dala lidské vůli Boží láska, aby chránila lidský rod před nevratností onoho sebezničujícího, prvotního lidského rozhodnutí.

V důsledku tohoto lidského rozhodnutí se svět ocitl pod nadvládou lži, do níž se tím více zaplétá, čím více by člověk chtěl dosáhnout svými silami to, o čem se mylně domnívá, že je mu Bohem upíráno, ačkoli právě k tomu jej Bůh stvořil, totiž „být jako Bůh“ neboli „mít účast na božské přirozenosti“ (2 Petr 1,4), jak podotýká svatý Petr.

V dějinách se tak stále více vyjevuje zlomyslnost podnětu Božího odpůrce, který slibuje člověku nesmrtelnost výměnou za nedůvěru k Bohu Stvořiteli a který svoji vlastní nepřejícnost vůči stvoření vydává za utajovaný úmysl Boha Stvořitele.

Nakolik je však člověk oklamán, natolik není plně svoboden.

Celý život je tedy tajemstvím, ve kterém je třeba rozlišovat mezi dvěma jeho protikladnými podobami, jež zmiňuje svatý Pavel. Je to tajemství nepravosti (mysterium iniquitatis, mysterion anomias – 2 Sol 2,7), kterým je člověk strháván k tomu, aby podezříval Boha z nedostatku lásky a utvrzoval se v odporu vůči Bohu i sobě samému; a náboženské tajemství (pietatis sacramentum, eusebeias mysterion – 1 Tim 3,16), které vysvobozuje člověka lítostí.

Pouze pravda totiž dokáže člověka pohnout k lítosti

18. srpna 2019, 20:06