Papežova tříkrálová homilie: Jako mudrci kráčejme po cestách světa se zrakem upřeným k nebi
PAPEŽ FRANTIŠEK
Mudrci se vydali hledat narozeného krále. Jsou obrazem národů na cestě za Bohem, obrazem cizinců, kteří jsou nyní vedeni na Hospodinovu horu (srov. Iz 56,6-7), obrazem vzdálených, kteří nyní mohou slyšet hlásání spásy (srov. Iz 33,13), obrazem všech ztracených, kteří slyší volání přátelského hlasu. Vždyť nyní, v těle betlémského Dítěte, se zjevila Hospodinova sláva všem národům (srov. Iz 40,5) a „každý člověk uzří Boží spásu“ (Lk 3,6). Je to lidská pouť každého z nás – ze vzdálenosti k blízkosti.
Mudrci mají oči upřené k nebi, nohy putující na zemi a srdce, které padá na zem a klaní se. Opakuji: oči upřené k nebi, nohy putující na zemi a srdce, které padá na zem a klaní se.
Především mají mudrci oči upřené k nebi. Obývá je touha po nekonečnu a jejich pohled je přitahován k nebeským tělesům. Nedívají se pouze na špičky prstů svých nohou, nestahují se do sebe, nejsou zajatci pozemského horizontu, neupadající do rezignace a hořekování. Zvedají hlavu, aby očekávali světlo, které ozáří smysl jejich života, spásu, která přichází shůry. A tak spatří vycházet hvězdu, jasnější než všechny ostatní, která je přitahuje a uvádí na cestu. Toto je klíč, který odemyká pravý smysl naší existence: pokud žijeme uzavřeni v úzkém okruhu pozemských věcí, pokud podrobeně pochodujeme jako rukojmí svých neúspěchů a výčitek, pokud lačníme po světských statcích a útěše, které jsou tu dnes a zítra tu nebudou, místo abychom hledali světlo a lásku, náš život vyhasíná. Mudrci, kteří jsou cizinci a Ježíše ještě nepotkali, nás učí, abychom vzhlíželi vzhůru, abychom měli pohled obrácený k nebi, abychom pozvedli oči k horám, odkud k nám přijde pomoc, protože naše pomoc přichází od Hospodina (srov. Žl 121,1-2).
Bratři a sestry, oči upřené k nebi! Také my potřebujeme vzhlížet vzhůru, abychom se naučili vidět skutečnost shora. Potřebujeme to na cestě životem, aby nás provázelo přátelství s Pánem, jeho láska, která nás podpírá, světlo jeho Slova, které nás vede jako hvězda v noci. Potřebujeme to na cestě víry, aby se neredukovala na soubor náboženských praktik nebo vnější zvyk, ale stala se ohněm, který v nás hoří a činí z nás vášnivé hledače Boží tváře a svědky jeho evangelia. Potřebujeme to v církvi, kde místo rozdělování podle našich představ jsme povoláni k tomu, abychom Boha opět postavili do středu. Potřebujeme to, abychom opustili církevní ideologie a našli smysl pro svatou matku církev. Zvykovost a ideologie v církvi – to ne! Povolání pro církev – to ano! Bůh, a nikoli naše představy nebo projekty, mají stát ve středu. Vycházejme znovu od Boha, hledejme v něm odvahu nezastavit se tváří v tvář těžkostem, sílu překonávat překážky, radost ze života ve společenství a svornosti.
Mudrci nejenom hledí na hvězdu, upírají zrak vzhůru, ale rovněž putují s nohama na zemi. Vydávají se do Jeruzaléma a ptají se: „Kde je ten narozený židovský král? Uviděli jsme jeho hvězdu na východě, a proto jsme se mu přišli poklonit.“ (Mt 2,2). Je zde tato věc: nohy se pojí s kontemplací. Hvězda zářící na nebi je posílá na cestu po stezkách země; s hlavou zdviženou vzhůru jsou nabádáni, aby sestupovali dolů; hledají Boha a jsou vyzváni, aby ho našli v člověku, v Dítěti ležícím v jeslích, protože Bůh, který je nekonečně velký, se zjevil v tomto malém, nekonečně malém. Je zapotřebí moudrosti a pomoci Ducha svatého, abychom pochopili velikost a malost Božího zjevení.
Bratři a sestry, putujme s nohama na zemi! Dar víry nám není dán proto, abychom nehybně hleděli na nebe (srov. Sk 1,11), ale abychom kráčeli po cestách světa jako svědkové evangelia; světlo, které ozařuje náš život, Pán Ježíš, nám není dáno pouze jako útěcha v našich nocích, ale abychom otevírali jeho průrvy v husté tmě, která zahaluje tolik společenských situací. Boha, který nás přichází navštívit, nenajdeme, když ustrneme v nějaké krásné náboženské teorii, ale jen když se vydáme na cestu, budeme hledat znamení jeho přítomnosti v každodenní realitě, a především když se setkáme s tělem našich bratří a sester a dotkneme se ho. Kontemplovat Boha je krásné, ale přináší to ovoce pouze tehdy, když riskujeme – rizikem služby je přinášet Boha. Mudrci hledají velikého Boha a nacházejí Dítě. To je důležité: setkávat se s Bohem z masa a kostí, ve tvářích, které nás denně míjejí, zejména ve tvářích těch nejchudších. Mudrci nás totiž učí, že setkání s Bohem nás otevírá větší naději, která nás nutí změnit životní styl a proměnit svět; jak řekl Benedikt XVI.: „Chybí-li pravá naděje, hledá se štěstí v opojení, v povrchnosti a ve výstřelcích, což vede ke zničení sebe sama i světa. (…). Proto je třeba lidí, kteří chovají velkou naději a mají tak velkou odvahu. Odvahu mudrců, kteří podstoupili dlouhou cestu za následování hvězdy a kteří dovedli pokleknout před Dítětem a nabídnout mu svoje drahocenné dary“ (Homilie, 6. ledna 2008).
Nakonec se zamysleme také nad tím, že srdce mudrců padá na zem a klaní se. Vzhlížejí k hvězdě na nebi, ale neuchylují se k zbožnosti odtržené od země; vydávají se na cestu, ale nebloudí jako bezcílní turisté. Dorazili do Betléma, a když spatřili Dítě, „padli na zem a klaněli se mu“ (Mt 2,11). Pak otevřeli své pokladnice a obětovali mu zlato, kadidlo a myrhu. „Těmito mystickými dary dávají najevo, kdo je ten, kterému se klanějí: zlatem prohlašují, že je Král, kadidlem, že je Bůh, myrhou, že je smrtelník“ (sv. Řehoř Veliký, Homilie X na den Zjevení Páně, 6). Král, který nám přišel sloužit, Bůh, který se stal člověkem. Před tímto tajemstvím jsme povoláni sklonit svá srdce, padnout na kolena a uctívat: klanět se Bohu, který přichází v malosti, který přebývá v normálnosti našich domovů, který umírá z lásky. Bohu, který „se zjevoval v nesmírnosti nebes hvězdnými znameními a poté se dal nalézt [...] ve stísněném útulku; v slabém těle dítěte a zabalený do plenek nemluvněte, byl uctíván mudrci a naháněl strach bezbožníkům“ (sv. Augustin, Rozpravy, 200). Bratři a sestry, odvykli jsme si klanění, ztratili jsme tuto schopnost, kterou nám klanění propůjčuje. Znovu objevme chuť k modlitbě adorace. Uznejme Ježíše za svého Boha, za svého Pána a klaňme se. Mudrci nás dnes vybízejí ke klanění, které mezi námi chybí.
Bratři a sestry, stejně jako mudrci pozvedněme oči k nebi, vydejme se hledat Boha, skloňme svá srdce v adoraci. Hledět na nebe, putovat a klanět se. A vyprošujme si milost, abychom nikdy neztratili odvahu: odvahu být hledači Boha, lidmi naděje, neohroženými snícími, kteří zkoumají oblohu, odvahu k vytrvalosti v pouti po cestách světa, která s sebou nese námahu pravého putování, odvahu klanět se, odvahu hledět na Boha, který osvětluje každého člověka. Kéž nám Pán dává tuto milost, zejména milost umět se klanět.
