Objevme znovu společné kořeny víry, vyzval papež v závěru Týdne modliteb za jednotu křesťanů

PAPEŽ FRANTIŠEK

Ježíš přichází do domu svých přítelkyň Marty a Marie, když jejich bratr Lazar je již čtyři dny mrtev. Zdá se, že veškerá naděje je již ztracena, a to do té míry, že první Martina slova vyjadřují její zármutek spolu s lítostí nad tím, že Ježíš přišel pozdě: „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by nezemřel“ (Jan 11,21). Zároveň však Ježíšův příchod zažehne v Martině srdci světlo naděje a vede ji k vyznání víry: „Ale už teď vím, že o cokoli budeš Boha prosit, Bůh ti dá“ (v. 22). Je to onen postoj, který nechává dveře vždy otevřené, nikdy je neuzavírá! A Ježíš jí vlastně oznamuje vzkříšení z mrtvých nejen jako událost, která nastane na konci času, ale jako něco, co se děje už v přítomnosti, protože on sám je vzkříšení a život. A pak jí položí otázku: „Věříš tomu?“ (v. 26). A tuto otázku klade i nám, tobě, tobě, tobě, mně: „Věříš tomu?“.

Zastavme se také u této otázky: „Věříš tomu?“ (v. 26). Je to krátká, ale náročná otázka.

Toto procítěné setkání Ježíše a Marty, o kterém jsme slyšeli v evangeliu, nás učí, že ani ve chvílích opuštěnosti nejsme sami a můžeme nadále doufat. Ježíš dává život, i když se zdá, že veškerá naděje zmizela. Po bolestné ztrátě, nemoci, hořkém zklamání, utrpěné zradě nebo jiných těžkých zkušenostech může naděje ochabnout; ale i když každý z nás může prožívat chvíle zoufalství nebo se setkávat s lidmi, kteří naději ztratili, evangelium nám říká, že s Ježíšem se naděje vždy znovu rodí, protože Bůh nás vždy pozvedá z popela smrti. Ježíš nás vždy pozvedá, dává nám sílu vrátit se na cestu, začít znovu.

Milí bratři a sestry, nikdy nezapomínejme: naděje nezklame, naděje nikdy nezklame. Naděje je oním lanem, ke kterému se upínáme a které je zakotveno na pláži. Naděje nikdy nezklame! To je důležité i pro život křesťanských společenství, našich církví a našich ekumenických vztahů. Někdy nás přemáhá únava, odrazují nás výsledky našeho úsilí, zdá se nám, že i dialog a spolupráce mezi námi jsou beznadějné, téměř odsouzené k zániku, a to vše nás nutí prožívat stejnou úzkost jako Martu; ale Hospodin přichází. Věříme tomu? Věříme, že On je vzkříšení a život? Že se ujímá naší námahy a vždy nám dává milost, abychom se znovu společně vydali na cestu? Věříme tomu?

Toto poselství plné naděje je jádrem jubilea, které jsme zahájili. Apoštol Pavel, jehož obrácení ke Kristu si dnes připomínáme, hlásal římským křesťanům: „Naděje tedy nikdy nezklame, protože Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán“ (Řím 5,5). A my všichni - my všichni! - jsme dostali stejného Ducha, a to je základem naší ekumenické cesty. Je tu Duch, který nás na této cestě vede. Nikoli praktické věci, abychom si lépe rozuměli. Nikoli, je tu Duch; je tu Duch a my musíme jít pod vedením tohoto Ducha.

A tento Jubilejní rok naděje, který slaví katolická církev, se shoduje s výročím, které má pro všechny křesťany velký význam: 1700. výročí prvního velkého ekumenického koncilu, nicejského koncilu. Tento koncil se zavázal zachovat jednotu církve ve velmi těžké době a koncilní otcové jednomyslně schválili Vyznání víry, které mnozí křesťané dodnes pronášejí každou neděli při eucharistii. Toto vyznání víry je společným vyznáním víry, které přesahuje všechna rozdělení, jež v průběhu staletí zranila Kristovo tělo. Výročí nicejského koncilu proto představuje milostivý rok, představuje také příležitost pro všechny křesťany, kteří pronášejí stejné Vyznání víry a věří ve stejného Boha: objevme znovu společné kořeny víry, zachovejme jednotu! Vždy vpřed! Ať se tato jednota, kterou všichni chceme najít, uskuteční. Nepřipomíná se nám velký pravoslavný teolog, velký Zizioulas, když řekl: „Vím, kdy nastane datum plné jednoty: den po Posledním soudu“? Ale do té doby musíme jít společně, pracovat společně, modlit se společně, společně se navzájem milovat. A to je velmi krásné.

Drazí bratři a sestry, tato víra, kterou sdílíme, je vzácným darem, ale také výzvou. Výročí by se totiž nemělo slavit jen jako „historická vzpomínka“. Nikoli! Ale také jako odhodlanost vydávat svědectví o rostoucím společenství mezi námi. Musíme dbát na to, aby nám toto společenství neuniklo, abychom budovali pevná pouta, abychom pěstovali vzájemné přátelství, abychom byli tkalci společenství a bratrství.

V tomto Týdnu modliteb za jednotu křesťanů můžeme výročí nicejského koncilu prožívat také jako výzvu k vytrvalosti na cestě k jednotě. Prozřetelnostně se letos Velikonoce budou slavit ve stejný den v gregoriánském i juliánském kalendáři, a to právě během tohoto ekumenického výročí. Obnovuji svou výzvu, aby tato shoda sloužila jako připomínka všem křesťanům, aby učinili rozhodný krok k jednotě vzhledem ke společnému datu, datu Velikonoc (srov. bulu Spes non confundit, 17). Katolická církev je ochotna přijmout datum, které si všichni přejí: datum jednoty.

Jsem vděčný metropolitovi Polykarpovi, který zastupuje ekumenický patriarchát, arcibiskupovi Ianu Ernestovi, který zastupuje anglikánské společenství a končí svou cennou službu, za kterou jsem mu velmi vděčný, přeji mu vše nejlepší po návratu do vlasti, a děkuji také zástupcům ostatních církví, kteří se účastní této večerní oběti chval. Je důležité modlit se společně a vaše přítomnost zde dnes večer je pro všechny zdrojem radosti. Zdravím také studenty podporované Výborem pro kulturní spolupráci s pravoslavnými a východními církvemi při Dikasteriu pro podporu jednoty křesťanů, účastníky studijního pobytu Bosseyského ekumenického institutu Světové rady církví a mnoho dalších ekumenických skupin a poutníků, kteří přijeli do Říma na tuto slavnost. Děkuji pěveckému sboru, který nám poskytuje tak krásné prostředí pro modlitbu. Kéž každý z nás, podobně jako svatý Pavel, najde svou naději ve vtěleného Božího Syna a nabídne ji druhým všude tam, kde naděje pohasla, kde se život zhroutil nebo kde srdce zachvátila nepřízeň osudu (srov. homilie při mši o vánoční noci, 24. prosince 2024).

V Ježíši je naděje vždy možná. On také udržuje naději na naší společné cestě k němu. A otázka položená Martě a položená nám dnes večer se znovu vrací: „Věříš tomu?“. Věříme ve společenství mezi námi? Věříme, že naděje nezklame?

Milé sestry, milí bratři, je čas potvrdit naše vyznání víry v jediného Boha a najít v Ježíši Kristu cestu k jednotě. Zatímco čekáme na Pána, který „znovu přijde ve slávě soudit živé i mrtvé“ (srov. Nicejské vyznání víry), neúnavně vydávejme před všemi národy svědectví o jednorozeném Božím Synu, zdroji veškeré naší naděje.