Cerca

Vatican News
Marking the 50th anniversary of the self-immolation of Jan Palach Vzpomínková manifestace na Staroněstském náměstí v Praze 17. ledna 2019.  (ANSA)

Padesát let od Palachovy oběti

Komnetář Církev a svět

P. Richard Čemus SI - Řím.

 

Od okamžiku, kdy se student Filosofické fakulty University Karlovy Jan Palach, 16. ledna 1969, na Václavském náměstí v Praze polil benzínem a zapálil, uběhlo 50 let. Tehdy dvacetiletému Janovi by dnes bylo sedmdesát. Užíval by si někde penze a těšil se z vnoučat. Sotva by mu to mohl kdo zazlívat. A sotva by jej také vůbec kdo znal.

Naskýtá se otázka: nebylo by to tak lepší? Proč vše muselo být úplně jinak: Tragicky, v bolesti, v tak zoufale předčasné smrti!? Proč jej Pán života toho neušetřil? A vůbec: Proč nás naše národní dějiny opakovaně staví do role, kterou nechceme, do situací, které nás deptají, jsou plna utrpení, berou svobodu a přinášejí totalitu všeho druhu? Kolik statečných lidí v naší zemi se stalo obětí hned dvou krutých režimů v jednom století! Proč jsou nejen naše dějiny, ale dějiny vůbec tak plné násilí, zla a trýzně? Nemůže jednou pro vždy už nastat mír a klid, jak o ně po okupaci naší vlasti vojsky států Varšavské smlouvy v roce 1968 prosila Marta Kubišová svou Modlitbou pro Martu?

A přesto, když v těchto dnech uctíváme památku Jana Palacha (*11. 8. 1948; †19. 1. 1969), nečiníme něco marného, zbytečného, nebo jen čistě formálního, ale skláníme se před člověkem, jehož čin v nás vzbuzuje hlubokou úctu, protože jej vykonal pro nás a za nás. Učinil z nás, byť na okamžik, bratry a sestry. Ten okamžik ale protíná jak šíp už půl století naše dějiny a protínat je bude. Nenechá nás na pokoji, burcuje i po padesáti letech naše svědomí, a nevyžaduje nic víc, než...ticho, abychom zaslechli, co nám dnes chce říct. S vědomím, že dějiny, i ve své tragičnosti, nebo dokonce i díky ní, mají smysl. Mají smysl, protože někdo jim jej dal. Mají smysl, protože někdo se za nás obětoval. Mají smysl, protože někdo v nich vytvářel hodnoty, ze kterých žijeme.

Pro křesťana dějiny nejsou  stále dokola otáčejícím se kolem. Jsou dějinami spásy, neboť do nich vstoupil sám Boží syn vtělením a smrtí na kříži. Skrze Něho, s Ním a v Něm se tento svět přetváří v ikonu Krista. „Kristus ­­– říká Tomáš Špidlík – ­­je skutečnost, která přesahuje jeho historickou osobu, je mystickou realitou, která zahrnuje všechno dobré, všechny ctnosti. On je pravda, spravedlnost, láska, pokora. Tedy ten, kdo žije a umírá pro pravdu, pro spravedlnost, pro lásku, pro pokoru a pro jakoukoliv jinou opravdovou ctnost, ten žije a umírá pro Krista. Bude tedy mít věčný život.” A my s ním!

Máme tedy důvod říct slovy písně „Můj bratr žil, 
odešel příliš, příliš mlád,
Ač je to zlé, jsem stejně rád, 
že vůbec byl.“

20. ledna 2019, 18:30