Cerca

Vatican News
 P. Gael Giraud P. Gael Giraud 

Jezuita Giraud: Ekologické tranzici nejvíce brání banky a vysoké finanční kruhy

„Ekologická tranzice spočívá v přechodu od vzoru aktuální společnosti, který je dědictvím průmyslové revoluce a zakládá se na fosilních palivech, plenění nerostného bohatství a zkáze ekosystémů, ke společnosti, jež by byla přátelštější vůči přírodě i člověku“, tvrdí francouzský jezuita Gaël Giraud v hospodářském eseji příznačně nazvaném „Ekologická tranzice“, jehož překlad nyní vychází v italštině (Transizione ecologica. La finanza a servizio della nuova frontiera dell'economia, EMI 2019).

Giraud, ročník 1970, odborník na aplikovanou matematiku v ekonomii, bývalý bankéř a poradce prezidenta Hollanda, profesor na Sorboně a v Lovani, vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova před patnácti lety. Přiměla ho k tomu zkušenost s dětmi z ulice v Čadu. Před šesti lety přijal kněžské svěcení a nyní pracuje v hospodářské sekci Francouzské rozvojové agentury (Agence Française de Développement). „Jako jezuita mám obrovskou svobodu v porovnání s dominantním myšlením. Jelikož se nemusím starat o kariéru, mohu myslet mnohem svobodněji než kdykoli předtím.“

Podle Girauda může ekologická tranzice vytvořit nové pracovní příležitosti a regulovat finanční trhy po desetiletích deregulace tím, že se zaměří na koncept obecného dobra se zvláštním zřetelem ke zdrojům, které lze sdílet. Francouzský jezuita se domnívá, že ekologickou tranzici tudíž mohou podpořit typické finanční nástroje, pokud se z nich učiní obecné statky. Například lze podle jeho soudu tisknout měnu k lokálnímu užití souběžnému s eurem. Touto hotovostí pak mohou státy financovat ekologickou tranzici a širokou řadu opatření – kupříkladu danění dopravních prostředků poháněných „nečistými“ palivy, energeticky úspornou renovaci budov a rozvoj obnovitelných energií, aby se zabránilo ekologické katastrofě. Jezuitský ekonom prohlašuje, že „ekologická tranzice příštích desetiletí je srovnatelná s vynálezem tisku v 15. či průmyslovou revolucí v 19. století. Buď se vydaří a bude s o ní mluvit v učebnicích dějepisu, anebo nikoli a bude se o ní mluvit už za dvě generace, ovšem ve zcela jiných souvislostech.

V obsáhlém rozhovoru, který s otcem Giraudem vedl ediční ředitel vatikánského Úřadu pro komunikaci, Andrea Tornielli, francouzský jezuita hodnotí papežovu encykliku Laudato si´, od jejíhož vydání uplynuly čtyři roky. Jak říká, její recepce byla ambivalentní.

„Na jedné straně byla velice nadšená. Laudato si´ je dosud jediný duchovní a také politický dokument na světové rovině, který ekologickému směřování otevírá eschatologický horizont. A zároveň předkládá pečlivou vědeckou analýzu a realistická doporučení. Neznám srovnatelný dokument, vytvořený laickými státy. Přijetí tedy bylo pozitivní, pak ovšem evropské státy vůbec nic neudělaly. Například jenom ve Francii emise skleníkových plynů vzrostly v letech 2010 až 2017 o 3,2%. O ochraně životního prostředí se tedy hodně mluví, ale nic se nedělá.“

Zároveň však, dodává Giraud, dochází k vzestupu ekologicky zaměřených stran – například ve Francii jsou zelení třetím nejsilnějším politickým uskupením – a rostoucí uvědomělosti mladých lidí, kteří, alespoň ve Francii, stávkují za novou ekologickou politiku.

„Podle mého názoru budou mladí lidé stále více bojovat za životní prostředí, a proto by se mohlo dospět k tomu, že budoucí generace prosadí to, co papež říká v encyklice. Má generace a ty předcházející nicméně jenom mluví, aniž by jednaly.“

Finanční expert nezastírá, že na největší odpor naráží v bankovním sektoru.

„Ekologická tranzice se bankéřům jeví jako cosi velmi nebezpečného vzhledem k tomu, že jejich rozpočty dosud poznamenává ekonomicko-finanční krize z roku 2008. Jejich prioritou je zachránit banky, přičemž situaci považují za rizikovou i bez klimatických problémů. Mnozí z nich se domnívají, že řešení klimatických změn by jim ještě více ztížilo život.“

Na otázku, jak chtějí zajistit budoucnost svým dětem, finančníci Giraudovi odpovídají, že je přestěhují do Švédska, protože to bude jediná země, kde půjde žít. Tento cynismus mne mrzí, přiznává Giraud, ačkoli připouští, že někteří z vrcholných manažerů (např. Marc Carney, guvernér britské centrální banky) ekologickou hrozbu uznávají. To by však bylo rovněž povinností politických subjektů:

„V roce 2015 všichni evropští politikové kladně citovali Laudato si´. Tvrdili, že encykliku četli, že je fantastická a že je třeba její převedení do praxe. Nicméně pak nic neudělali, možná nemají čas se nad tím zamyslet. Většina evropských politiků má neuvěřitelný pracovní rytmus – najdou tak pět minut týdně, aby uvažovali nad tématem, o kterém vědí jen málo anebo vůbec nic. Když totiž studovali, změna klimatu ještě nebyla důležitým předmětem studia a výzkumu. Současní evropští politici nemají čas na přemýšlení, a proto neberou klimatickou krizi vážně.“

Hořce podotýká poradce několika vlád. Na státních pozicích navíc převládá pesimismus, co se týče uplatnitelnosti státu. Souvisí to s idealistickým přeceňováním soukromého sektoru, který nemá zájem na tom, aby své výdělky investoval do udržitelného hospodářství, ačkoli tvrdí pravý opak.

„Ve skutečnosti však soukromý sektor nemůže investovat do ekologické tranzice. Má totiž mnohem větší dluhy než státy (ve Francii je to 130 % HDP, zatímco průměrný veřejný dluh se pohybuje na hranici sta procent) a nemůže si dovolit financovat ekologickou tranzici, která je velice nákladná.“

Podle Giraudova mínění to značí jediné: Ekologickou tranzici je nutné podpořit z veřejného rozpočtu, což bude svízelné, protože již stávající infrastruktury jsou v soukromých rukou. Evropa se rok od roku ochuzuje o svůj veřejný kapitál, který bez nezbytných investic chátrá, jak dokazuje nedávné zřícení dálničního mostu v italském Janově.

„Politika by se měla znovu ujmout své role. Potřebuje strategii, která by brala v úvahu obecné dobro, a investice do ekologické konverze a „zelené“ reindustrializace Evropy v třicetiletém horizontu. Spolu s francouzskými inženýry a ekonomy jsem vypracoval plán energetické tranzice, který je uskutečnitelný bez jakékoli technologické revoluce. Jeho etapy jsou dobře známy: prvním krokem je obnova budov, a to všech, z hlediska energetické účinnosti; druhým takzvaná „zelená mobilita“, využívající vlakovou dopravu a automobily na vodíkový pohon, nikoli elektromobily, které také produkují oxid uhličitý. Třetí etapou je zelená industrializace. Vyhodnocoval jsem spolu s dalšími odborníky proveditelnost první etapy a její náklady ve Francii – všechny výpočty jsme ve shodě se stavebními firmami předali prezidentovi Macronovi. Tímto způsobem by se vytvořilo hodně pracovních příležitostí, které nelze delokalizovat, a zároveň bychom přestali znečišťovat topením a klimatizací. Bylo mi řečeno, že mám pravdu, ale nic se neděje.“

Říká francouzský jezuita a ekonom Gaël Giraud, autor knihy „Ekologická tranzice“.

(jag)

 

10. července 2019, 13:51