Beta verze

Cerca

Vatican News
2018.11.11 Cerimonia di 100 anni dell'indipendenza polacca a Jasna Gora,Czestochow Mariánská ikona na Jasné hoře v Čenstochové. 

O polském „nacionalismu“

Komentář Církev a svět

P. Milan Glaser SI - Vatikán

Mariánský titul „Královna Polska“, který denně zní ve svatyni v Čenstochové, není plodem nacionalismu našich severních sousedů, jak by bylo možno se domnívat bez znalosti jeho historického původu. Když papež Alexandr VII. v listě z roku 1656 vybízel polského krále Jana II. Kazimíra, aby prohlásil Pannu Marii za Královnu Polska, protože uchrání národ před tehdy hrozící protestantskou porobou, dodal zmíněný papež s odkazem na Matku Boží, že „si to přece sama přála“. Narážel tím na svědectví italského jezuity, P. Giulia Mancinelliho (1537-1618), který - jak uvádí v autobiografii, uložené v římském archivu Tovaryšstva Ježíšova [1] – uzřel celkem třikrát v soukromém vidění Matku Boží, která si tento titul sama přisvojila.

Roku 1608, v předvečer slavnosti Nanebevzetí Panny Marie, v Neapoli, pocítil otec Mancinelli - a v duchu vyjádřil - touhu oslovit Matku Boží titulem, kterým ji dosud nikdo nevzýval. Dostalo se mu nečekané a nezvyklé odpovědi: „Proč mne nenazýváš Královnou Polska? Já jsem si toto království zamilovala a mám s ním velké plány, poněvadž jeho synové ke mně chovají obzvláštní lásku“ – referuje otec Mancinelli. Přestože mu tehdy bylo již 72 let, zatoužil poznat tuto zemi blíže a vydal se pěšky z Neapole do Krakova. Na tamějším královském dvoře byl přivítán panovníkem Zikmundem III. a zástupci všech stavů s velkými poctami, protože se již za života těšil velkému  věhlasu. V katedrále na krakovském Wawelu měl 8. května 1610 druhé vidění, při kterém mu Matka Boží sdělila: „Jsem Královna Polska. Jsem Matkou tohoto národa, který je mi velice drahý. Obracej se proto ke mně modlitbou za něj a vyprošuj mu blaho, a já ti budu neustále prokazovat přízeň.“ Třetí a poslední zjevení s obdobným obsahem měl otec Mancinelli opět v předvečer slavnosti Nanebevzetí Panny Marie v roce 1617 v Neapoli, přesně rok před svojí smrtí, kterou mu Nanebevzatá Královna při té příležitosti předpověděla.       

Otec Giulio Mancinelli patří k první generaci italských jezuitů. Tento misionář, mystik a diplomat vstoupil do jezuitského řádu v roce 1558, po pěti letech byl vysvěcen na kněze a za dalších pět let se stal novicmistrem římského noviciátu Sv. Ondřeje na  Quirinale, kde byl přítomen předčasné smrti mladičkého novice Stanislava Kostky, „svatého Poláka“, jak se mu tehdy v Římě přezdívalo. Ve Florencii, kde otec Mancinelli později také působil,  předpověděl s odvoláním na vidění shůry, ještě před 7. říjnem 1571, vítězství křesťanského loďstva v námořní bitvě u Lepanta. V letech 1586-7 pobýval v Konstantinopoli [2], kde za tehdejší osmanské vlády založil jezuitskou komunitu a navázal kontakty s tamějším patriarchou Jeremiasem II. Tranosem (1530-1595), ačkoli tehdy se tomu neříkalo ekumenický a mezináboženský dialog. Potom v roce 1592 navštívil Alžírsko, kam byl poslán, aby se pokusil vykoupit z otroctví několik zajatých evropských křesťanů, což se mu také podařilo. O tom všem se lze dočíst v jezuitském archivu v Římě.

Soukromé mariánské zjevení a nezvyklá mariánská invokace tedy není tím, co tohoto italského jezuitu proslavilo. Navíc se titul Regina Poloniae  poprvé objevuje u latinsky píšícího renesančního básníka polské národnosti Grzegorze Czuje ze Sambiru (1523-1573) zvaného Vigilantius, jehož dílo Mancinelli před svojí návštěvou Polska s největší pravděpodobností neznal. I kdyby jej však znal, nic to nemění na tom, že zavedení zmíněného mariánského titulu do veřejného nábožensko-politického diskursu našich sousedů prokazatelně souvisí s tímto italským jezuitou, od jehož smrti uplynulo letos 400 let.

Král Jan II. Kazimír totiž na radu papeže, nepřímo odkazujícího k Mancinellimu, svěřil roku 1656 sebe i národ do rukou Matky Boží, Královny Polska, slavnostním slibem. Za zmínku stojí i historické okolnosti tohoto aktu, ke kterému došlo rok po úspěšné obraně mariánské svatyně na Jasné Hoře v Čenstochové před více než desetinásobnou švédskou přesilou. Tato událost považovaná Poláky za zázrak byla nepochybně podnětem k tomuto zasvěcení.

Připomínka historických okolností a kořenů zmíněné mariánské invokace může být kamínkem do mozaiky dějin spásy, které v povědomí mnohých – bohužel – končí seznamem apoštolů z Nového zákona, ačkoli se před očima víry odvíjejí v každé době. Dnes, po svatém papeži Janu Pavlu II., jsou zřetelnější také ony velké plány s polským národem, o kterých byla řeč výše. Nepochybně i výrok polského krále Zikmunda II. Augusta (1520-1572):  „Nejsem králem vašich svědomí“, pronesený na prahu novověku, je projevem ojedinělé státnické moudrosti, jež notně předběhla dobu, a je dodnes - přes všechny pozdější „velké“ revoluce – ideálem, ke kterému má soudobá technokratická politika verbálních deklarací a úmluv velice daleko.


[1] ARSI, Historia Societatis, 7, c. 68v; 43, c. 23r; Ital., 3, c. 136r; Vitae, 43, cc. 65-72 Delle visioni, rivelationi et profetie, str. 224-231.

[2] ARSI, De missione nostra Constantinopolitana, cc.1r-59r, apografo.

 

11. listopadu 2018, 20:16