Vychází autobiografie papeže Františka „Doufej“

PAPEŽ FRANTIŠEK

Ctnost pokory

Na konci roku 1955 neměli všichni společně odmaturovat, oněch čtrnáct chlapců, kteří v březnu o šest let dříve poprvé vkročili do Escuela Técnica Especializada en Industrias Quimicas č. 12, plni naděje. Bohužel neměli být všichni. Jeden z nich se tragicky ztratil.

Byl to syn policisty. A pravděpodobně v mnoha ohledech nejinteligentnější a nejnadanější z nás všech, nadšenec a hluboký znalec vážné hudby a s literární kulturou rovnající se jeho hudebnímu vzdělání... Byl to génius, velký, urostlý chlap mezi námi. Génius.

Ale lidská mysl je někdy nevyzpytatelnou záhadou. A jednoho dne, který se zdál být jako každý jiný, vzal ten kluk otcovu pistoli a zabil chlapce svého věku, svého kamaráda ze sousedství.

I pro nás ta zpráva zazněla jako výstřel z pistole, šokovala nás. Zavřeli ho do kriminálu a já jsem se za ním vypravil. Byla to moje první, konkrétní zkušenost s vězením, dvojnásobným vězením, protože to zároveň byla věznice pro duševně nemocné. Svého přítele jsem mohl pozdravit jen malým okénkem, poštovní známkou rozříznutou na čtyři díly mříží a orámovanou těžkými železnými dveřmi. A bylo to hrozné, byl jsem hluboce rozrušen. Vrátil jsem se tam s několika kamarády, abych ho navštívil. O několik dní později jsem však zaslechl, jak se o něm posměšně baví vychovatel a několik kluků z jiné třídy ve škole. Rozzuřilo mě to. Všechno jsem jim řekl a pak jsem spěchal za ředitelem, abych mu vyjádřil svůj nesouhlas: abych řekl, že takové věci by se už nikdy neměly opakovat, že je to ještě závažnější, když je do toho zapleten i vychovatel, že ten chlapec už tak dost trpí, v ústavu a vězením. Tenhle výbuch mi ve škole údajně zajistil jistou pověst spravedlivého, nevím, jak zaslouženou; tak už to se slávou bývá. Mého kamaráda pak poslali do polepšovny a dál jsme si psali; zachránil se před doživotním vězením, protože byl tehdy ještě nezletilý. Po několika letech ho propustili.

Po maturitě, když už jsem byl v noviciátu, mi telefonoval jeden můj bývalý kamarád: řekl mi, že se mu podařilo spojit se sestrou toho chlapce a že mu rozrušená řekla, že krátce po odchodu z polepšovny spáchal sebevraždu. Muselo mu být čtyřiadvacet let.

Někdy, jak říká žalm, je srdce člověka propastí.

Byl to zármutek, který v mysli a srdci vyvolal další.

Byl jsem ve čtvrtém ročníku, když mě v autobuse oslovil chlapec z prvního ročníku. Myslím, že se mě zeptal, jestli bych mu nemohl sehnat nějakou knihu, kterou potřebuje, řekl jsem, že ano, že ji mám doma a že mu ji přinesu, a tak začal vztah. Byl to jedináček a ve škole byl známý svými kázeňskými problémy. Už jsem v sobě cítil volání, intenzivně jsem si uvědomoval své povolání, ale nevyjádřil jsem ho ostatním, viděl jsem, že ten chlapec ještě nebyl u prvního svatého přijímání, a tak jsem ho zkrátka začal doprovázet, mluvit s ním, starat se o něj, jak nejlépe jsem uměl. Šel jsem také k němu domů, abych se seznámil s jeho rodiči, dvěma dobrými lidmi, rodinou Heredia, ale... Ale nakonec, když jsem byl v šestém ročníku, ten chlapec zabil nožem svou matku. Muselo mu být patnáct, ne víc.

Vzpomínám si na smuteční obřad v tom domě, na otcovu truchlivou tvář, na jeho dvojí smutek, bez klidu. Vypadal jako Jobova maska: „Mé oko se kalí zármutkem, mé údy mizí jako stín“ (Job 17,7).

I tato zpráva vtrhla do školy jako bouře, snad bych mohl říci, že námi pronikla k tragické a složité povaze života. Jorge Luis Borges napsal: „Snažil jsem se, nevím, nakolik šťastně, skládat lineární příběhy. Netroufám si tvrdit, že jsou jednoduché; na světě není jediná stránka, jediné slovo, které by takové bylo“.

K vylíčení složité životní zkušenosti je třeba pokory.

Velmi jsem si Borgese vážil a ctil ho, byl jsem zasažen vážností a důstojností, s jakou prožíval svůj život. Byl to velmi moudrý a hluboký člověk. Když jsem se v pouhých 27 letech stal učitelem literatury a psychologie na Colegio de la Inmaculada Concepción v Santa Fe, vedl jsem pro studenty kurz tvůrčího psaní a napadlo mě poslat mu prostřednictvím jeho sekretářky, která byla mou učitelkou klavíru, dvě povídky, které studenti napsali. Vypadal jsem ještě mladší, než jsem byl, natolik, že mi studenti mezi sebou přezdívali Carucha (dětská tvářička), a Borges byl na druhé straně už jedním z nejslavnějších autorů 20. století; přesto si ony povídky nechal přečíst - protože byl už prakticky slepý - a navíc se mu velmi líbily.

Dokonce jsem ho pozval, aby přednesl několik přednášek na téma postavy gaucha v literatuře, a on přijal; dokázal mluvit o čemkoli, aniž by se kdy stavěl na odiv. V šestašedesáti letech nasedl v Buenos Aires do autobusu a osm hodin v noci cestoval do Santa Fe. Při jedné z těch příležitostí jsme přijeli pozdě, protože když jsem pro něj přijel do hotelu, požádal mě, jestli bych mu nepomohl s holením. Byl to agnostik, který každý večer odříkával Otče náš, protože to slíbil své matce, a když zemřel, dostalo se mu církevního zaopatření.

Pouze duchovní člověk mohl napsat slova jako tato: „Ábel a Kain se setkali po Ábelově smrti. Šli po poušti a poznali se už z dálky, protože oba byli velmi vysocí. Bratři si sedli na zem, zapálili oheň a jedli. Mlčeli, jak to dělají unavení lidé, když se den nachýlí. Na obloze se objevilo několik hvězd, které ještě nedostaly své jméno. Ve světle plamenů si Kain všiml stopy zanechané kamenem na Abelově čele, upustil chléb, který se chystal přinést k ústům, a požádal, aby mu byl jeho zločin odpuštěn. Ábel odpověděl: „Zabil jsi ty mě, nebo já tebe? Už si to nepamatuji, jsme tu spolu jako dřív“. „Teď vím, že jsi mi opravdu odpustil,“ řekl Kain, “neboť zapomenout znamená odpustit. I já se pokusím zapomenout...“.

„Umět se smát, to je kvas, díky němuž roste radost“

Také naděje je vtipné dítě. Ví, že humor, úsměv, jsou kvasem života a nástrojem, jak houževnatě čelit těžkostem, dokonce i křížům. Ironie pak - v tomto směru může jako ulitá padnout moudrá definice spisovatele Romaina Garyho - je deklarací důstojnosti, „potvrzením nadřazenosti člověka nad tím, co se mu děje“. [...] I ty byly v mé rodině v dětství předmětem výchovy našich rodičů.

Pro nás všechny sourozence byla výchova ke smyslu pro radost, ke zdravé ironii, k žertování považována za něco důležitého.

[...] Život mé rodiny poznal mnoho těžkostí, utrpení, slz, ale i v těch nejtěžších chvílích jsme zažili, že úsměv, smích dokázal vykřesat energii, abychom se vrátili na správnou cestu.

Především tatínek nás toho hodně naučil. Nejde o to problémy odstranit, předstírat, že se nic neděje, bagatelizovat je - komik je koneckonců jen tragik viděný zezadu -, ale spíše udržet v sobě rozhodný prostor radosti, aby jim bylo možné čelit a překonávat je. [...] Právě proto, abych zdůraznil toto nerozlučné pouto, toto šťastné manželství mezi nadějí a radostí, jsem se chtěl v měsících předcházejících otevření Svaté brány nového jubilea setkat ve Vatikánu se skupinou více než sta umělců ze světa komedie různých národností a oborů. Někteří poznamenali, že je to docela velký skok od dob, kdy herci a šašci byli odsouzeni k pohřbívání do neposvěcené půdy, ale pokud se někdo rozhodne přijmout jméno Františka, „Božího klauna“, je to asi to nejmenší, co lze od něj očekávat. Krátce nato mi jeden z nich vtipně řekl, že je hezké snažit se Boha rozesmát... až na to, že kvůli své vševědoucnosti všechny vaše vtipy předvídá a zkazí vám pointu. To je přesně ten druh humoru, který je dobrý pro srdce.

Život má nevyhnutelně své hořké stránky, jsou součástí každé cesty naděje a obrácení. Je však třeba se za každou cenu vyhnout utápění se v melancholii, nedovolit jí, aby zatvrdila srdce. [...] Jsou to pokušení, před nimiž nejsou imunní ani zasvěcené osoby. A bohužel se stává, že se setkáváme s některými, kteří jsou zahořklí, melancholičtí, více autoritářští než autoritativní, více „staromládenečtí“ než žijící v manželství s církví, více funkcionáři než pastýři nebo více povrchní než radostní, a ani to jistě není dobré. Obecně však máme my kněží dobrý sklon k humoru, a dokonce i jistou znalost vtipů a historek, jejichž jsme často – kromě toho, že býváme jejich námětem – i dobrými vypravěči.

Také papežové. Jan XXIII., jehož žertovná povaha byla dobře známá, řekl víceméně během jedné řeči: „Často v noci začínám přemýšlet o řadě vážných problémů. Pak učiním odvážné a rázné rozhodnutí, že ráno půjdu promluvit s papežem. Pak se probudím celý zpocený a vzpomenu si, že papež jsem já“. Jak mu rozumím... Ani Jan Pavel II. nebyl jiný. Na přípravných zasedáních konkláve, když byl ještě kardinálem Wojtylou, k němu přistoupil starší a poněkud přísný kardinál s úmyslem vynadat mu, protože chodí lyžovat, leze po horách, jezdí na kole, plave... „Myslím, že to nejsou aktivity vhodné pro vaši roli,“ řekl mu polohlasem. Na to budoucí papež odpověděl: „Ale víte, že v Polsku jsou to běžné aktivity nejméně pro 50 procent kardinálů?“ V Polsku byli v té době pouze dva kardinálové.

Ironie je totiž nejen lékem na povzbuzení a osvícení druhých, ale také sebe sama, protože sebeironie je mocným nástrojem k překonání pokušení narcismu. Narcisté se na sebe neustále dívají do zrcadla, naparují se, sledují sami sebe, ale nejlepší radou před zrcadlem je vždycky zasmát se sám sobě. Udělá nám to dobře. Odhalí to pravdivost onoho starého čínského přísloví, které říká, že existují jen dva dokonalí lidé: jeden je mrtvý a druhý se nikdy nenarodil. [...] Církev má v tomto směru neformálně také složitou řadu kategorizací vtipů a žertů podle řádů, kongregací, postav. [...] Vtipy o jezuitech a jezuitské vtipy jsou tedy skutečným žánrem, srovnatelným snad jen s vtipy o karabinících v Itálii nebo o židovských matkách v jidiš humoru.

Pokud jde o nebezpečí narcismu, jemuž je třeba předcházet správnými dávkami sebeironie, vzpomínám si na vtip o poněkud ješitném jezuitovi, který má problémy se srdcem a musí být hospitalizován. Před vstupem na operační sál se onen jezuita ptá Boha: „Pane, přišel můj čas?“  „Ne, budeš žít ještě nejméně čtyřicet let,“ říká mu Bůh. Jakmile se tedy zotaví, využije příležitosti a nechá si transplantovat vlasy, udělat plastiku obličeje, liposukci, upravit oční víčka, zuby... zkrátka vyjde odtamtud jako jiný člověk. Hned před nemocnicí ho však srazí auto a on zemře. Jakmile předstoupí před Boha, protestuje: „Pane, ale... řekl jsi mi, že budu žít ještě čtyřicet let!“. A Bůh: „Ach, promiň... nepoznal jsem tě...“. A také mi vyprávěli jeden vtip, který se mě přímo týká, a to o papeži Františkovi v Americe. Je to asi takto: Papež František právě přistál na letišti v New Yorku na své apoštolské cestě do Spojených států a zjistil, že na něj čeká obrovská limuzína. Je trochu v rozpacích z té okázalosti, ale pak si pomyslí, že už dlouho neřídil a že takové auto vůbec nikdy neřídil, a řekne si: no, kdy budu zase řídit? Podívá se na limuzínu a zeptá se řidiče: „Nechal byste mě to zkusit?“

A řidič: „Podívejte, je mi to moc líto, Vaše Svatosti, ale já to prostě nemůžu udělat, znáte přece postupy a protokol...“. Ale víte, jak se říká, že papež, když si něco usmyslí, tak trvá na svém, trvá na svém, dokud ten druhý neustoupí. Papež František pak usedne za volant na jedné z těch obrovských silnic a..... Šlápne na plyn: 50 km/h, 80, 120... Až uslyší sirénu a vedle něj zabrzdí policejní auto a zastaví ho. K zatemněnému okénku přistoupí mladý policista, poněkud vystrašený papež ho stáhne a muž zbělá. 'Omluvte mě na okamžik,' řekne a vrátí se do auta, aby zavolal na stanici. „Šéfe... Myslím, že mám problém.“ A šéf: „Jaký problém?“ „No, zastavil jsem auto kvůli překročení rychlosti... ale je v něm opravdu důležitý člověk.“ „Jak důležitý? Je to starosta?“ “Ne, šéfe, víc než starosta...“ „A kdo je víc než starosta? Guvernér?“ „Ne, víc...“. „Tak je to prezident?“ „Víc, myslím...“ „A kdo by mohl být důležitější než prezident?“. „Hele, šéfe, já vlastně nevím, kdo to je, ale jenom ti říkám, že papež je jeho šofér!“.

Evangelium, které nás nabádá, abychom se pro svou spásu opět připodobnili dětem (Mt 18,3), nám tímto způsobem také připomíná návrat k jejich schopnosti usmívat se, která je podle psychologů, kteří si dali tu práci a spočítali ji, jak se ukazuje, více než desetkrát vyšší než u dospělých.

Nic mě dnes nepovzbudí tolik jako setkání s dětmi: jestliže jsem jako dítě měl své učitele úsměvu, teď, když jsem starý, jsou to často právě děti, které jsou mými učiteli. Jsou to setkání, která mě nejvíce povzbuzují, která mi dělají dobře. A pak ta se starými lidmi: staří lidé, kteří dobrořečí životu, odkládají veškerou zášť, mají radost z vína, které se za ta léta vydařilo, jsou neodolatelní.

Mají milost pláče a smíchu, jako děti. Když děti při audiencích na Svatopetrském náměstí vezmu do náruče, většinou se usmívají; jiné, když mě vidí celého v bílém, si myslí, že jsem lékař, který jim přišel dát injekci, a pak se rozpláčou. Jsou to mistři spontánnosti, lidskosti, a připomínají nám, že ti, kdo se zříkají své lidskosti, se zříkají všeho, a že když nám bude zatěžko vážně plakat nebo se vášnivě smát, tehdy skutečně začíná náš úpadek. Dostáváme se do anestezie a anestezovaní dospělí neprospívají ani sobě, ani společnosti, ani církvi.

Hodnoty a jednoduchost – tak se rodí papež

Mám rád dochvilnost, je to ctnost, kterou jsem se naučil oceňovat. A přijít včas považuji za svou povinnost, za projev vzdělání a úcty. Jenže tehdy jsem přišel poprvé a už jsem měl zpoždění. Čas běžel už týden a já se stále nemohl rozhodnout. Taky se mi líbilo být s maminkou.

Porodní asistentka, paní Palanconiová, byla naštěstí schopná a zkušená žena, která měla za sebou snad pět tisíc porodů. Když zjistila, že už nelze déle čekat, zavolala rodinného lékaře a ten přispěchal.

Přijel a maminka ležela v pokoji na posteli: doktor Scanavino ji vyšetřil, uklidnil a pak, a to byla často velká historka na našich rodinných setkáních, se jí posadil na břicho a tlačil a „skákal“, aby spustil porod. A tak jsem přišel na svět já, v den svatého Lazara z Betánie, přítele, kterého Ježíš vzkřísil z mrtvých. „Vyšel“ jsem s váhou téměř 5 kilo a moje matka vážila asi 44: byla to velká námaha, zkrátka Maria Luisa Palanconi nás všechny sourozence, a později i syna mé sestry, přivedla k životu.

Na narození druhého dítěte, svého bratra Oscara Adriána, který dostal jméno po strýci z matčiny strany, si nepamatuji, protože v té době, 30. ledna 1938, mi bylo něco málo přes rok. Zato na narození své sestry Marty Reginy, 24. srpna 1940, si již vzpomínám. A hlavně na narození čtvrtého syna: intimní, důvěrně známá scéna, kterou mám před očima, jako by se odehrávala právě teď. My sourozenci jsme všichni nemocní, máme chřipku, já a Oscar v našem pokoji a moje malá sestra ve svém. Přichází doktor Rey Sumai a všechny tři nás vyšetřuje, pak sebevědomě kráčí chodbou směrem ke knihovně s tátovými knihami, kde je teď umístěna máma.

BRAŠNA - Vstoupí, položí jí ruku na břicho a zvolá: „Ach, už je skoro čas!“. O několik hodin později přichází paní Palanconiová s velkou brašnou. Táta a strýc jsou v kuchyni. Dveře knihovny se před námi zavírají, maminka a porodní asistentka jsou uvnitř a my děti se tísníme za dveřmi, s ušima přitisknutýma na dveře odposloucháváme, abychom zachytily okamžik, kdy přijde nový bráška, první výkřik života. Dospělí nám vyprávěli o čápovi, který přiletí z Paříže, kdo ví proč, snad proto, že všechny nejnovější a nejmodernější věci jako by vždycky pocházely z toho města, už od Velké světové výstavy na konci minulého století, ale my s Oskarem jsme už pochopili, jak se věci mají.

Věděli jsme, jak se rodí děti. A toho večera, 16. července 1942, se narodil Alberto Horacio. Družstvo bylo téměř hotové.

Obyčejná důstojná rodina

Důstojnost byla všudypřítomným učením ve slovech a gestech našich rodičů.

DŮM - Od druhého roku života až do svých jednadvaceti let jsem bydlel na Calle Membrillar 531. Jednopatrový dům se třemi ložnicemi, rodičovskou a dvěma, které jsme my sourozenci sdíleli, koupelnou, kuchyní s jídelnou, slavnostnější jídelnou a terasou. Ten dům a ta ulice pro mě byly kořeny Buenos Aires a celé Argentiny. Prostý dům v prosté čtvrti, samé nízké domky; panovalo tam tiché a klidné ovzduší, atmosféra důvěry v druhé i v budoucnost. Když se maminka musela vrátit domů o něco později a bála se, že my děti už jsme přišly ze školy, nechávala klíče u strážníka té čtvrti, hned na rohu; ale pravda je, že jak se říká, člověk tam mohl spát a nechat otevřené dveře. Středostavovská čtvrť v srdci neustále se měnícího města a velké země, jedné z největších na světě. Celostátní sčítání lidu v roce 1869 napočítalo necelé dva miliony obyvatel, ale v době, kdy jsem se narodil, tedy v roce 1936, už jich bylo dvanáct, což bylo číslo, které exponenciálně rostlo, a hlavní město bylo v té době jednou z největších metropolí na planetě. Tato čísla se měla ještě více než ztrojnásobit.

Mladá země, která se zrodila na nekonečné a odlehlé planině z jedné z nejodlehlejších a nejvíce okrajových kolonií obrovského španělského impéria a která své složité, tragické a úžasné dějiny zhustila do necelých dvou století a hrstky generací. Moje vlast, k níž stále cítím stejnou lásku, velkou a intenzivní. Lidé, za které se každý den modlím, kteří mě formovali, připravovali a pak nabídli ostatním.

Když se 17. února 1948 narodila také Maria Elena, opět v domě v Membrillar, poté, co maminka přišla o jedno dítě na počátku těhotenství, byl tento rodinný kmen kompletní. K tomu přibyl Churrinche, malý pes neurčité a nedefinovatelné rasy, kterého jsme pojmenovali podle jiného nezdolného čtyřnožce z pampy, který patřil našim prarodičům z matčiny strany. Maminka říkávala, že nás pět dětí je jako prsty na ruce, každý jiný než druhý; všechny jsou jiné a všechny stejně její: „Protože když se píchnu do jednoho prstu, cítím stejnou bolest, jakou bych cítila, kdybych se píchla do jiného.“

IMIGRANTI - Tanos, tak nám říkají v Argentině. Mezi prvními italskými přistěhovalci, kteří dorazili k řece Platě, byli převážně Janované, a to do té míry, že se přívlastek Xeneixes stal označením téměř pro všechny z nich. Mezi těmi ze severu pak mnozí nesli příjmení Battista, a tak se z Bachicha stala běžná přezdívka pro Italy. Nakonec, když se přidalo velké přistěhovalectví z jihu italského poloostrova, z Kalábrie, Sicílie, Apulie a Kampánie, a ti, kteří se vylodili, začali těm, kdo se jich ptali, odkud přišli, odpovídat: „Soy Napulitano“, stalo se Tanos souhrnným názvem pro označení části zastupující celek. Nás všech, kteří jíme těstoviny.

"Pocházím z rodiny emigrantů. V extrémních podmínkách se vyhnuli ztroskotání“

Vyprávěli, že pocítili obrovský otřes, podobný zemětřesení. Celou cestu provázely silné a zlověstné vibrace (...) ale tohle bylo něco jiného: spíš to připomínalo výbuch, jako bomba. (...) Nebyla to bomba: spíše tupé zahřmění. (...) Jeden člověk, který se několik hodin držel kusu dřeva v oceánu, údajně dosvědčil, že jasně viděl, jak se vrtule a hřídel levobočního motoru vytrhly. Úplně.

Vrtule roztrhla trup do hluboké rány: voda se hojně valila dovnitř (...). Členové orchestru prý dostali rozkaz, aby pokračovali ve hře (...).

Loď se stále více nakláněla, tma postupovala, moře se rozvlnilo. Když bylo jasné, že první uklidňování cestujících už nemůže stačit, vydal kapitán rozkaz zastavit motory, spustil poplašnou sirénu a signalisté spustili první SOS.

Nouzový signál zachytilo několik lodí (...). Ty okamžitě přispěchaly, ale všechny byly nuceny zastavit o kus dál, protože nápadný sloup bílého dýmu v nich vzbuzoval obavy z katastrofálního výbuchu kotlů. Z můstku (...) se velitel zoufale snažil vyzvat ke klidu a koordinoval záchranné operace, přičemž dával přednost ženám a dětem. Když však nastala noc (...), situace se stala zcela kritickou. Záchranné čluny byly spuštěny, ale náklon lodi byl nyní strašlivý: mnohé se potopily ihned po nárazu do trupu, jiné se ukázaly jako zchátralé a nepoužitelné, nabírající vodu, kterou byli cestující nuceni odstraňovat pomocí čepic. Jiné, zachvácené bouří, se převrátily nebo potopily v důsledku přetížení. Mnozí z cestujících, řemeslníci a rolníci z údolí a rovin, nikdy předtím neviděli moře a neuměli plavat.

Modlitby a výkřiky se mísily.

Všude vládla panika. Mnoho cestujících spadlo nebo se vrhlo do moře a utopilo se. Některé přemohlo zoufalství. Jiné zaživa sežrali žraloci.

V této vřavě se nesčítaly jen boje, ale i projevy odvahy a sebeobětování. (...) Dlouho před půlnocí loď zcela pohltila voda, zvedla se kolmo od přídě a s posledním hromovým sténáním (...) se potopila do hloubky přes 1400 metrů. (...) Kapitán zůstal na palubě až do konce a přiměl zbývající hráče orchestru, aby zahráli Královský pochod. Jeho tělo se nikdy nenašlo. Jisté je, že těsně před potopením parníku bylo slyšet mnoho výstřelů, které vypálili důstojníci, kteří se poté, co pro cestující udělali, co mohli, rozhodli, že nebudou čelit agónii utonutí. (...) Záchrana několika přeživších, kteří se snažili udržet na hladině (...), pokračovala až do pozdních nočních hodin. Když před svítáním připluly další brazilské parníky (...), nenašly už žádné přeživší.

Tato téměř 150 metrů dlouhá loď byla na počátku století chloubou obchodního loďstva, nejprestižnějším parníkem italské flotily, přepravovala osobnosti jako Arturo Toscanini a Luigi Pirandello (...). Ale ty časy byly dávno pryč. Mezitím proběhla světová válka a opotřebení, zanedbanost a špatná údržba udělaly své. (...) Když se vydala na svou poslední cestu, bylo na její palubě ke zděšení jejího vlastního kapitána více než 1 200 cestujících, většinou přistěhovalců z Piemontu, Ligurie a Benátek. Ale také z Marche, Basilicaty a Kalábrie. Podle údajů, které tehdy poskytly italské úřady, zahynulo při neštěstí něco přes 300 lidí, většinou členů posádky; jihoamerické noviny však uváděly mnohem vyšší počet, více než dvojnásobný, včetně nelegálních přistěhovalců, několika desítek syrských emigrantů a zemědělských dělníků, kteří se z italského venkova chystali do Jižní Ameriky na zimní sezónu.

Toto ztroskotání, minimalizované nebo utajované orgány režimu, bylo italským „Titanikem“.

Ani nevíte, kolikrát jsem slyšel příběh o té lodi, která nesla jméno dcery krále Viktora Emanuela III (...). Princezna Mafalda. Ten příběh se vyprávěl v rodině. Vyprávěli si ho v barriu. Zpívali ho v populárních písních přistěhovalců z jedné strany oceánu na druhou (...). Moji prarodiče a jejich jediný syn Mario, mladík, který se stal mým otcem, si koupili lístek na tu dlouhou plavbu, na loď, která vyplouvala z janovského přístavu 11. října 1927 a směřovala do Buenos Aires. Ale nenastoupili na ni. (...) Nestihli včas prodat, co vlastnili. Nakonec byli Bergogliovi nuceni, navzdory svému rozhodnutí, lístek vyměnit a odjezd do Argentiny odložit. Proto jsem teď tady. Nedovedete si představit, kolikrát jsem se přistihl, že děkuji Boží Prozřetelnosti.