Beta verze

Cerca

Vatican News
Vlajka Evropské unie Vlajka Evropské unie 

Prof. Buttiglione: Evropě schází politický projekt

"Byrokracie triumfuje, když umírá politika. A politika umírá, když už nemá žádné ideály," říká v souvislosti s kritickými postoji vůči Evropské unii italský profeosor a politik Rocco Buttiglione. Hlavním problémem je oživit nadšení, lásku a tvůrčího ducha, z nichž se rodí instituce, dodává v rozhovoru pro Vatikánský rozhlas.

Profesor Rocco Buttiglione, italský katolický politik a učitel politické filosofie a etiky, má za sebou kariéru ve vysokých státních funkcích i v úřadech Evropské unie. Stál v čele křesťansko-demokratických stran, dvakrát byl ministrem, zasedal jako poslanec v Evropském parlamentu. V roce 2004 vstoupil do dějin jako jeden z nemnoha politiků, kteří jsou ochotni vzdát se svého postavení pro své přesvědčení. Jeho kandidatura na post Evropského komisaře byla zastavena poté, co odvážně vystoupil na obranu církevního učení o homosexualitě. Prof. Buttiglione je rovněž od roku 1994 jedním ze skalních členů Papežské akademie sociálních věd a v jeho bibliografii převažují tituly věnované sociálnímu učení církve. Rozhovor pro náš rozhlas s ním vedl Luca Collodi.

Pane profesore, zdá se, že běžní lidé v této fázi naší historie, odmítají Evropskou unii.

Vedli jsme velkou duchovní bitvu o Evropu, za duchovního vedení Jana Pavla II. a politického vedení Helmuta Kohla. Podařilo se nám dosáhnout velkých věcí: padl komunismus, Německo se sjednotilo, rekonstruovali jsme ekonomii zemí Východního bloku, vytvořili jsme euro – což není měna, nýbrž pokrevní spříznění; Německo už nikdy nepůjde pouze svou vlastní cestou, aby vytvořilo německé imperium v Evropě, nebudeme mít německou Evropu, nýbrž Evropskou unii. Na konec jsme ale byli poraženi. Do evropské ústavy se nedostaly „křesťanské hodnoty“, ústava byla nakonec skartována a Evropa zůstala jako „kouzelný palác“, který nemá střechu a do něhož teče. Přišla krize a dovnitř napršelo. Lidé přirozeně zmokli a strašně je to nadzvedlo. Buď tedy obnovíme tento projekt - ovšem v tom případě musíme najít jeho duši, protože politiku bez duše vést nelze - nebo to všechno půjde ke dnu.

Někteří dávají současný stav za vinu evropským byrokratům, nedostatku demokracie v Evropě.

Vyvarujme se hloupostí! Byrokrati jsou na svých místech a věnují se své práci. Pokud rozhodují byrokraté, je to tím, že chybí politika. Ti, kdo zvítězili, ve chvíli, kdy my jsme prohráli, neměli ideu Evropy. Mluvili o Evropě práv bez povinností, o Evropě, kde má každý právo být sám za sebe, bez povinnosti budovat společenství, brát na sebe závazky jako v rodině, bez závazku solidarity v rámci jednotlivých národů. Když jsou politici takoví, byrokraté samosebou triumfují. Byrokracie triumfuje, když umírá politika. A politika umírá, když už nemá žádné ideály. Co se tedy děje: lidé vidí vládnoucí elitu a říkají si, že italská vládnoucí elita je solidárnější s vládnoucí elitou v Americe, Německu nebo Francii než s místními lidmi, s těmi, které má vedle sebe… A to je rozčiluje. Rozčiluje je představa, že jejich vlastní elita uzavírá jakousi alianci s jinými elitami, která se odehrává bez nich nebo dokonce proti nim. A v tom spočívá krize.

Kudy z ní vede cesta ven?

To bych také rád věděl! Myslím, že bychom se měli trochu podívat do historie. V době, kdy Itálie měla skutečnou vládnoucí elitu usilující o vzdělání a formaci politické třídy křesťanské demokracie – což byla jediná velká politická třída, jakou kdy Itálie měla, a která povstala z Katolické akce. Její základnou byly miliony lidí, kteří v Katolické akci sdíleli společné názory, étos služby, a pár tisíc jich bylo formováno také k tomu, aby na sebe vzali příslušnou odpovědnost za vedení velké země. Od chvíle, kdy se tato vládnoucí třída vyčerpala – a to nastává dramaticky se smrtí Alda Mora – dochází k úpadku, a další podobná vládnoucí třída už se nevytvořila. Možná na tom má vinu také církev, protože úlohou kněží není dělat politiku, nýbrž podílet se na formování vládnoucí třídy.

Myslíte si, že křesťanské kořeny mohou znovu navázat přátelství mezi evropskými národy?

Jistě. Když jsme mluvili o křesťanských kořenech, nemínili jsme tím pouze středověk! Mysleli jsme na to, že střední a východní Evropa se osvobozuje od komunistické diktatury prostřednictvím křesťanské revoluce, která neprolévá krev utlačovatelů, nýbrž svou vlastní krev, a odvolává se ke křesťanské vizi člověka a sociálnímu učení církve. Jan Pavel II. mluvil o spojení Evropy, nikoli o jejím rozšíření. Rozšíření by znamenalo říci: Evropa jsme my, vy přijďte, přizpůsobte se našemu životnímu stylu, našemu konzumismu a všechno půjde dobře. Ale tak to nefunguje. Ten, kdo trpěl, mluvil o vzájemné výměně darů. My vám přinášíme vědomí těch evropských hodnot, které u vás konzumismus zamlžil. A vy nám pomůžete postavit ekunomiku, která bude fungovat. K tomu ovšem nedošlo. Když se mluví o nepochopení mezi dvěma Evropami, visegrádskou Evropou a zbytkem Evropy, jádro spočívá právě v tomto. Když chceš volat lidi k solidaritě, je nejprve nutné uznat v čem spočívají kořeny této solidarity. Proč bychom měli být solidární? Pokud sami sebe vidíme mimo křesťanský obraz člověka, pokud jde jedině o soukromý zájem?

Může jednání Evropské rady, kde je otázka migrace jednou z centrálních, dodat novou sílu evropskému projektu nebo spíše hrozí, že ho definitivně pohřbí?

Pokud není jasno v základních konceptech, nelze dospět k řešení. Migrační politika neexistuje. Není možné vytvořit rozumnou migrační politiku. Nemůžeme říci: přijďte všichni k nám, protože tak zničíme sebe i je. Stejně tak není možné říci: zabijeme vás a pošleme vaše čluny ke dnu. Naše křesťanské svědomí, navzdory vysokému stupni zkaženosti, toto nedovoluje. Dokud jsme měli politiku, předtím než jsme byli poraženi, měli jsme jistou ideu, projekt. Říkali jsme: blahobyt lze hájit jeho rozšiřováním. Je zapotřebí velké iniciativy pro růst ekonomiky v Africe. Pokud se vytvoří pracovní místa v domovských zemí těch, kdo nyní přicházejí, netvrdím, že migrace skončí, ale migrační proudy bude možné rozumným způsobem kontrolovat.  Buď tedy máme místní politiku a do jejího rámce zařadíme také přistěhovaleckou politiku, nebo narazíme na to, že obráceně to nefunguje. Měli bychom být schopní poslat zpátky ty, kdo nemají právo být v Itálii. Ale nemůžeme to udělat, protože k tomu je zapotřebí spolupráce jejich vlády, která řekne: to jsou naši občané, my si je bereme zpět. Jejich vlády s námi ovšem nespolupracují. Co by z toho měly? Mají přijímat nazpátek nějaké lidi, když mají i tak dost svých problémů. Přidělávat si ještě další? Spolupracují tam, kde existují vzájemné dohody a kde jde migrační politika ruku v ruce s rozvojovou. Tak například já jsem se účastnil uzavírání smluv s Albánií. Jistě si pamatujete dobu, kdy Italové měli strach z Albánců. A jsou dnes Albánci v Itálii problémem? Nejsou! Ti, kdo se měli vrátit do Albánie, se tam vrátili. Ti, kdo tady zůstali, jsou naprosto integrováni. A my jsme pomohli Albánii k vytvoření kvetoucí ekonomiky, takže pokud někoho odesíláme do domovské země, nehrozí mu, že bude někde umírat hlady, nýbrž příjde do země, kde může najít práci a normálně žít. Itálie může přirozeně udělat něco podobného s Albánií, která je malou zemí. Na úrovni kontinentů, s Afrikou, musí pracovat celá Evropa, Itálie sama to řešit nemůže.

Na závěr, pane profesore, budoucností Evropy je podle vás spíše federalismus nebo reprezentace států?

Jsou otázky, na které je lepší neodpovídat. Mezi léty 1787 a 1865 Spojené státy nevěděly, zda jsou federací nebo konfederací států, a všechno výborně fungovalo. Pak si tuto otázku položily a vyústilo to do strašlivé války. Snažme se prozatím o to, aby naše instituce fungovaly. Rozšiřme sféru solidarity mezi námi; obnovme duši Evropy, křesťanské hodnoty, vědomí toho, že máme identitu, zaměřme se na místní politiku, na politiku sociální bezpečnosti, kterou potřebujeme – a pak se uvidí.

Jaké nové podněty může dát Evropské unii papež František?

Papež František své podněty už dal. Papež řekl, že čas je důležitější než prostor, abych užil jeho oblíbený obrat. Naším problémem není obrana instituce. Problémem je, jak obnovit nadšení, lásku a tvůrčího ducha, z něhož instituce vznikají. Problémem Evropy je to, že byrokraté hájí prostor, hájí instituce tak, jak jsou. Nemají svobodu k jejich změně, ani v situaci, kdy je změna zapotřebí. Schází láska, nadšený zájem jedněch o druhé, s nimiž směřují ke společnému osudu. Pokud nejdojde k obnově tohoto nadšeného zájmu, Evropa žít nebude. Ti, kdo ji utvořili, měli představu, že evropské národy jsou sesterské, vyrůstající z téhož kořene. Zeměpisná poloha a dějiny nás promísily natolik, že dnes musíme být mezi sebou navzájem nejlepšími přáteli, nebo budeme odsouzeni být dědičnými nepřáteli. Tak si vyberme! Přestava, že jedni mohou vydělávat na úkor druhých, nesdílet společné nadšení, Evropu neudrží, nýbrž ji odsuzuje k pomalému úpadku - je to určitá forma eutanázie Evropy.

Přeložila Johana Bronková

 

30. června 2018, 16:56