Cerca

Vatican News
Cristo Re dell'universo, Gesu Cristo Ikona Ježíše Krista Krále.  (©Renáta Sedmáková - stock.adobe.com)

Věrohodnost a apostaze

Komentář Církev a svět.

P. Milan Glaser SI - Vatikán.

 

V médiích bývá slyšet, že církev ztrácí věrohodnost. U nás spíše jen v kontextu politického pokřikování, avšak na Západě - hlavně za oceánem - mnohem více a cíleněji vzhledem k případům  pohlavního zneužití nezletilých některými jedinci z řad duchovenstva. Tvrzení o úbytku věrohodnosti církve nevznášejí ateisté, nýbrž katolíci. Mluví se o nutnosti vypracovat v církvi důkladné předpisy (jako by snad učení církve v této věci bylo nejasné) na potírání a prevenci zmíněných deliktů. „Jedině takto lze vrátit církvi její věrohodnost“, tvrdí např. podsekretářka vatikánského úřadu pro laiky, rodinu a život, Gabriella Gambino.

Vzhledem k tomu, že zmíněné delikty může adekvátně trestat pouze „rameno světské moci“, jak se to nazývalo ve středověku, obrátila se byrokratická církevní invence k údajné prevenci. Předpisy tak mají vytvářet – rozumí se v kostelech a na církevní půdě - bezpečné a zdravé prostředí pro děti a mladistvé. Výsledkem toho jsou např. v Irsku cedulky, instalované u kropenky v každém kostele, jež oznamují věřícím, kteří se jdou přežehnat svěcenou vodou, že v případě zneužívání se mohou obrátit na uvedené telefonní číslo. Podle podobných předpisů jsou v USA děti vychovávány k tomu, aby se ve vztahu ke knězi vyvarovaly jakéhokoli možného dotyku, ač samozřejmě netuší proč.

To všechno se děje ve snaze o údajnou obnovu věrohodnosti církve. Zelóti zavádějící podobné předpisy nejenom zcela přehlížejí elementární zkušenost, že žádný vydaný předpis nemůže v žádné instituci zabránit spáchání jakéhokoli zločinu, ale uniká jim něco mnohem podstatnějšího, totiž význam pojmu věrohodnost  ve spojení s církví. Věrohodnost totiž dává církvi jedině a pouze Ježíšovo svědectví (Umučení a Zmrtvýchvstání), z něhož ji čerpá jako Kristovo mystické Tělo; nezávisí ani na světcích, a tím méně pak na morálním kreditu církevních představitelů, nemluvě o předpisech či kánonech, které mohou vydávat.

Krátce řečeno, církvi hrozí duchovní zesvětštění, před nímž František od samotného počátku svého pontifikátu soustavně varuje. Tato hrozba spočívá v možnosti předefinování její podstaty čistě technokratickou cestou. Ve hře je víra v církev, tedy původ a povaha její autority. Mohlo by se totiž stát, že oprávnění církevní představení tuto - nikoli svoji - instituci svěří pod dohled jiné instance, v níž by měl rozhodující moc někdo jiný než ti, kdo jsou svátostnou konsekrací pověřeni jejím řízením čili biskupové v čele s tím římským. K pokusu o přijetí takovýchto předpisů došlo na nedávném plenárním zasedání Biskupské konference USA v Baltimoru.

Tento pokus a rozčarování, jež na plenárním zasedání vyvolalo vystoupení apoštolského nuncia v USA, který jménem papeže požádal, aby bylo hlasování o zmíněných předpisech odloženo, komentoval před několika dny kardinál Gerhard L. Müller takto: „V této kritické situaci, jež nastala v USA, si musíme zachovat jasnou mysl. Nevyjdeme z ní zajisté vypracováním předpisů, které umožní lynčování a budou favorizovat všeobecné klima podezřívání celého episkopátu nebo „Říma“. Nemyslím, že řešením je nechat laiky, aby se jednoduše chopili kontroly, protože biskupové, což si leckdo myslí, nejsou s to zajistit ji vlastními silami. Eventuální neschopnosti se nepřekonají převrácením svátostně-hierarchického zřízení církve. Kateřina Sienská neúnavně a bez okolků apelovala na svědomí papežů a biskupů, ale nikdy se nestavěla na jejich místo. Tím se liší od Luthera, kvůli němuž křesťanstvo dosud trpí rozdělením. Je důležité, aby biskupská konference USA přijala svoje odpovědnosti nezávisle a autonomně. Biskupové nejsou zaměstnanci papeže, podrobení jeho direktivám, a nejsou ani generálové, kteří musejí být v armádě absolutně poslušní nejvyššímu velení. Jsou pastýři, které jmenoval samotný Kristus, a sdílejí s Petrovým nástupcem odpovědnost všeobecné církve. Od Říma však očekávají, že bude sloužit jednotě víry a svátostnému společenství. Nastal tedy čas sjednotit síly k překonání krize, spíše než k favorizování polarizací a kompromisů, poněvadž v Římě se vyskytuje nevraživost vůči americkým biskupům a v USA se lidé zlobí na Řím.“

Tolik mimo jiné německý kardinál Müller pro LifeSiteNews. Situaci nejen v USA by mělo vyřešit únorové setkání předsedů všech biskupských konferencí celého světa (120) s Petrovým nástupcem. Setkání na této úrovni, jehož tématem jsou zmíněné delikty, nemá v dějinách církve obdoby. Snaha učinit z církve ve veřejném mínění nejlepší světovou instituci na ochranu dětí, rozumí se před ní samotnou, bohužel nabývá na síle. Skládá se ze dvou komplementárních odpadlických akcentů: Za prvé přepjatá důvěra v literu předpisů a norem jako by snad mohly poskytnout spásu, a za druhé podezření, že církev není schopna řídit sama sebe prostřednictvím svých představených, kteří k tomu byli ustanoveni svátostnou konsekrací.

Právní ustanovení, kterým by posouzení viny biskupů za příslušná nedopatření v jejich disciplinárních rozhodnutích, bylo v nějaké místní církvi svěřeno někomu jinému než biskupům a papeži, by tedy bylo projevem odpadu od víry a zároveň kanonickým pokusem odebrat moc nad církví jejímu Zakladateli – Ježíši Kristu. Takovým předpisem by ovšem církev jako společenství víry ve skutečnosti svoji věrohodnost ztratila a přijala plně světskou identitu.

Toto hypotetické, sofistikované a velice subtilní, eventuální ustanovení by bylo vystaveno nesmiřitelně protichůdným interpretacím, ale lze se domnívat, že v médiích by bylo provázeno velkým aplausem.

Tato hypotéza může vyvolávat zděšení a nepochybně je v pozadí papežovy výzvy o modlitbu za jednotu církve proti útokům zlého ducha.

2. prosince 2018, 20:18