Papež při audienci: Napodobujme příklad svatého Josefa
PAPEŽ FRANTIŠEK
Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Dnes pokračujeme v rozjímání o Ježíši v tajemství jeho původu, o němž vyprávějí evangelia o jeho dětství.
Jestliže Lukáš nám to umožňuje z pohledu jeho matky, Panny Marie, Matouš se naopak staví do perspektivy Josefa, muže, který přebírá Ježíšovo právní otcovství, naroubovává ho na Jesseho kmen a spojuje ho se zaslíbením daným Davidovi.
Ježíš je skutečně nadějí Izraele, která se naplňuje: je potomkem zaslíbeným Davidovi (srov. 2Sam 7,12; 1Kr 17,11), který učiní jeho dům „požehnaným na věky“ (2Sam 7,29); je výhonkem, který vyrůstá z kmene Jesseho (srov. Iz 11,1), „spravedlivým výhonkem“ určeným k vládě jako pravý král, který umí uplatňovat právo a spravedlnost (srov. Jer 23,5; 33,15).
Josef vstupuje na scénu v Matoušově evangeliu jako Mariin snoubenec. Pro Židy byly zásnuby skutečným právním svazkem, který připravoval to, co se mělo stát zhruba o rok později, tedy oslavu svatby. Právě tehdy žena přechází z péče svého otce do péče svého manžela, stěhuje se k němu a dává se k dispozici daru mateřství.
V této době Josef zjistil Mariino těhotenství a jeho láska byla podrobena těžké zkoušce. Tváří v tvář takové situaci, která by vedla ke zrušení zasnoubení, navrhoval Zákon dvě možná řešení: buď veřejný právní úkon, jako je předvolání ženy k soudu, nebo soukromý úkon, jako je předání dopisu s odmítnutím.
Matouš definuje Josefa jako „spravedlivého “ muže (zaddiq), muže, který žije podle Hospodinova zákona a který z něj čerpá inspiraci při každé příležitosti svého života. Josef tedy následuje Boží slovo a jedná promyšleně: nenechá se ovládnout instinktivními pocity a strachem vzít Marii k sobě, ale raději se nechá vést Boží moudrostí. Rozhodne se rozloučit s Marií v tichosti, v soukromí (srov. Mt 1,19). A právě tato Josefova moudrost mu umožňuje neudělat chybu a učinit se otevřeným a poddajným vůči Pánovu hlasu.
Josef z Nazareta tak připomíná jiného Josefa, syna Jákobova, přezdívaného „pán snů“ (srov. Gn 37,19), tolik milovaného svým otcem a tolik nenáviděného svými bratry, kterého Bůh pozvedl dosazením na faraonův dvůr.
A teď, o čem sní Josef Nazaretský? Sní o zázraku, který Bůh vykoná v Mariině životě, a také o zázraku, který vykoná v jeho vlastním životě: přijmout otcovství schopné střežit, chránit a předávat hmotné i duchovní dědictví. Lůno jeho nevěsty je těhotné Božím příslibem, příslibem, který nese jméno, v němž je všem dána jistota spásy (srov. Sk 4,12).
Josef ve spánku slyší tato slova: „Josefe, synu Davidův, neboj se vzít k sobě Marii, nevěstu. Neboť dítě, které se z ní narodí, je z Ducha svatého; ona porodí syna a dáš mu jméno Ježíš, neboť on spasí svůj lid od jeho hříchů“ (Mt 1,20-21). Tváří v tvář tomuto zjevení Josef nežádá další důkazy, ale důvěřuje. Josef důvěřuje Bohu, přijímá Boží sen o svém životě a o životě své snoubenky. Vstupuje tak do milosti toho, kdo umí žít Boží zaslíbení s vírou, nadějí a láskou.
Josef při tom všem nevysloví ani slovo, ale věří, doufá a miluje. Nemluví „slovy do větru“, ale konkrétními činy. Patří do rodu těch, které apoštol Jakub nazývá těmi, kdo „uvádějí slovo v život“, převádějí je do skutků, do těla, do života. Josef důvěřuje Bohu a poslouchá: „Jeho vnitřní bdělost vůči Bohu ... se spontánně stává poslušností“ (Benedikt XVI., Ježíšovo dětství, Milán-Vatikán 2012, 57).
Sestry, bratři, prosme Boha také o milost více naslouchat, než mluvit, o milost snít Boží sny a zodpovědně přijímat Krista, který od okamžiku našeho křtu žije a roste v našem životě. Děkuji!
