Papežova homilie ze zádušní mše za Benedikta XVI., kardinály a biskupy zesnulé v minulém roce
PAPEŽ FRANTIŠEK
Ježíš se chystá vstoupit do Naimu, jdou s ním učedníci a „velký zástup“ (srov. Lk 7,11). Když se blíží k městské bráně, kráčí jim vstříc jiný průvod, který se ubírá opačným směrem: vychází pohřbít jediného syna ovdovělé matky. A evangelium říká: „Když ji Pán uviděl, bylo mu jí líto“ (Lk 7,13). Ježíš to viděl a byl pohnut soucitem. Benedikt XVI., kterého si dnes připomínáme spolu s kardinály a biskupy, kteří zemřeli během minulého roku, ve své první encyklice napsal, že Ježíšovým programem je „vnímavé srdce“ (Deus caritas est, 31). Kolikrát nám připomněl, že víra není v první řadě idea, kterou je třeba pochopit, nebo morálka, kterou je třeba si osvojit, ale Osoba, s níž je třeba se setkat, Ježíš Kristus: jeho srdce bije, hlasitě bije pro nás, jeho pohled se slitovává nad naším utrpením.
Pán se zastavuje před bolestí z oné smrti. Je zajímavé, že právě při této příležitosti dává Lukášovo evangelium Ježíšovi poprvé titul „Pán“: „Pán ji uviděl a bylo mu jí líto“. Je nazván Pánem, tedy Bohem, který je pánem nade vším, právě v okamžiku jeho soucitu s ovdovělou matkou, která spolu se svým jediným synem ztratila důvod k životu. Zde je náš Bůh, jehož božství září ve styku s naší bídou, protože jeho srdce je soucitné. Vzkříšení onoho syna, dar života, který přemáhá smrt, pramení právě odtud: ze soucitu Pána, který je dojat naším krajním zlem, smrtí. Jak důležité je předávat tento soucitný pohled těm, kdo prožívají bolest ze smrti svých blízkých!
Ježíšův soucit má jednu vlastnost: je konkrétní. Jak říká evangelium, „přistoupil k marám a dotkl se jich“ (srov. Lk 7,14). Dotýkat se rakve mrtvého člověka bylo zbytečné; v té době se to navíc považovalo za nečisté gesto, které znesvěcovalo toho, kdo je vykonal. Ježíšovi to však nevadí, jeho soucit ruší vzdálenosti a vede ho k tomu, aby se stával blízkým. To je Boží styl, styl blízkosti, soucitu a něhy. A nemnoha slov. Kristus nekáže o smrti, ale říká té matce jediné: „Neplač!“ (Lk 7,13). Proč? Je snad špatné plakat? Ne, ne: Ježíš sám v evangeliích pláče. Ale matce říká: Neplač, protože u Pána slzy netrvají věčně, mají svůj konec. On je Bůh, který, jak prorokuje Písmo, „zničí smrt navždy“ a „setře slzy z každé tváře“ (Iz 25,8; srov. Zj 21,4). Přisvojil si naše slzy, aby je setřel.
Takový je soucit Pána, který nakonec onomu mladíkovi navrací život. Ježíš to na rozdíl od jiných zázraků činí, aniž by se matky dotázal na její víru. Proč tak mimořádný a ojedinělý zázrak? Protože se zde jedná o sirotka a vdovu, které Bible spolu s cizincem označuje za ty nejosamělejší a nejopuštěnější, kteří nemohou vložit důvěru v nikoho jiného než v Boha. Vdova, sirotek, cizinec. Jsou tedy pro Pána těmi nejbližšími a nejdražšími. Člověk nemůže být Bohu blízký a drahý, když ignoruje ty, kteří se těší jeho ochraně, v kterých našel zalíbení a kteří nás přivítají v nebi. Vdova, sirotek a cizinec.
Při pohledu na ně vyvozujeme důležité poučení, které shrnuji do dnešního druhého slova: pokora. Sirotek a vdova jsou totiž pokorní v pravém slova smyslu, neboť vkládají veškerou naději v Boha, a nikoli v sebe, a přesunuli těžiště života v Boha: nespoléhají na vlastní síly, ale na toho, kdo se o ně stará. Ti, kdo odmítají veškerou domýšlivost soběstačnosti, uznávají, že potřebují Boha, a důvěřují mu, jsou pokorní. A právě tito chudí v duchu nám zjevují nepatrnost, která je Pánu tak milá, cestu, která vede do nebe. Bůh hledá pokorné lidi, kteří doufají v něj, nikoli v sebe a své vlastní plány. Bratři a sestry, toto je křesťanská pokora: není to jedna ctnost mezi ostatními, ale základní životní postoj: věřit, že potřebujeme Boha, udělat pro něj místo, vložit v něj veškerou důvěru. To je křesťanská pokora.
A Bůh miluje pokoru, protože mu umožňuje vzájemné působení. A co víc, Bůh miluje pokoru, protože je sám pokorný. Sestupuje k nám, snižuje se, nevnucuje se, nechává nám prostor. Bůh není jen pokorný, je pokora. „Ty jsi pokora, Pane“, tak se modlil svatý František z Assisi (Lodi, 6: Fonti francescane 261). Pomysleme na Otce, jehož jméno spíše odkazuje na Syna než na něj samotného, a na Syna, jehož jméno se celé vztahuje k Otci. Bůh miluje ty, kdo se „decentralizují“, kdo nejsou středem všeho, miluje pokorné, kteří jsou mu podobnější než kdokoli jiný. Proto, jak říká Ježíš, „kdo se ponižuje, bude povýšen" (Lk 14,11). A rád připomínám tato úvodní slova papeže Benedikta XVI.: „pokorný dělník na vinici Páně“. Ano, křesťané, zvláště papež, kardinálové a biskupové, jsou povoláni být pokornými dělníky: sloužit, nikoli se nechat obsluhovat; nemyslet na vlastní ovoce, ale na plody z Pánovy vinice. A jak krásné je zříci se sám sebe pro Ježíšovu církev!
Bratři, sestry, prosme Boha o soucitný pohled a pokorné srdce. Neunavujme se o to prosit, neboť právě na cestě soucitu a pokory nám Pán dává svůj život, který přemáhá smrt. A modleme se za naše drahé zesnulé bratry. Jejich srdce byla pastýřská, soucitná a pokorná, protože smyslem jejich života byl Pán. Kéž v něm naleznou věčný pokoj. Ať se radují s Marií, kterou Pán povýšil, když spatřil její pokoru (srov. Lk 1,48).
