Papež o slavnosti Nanebevstoupení: Hlásejme naději ve světě poznamenaném zoufalstvím

Za radostných zpěvů Ježíš vystoupil na nebesa, kde sedí po Otcově pravici. On, jak jsme právě slyšeli, pohltil smrt, abychom se my mohli stát dědici věčného života (srov. 1 Petr 3,22). Pánovo nanebevstoupení tedy není odloučením, oddělením, odchodem od nás, ale je naplněním jeho poslání: Ježíš sestoupil k nám, abychom my mohli vystoupit k Otci; sestoupil, aby nás vyvedl nahoru; sestoupil do hlubin země, aby se nad námi otevřelo nebe. Zničil naši smrt, abychom získali život, a to navždy.

To je základ naší naděje: Kristus vystoupil na nebe a přinesl do Božího srdce naše lidství plné očekávání a otázek, „aby nám vlil klidnou důvěru, že tam, kde je on, hlava a prvorozený, budeme i my, jeho údy, spojeni v téže slávě“ (srov. preface o Nanebevstoupení).

Bratři a sestry, právě tuto naději, zakořeněnou v Kristu, který zemřel a vstal z mrtvých, chceme oslavit, přivítat a zvěstovat celému světu v nadcházejícím jubileu, které je na dosah ruky. Není to pouhý optimismus - řekněme lidský optimismus - nebo prchavé očekávání spojené s nějakou pozemskou jistotou, ne, je to skutečnost, která se již naplnila v Ježíši a která je nám také každý den dávána, dokud se nesjednotíme v objetí jeho lásky. Jak píše sv. Petr, křesťanská naděje je „dědictví, které nepomine, dědictví skvělé a trvalé“ (1 Petr 1,4). Křesťanská naděje podpírá naši životní pouť, i když je trnitá a únavná; otevírá před námi cesty do budoucnosti, když by nás nejraději uvěznila rezignace a pesimismus; dává nám nahlédnout na možné dobro, když se zdá, že zlo má navrch; křesťanská naděje nás naplňuje klidem, když srdce tíží neúspěch a hřích; dává nám snít o novém lidstvu a dodává nám odvahu vytvářet bratrský a pokojný svět, když se zdá, že to nestojí za námahu. To je naděje, dar, který nám Bůh udělil skrze křest.

Nejdražší, když se připravujeme na Jubileum prostřednictvím Roku modlitby, pozvedněme svá srdce ke Kristu, abychom se v civilizaci poznamenané příliš velkým zoufalstvím stali hlasateli naděje. Svými gesty, slovy, každodenními rozhodnutími, trpělivostí při rozsévání špetky krásy a laskavosti, ať jsme kdekoli, chceme vyzpívat naději, aby její melodie rozechvěla struny lidstva a znovu probudila radost v srdcích a odvahu přijmout život.

Potřebujeme totiž naději, všichni ji potřebujeme. Naděje nezklame, na to nezapomínejme. Potřebuje ji společnost, v níž žijeme, která je často ponořena pouze do přítomnosti a není schopna hledět do budoucnosti; potřebuje ji naše doba, která se někdy unaveně vleče v šedi individualismu a „přežívání“; potřebuje ji stvoření, vážně zraněné a znetvořené lidským sobectvím; lidé a národy ji potřebují, protože hledí vstříc zítřku zatíženému úzkostmi a obavami, zatímco nespravedlnost arogantně přetrvává, chudí jsou zavrhováni, války rozsévají smrt, ti poslední stále zůstávají na konci seznamu a sen o bratrském světě se může jevit jako přelud. Potřebují ji mladí lidé, často dezorientovaní, ale toužící žít naplno; potřebují ji staří lidé, které kultura efektivity a vyřazování už neumí respektovat a naslouchat jim; potřebují ji nemocní a všichni ti, kdo jsou zraněni na těle i na duchu a kterým se může ulevit naší blízkostí a péčí.

A dále, drazí bratři a sestry, církev potřebuje naději, aby navzdory tíze únavy a křehkosti nikdy nezapomněla, že je Kristovou nevěstou, milovanou věčnou a věrnou láskou, povolanou střežit světlo evangelia, poslanou předávat všem oheň, který Ježíš přinesl a jednou provždy zažehl ve světě.

Každý z nás potřebuje naději: naše leckdy unavené a zraněné životy, naše srdce žíznící po pravdě, dobru a kráse, naše sny, které žádná temnota nemůže udusit. Všechno uvnitř i vně nás volá po naději a hledá Boží blízkost, i když o tom neví. „Zdá se nám“, píše Romano Guardini, „že naše doba je dobou vzdalování se od Boha, v níž se svět zaplňuje věcmi a slovo Páně se vytrácí“; avšak tentýž autor dodává: „Přijde-li však čas - a on přijde, až bude temnota překonána -, v němž se člověk zeptá Boha: „Pane, kde jsi tedy byl?“, pak opět uslyší odpověď: „Blíž k tobě než kdy jindy!“ Bůh je možná blíže naší době ledové než baroku s pompou jeho kostelů, středověku s hojností jeho symbolů, ranému křesťanství s jeho mladistvou odvahou tváří v tvář smrti. [...] Očekává však [...], že mu zůstaneme věrní. Z toho by mohla vzniknout víra neméně platná, ba možná čistší, v každém případě intenzivnější, než kdy byla v dobách vnitřního bohatství“ (R. GUARDINI, Accettare se stessi, Brescia 1992, 72).

Bratři a sestry, kéž nám zmrtvýchvstalý Kristus, který vystoupil na nebesa, dává milost znovu nalézt naději - znovu nalézt naději! -, hlásat naději, utvářet naději.