František: Dotek soucitu a začlenění - tak se přistupuje k trpícím
Alessandro De Carolis - Vatican News
Snad nejčastější instinktivní chybou při setkání s trpícím člověkem je nabídnout mu slovo, po kterém se bude najednou cítit lépe. Tou možná nejmodernější je redukovat jeho utrpení na " tabu, o kterém je lepší nemluvit", snad proto, že poškozuje "onen obraz efektivity za každou cenu, užitečný k prodeji a vydělávání peněz". Pro papeže to "rozhodně není řešení" a jasně to říká při audienci účastníkům Papežské biblické komise, kteří se sešli na plenárním zasedání, aby diskutovali na existenciální téma: "Nemoc a utrpení v Bibli".
Dvě klíčová slova
Utrpení a nemoc, konstatoval František, "jsou protivníky, kterým je třeba čelit, ale je důležité činit tak způsobem hodným člověka", tj. pomáhat je prožívat "ve vztahu" a vyhnout se tomu, aby se lidský instinkt vzpoury "změnil v izolaci, opuštěnost nebo zoufalství". V křesťanské zkušenosti, zdůrazňuje papež, může "tříbení skrze utrpení", například když člověk zakouší slabost, učinit člověka zralým v rozlišování "toho, co je podstatné, od toho, co podstatné není". Podle Františka je třeba mít na paměti dvě "rozhodující slova: soucit a začlenění".
Sklánět se, ne vysvětlovat
Příklad jako vždy vychází z Krista a zejména z jeho způsobu, jak se přiblížit nemocnému člověku nebo někomu, kdo byl postižen něčím špatným.
Ježíš utrpení nevysvětluje, ale sklání se k trpícímu. Nepřistupuje k bolesti s obecným povzbuzením a sterilní útěchou, ale přijímá její drama a nechává se jí dotknout.
"Naše velké proč"
To znamená, že Ježíš je dojat, nezůstává lhostejný, dotýká se rukou, aby pozvedl a uzdravil. Bible sama, říká papež, "je v tomto smyslu poučná: nezanechává nám příručku dobrých slov ani sentimentáln knihu receptů, ale ukazuje nám tváře, setkání a konkrétní příběhy, jako je ten Jobův. Kristus jde ještě dál, když na Kalvárii bere na sebe všechno zlo světa, což je vrcholný příklad této blízkosti člověku.
Ježíšova odpověď je zásadní, je tvořena soucitem, který na sebe bere bolest a tím, že ji bere na sebe, zachraňuje člověka a přetváří jeho bolest. Kristus proměnil naši bolest tím, že ji do hloubky učinil svou vlastní: zabydlel ji, vytrpěl ji a nabídl ji jako dar lásky. Nedal snadné odpovědi na naše "proč", ale na kříži učinil naše velké "proč" svým vlastním.
Od soucitu k začlenění je to jen krůček. Stejně jako Ježíš, který všechny spojuje, vede soucit, jak zdůrazňuje František, "k postojům sdílení", podobně jako v případě milosrdného Samaritána.
Skrze zkušenost utrpení a nemoci jsme jako církev povoláni jít společně se všemi, v křesťanské a lidské solidaritě, a otevírat ve jménu naší společné křehkosti příležitosti k dialogu a naději.
František na závěr popřál Papežské biblické komisi hodně zdaru v její práci a zdůraznil, že "Boží slovo je mocným protijedem proti každé uzavřenosti, abstrakci a ideologizaci víry" a že "čteno v duchu, v němž bylo napsáno, zvyšuje vášeň pro Boha a pro člověka, vyvolává lásku a oživuje apoštolskou horlivost".
