Papež na vojenském hřbitově v Římě: Už žádné války!

Salvatore Cernuzio - Vatican News

Dnes, když myslíme na mrtvé, prosíme Hospodina o mír, aby se lidé už nezabíjeli ve válkách. Tolik nevinných mrtvých, tolik vojáků, kteří tam nechávají své životy, a to proto, že války jsou vždy porážkou. Vždycky.

František nese kytici bílých květů, pak sepne obě ruce k modlitbě a opře si o ně bradu, když sedí na vozíku a projíždí po trávníku, na němž stojí 426 náhrobků Římského válečného hřbitova, hřbitova, na němž jsou uloženy ostatky padlých vojáků Commonwealthu. Na tomto zeleném prostranství vybudovaném architektem Louisem de Soissonsem po druhé světové válce v římské čtvrti Testaccio, Římanům málo známém, ale zvenčí dobře viditelném, se František letos rozhodl sloužit mši 2. listopadu, v den památky věrných zemřelých.

Války, vždy porážka

Tato tradice se za více než deset let pontifikátu několikrát opakovala při obřadech na hřbitově v Laurentinu, na Francouzském vojenském hřbitově, ve Veranu, v Prima Porta a na americkém hřbitově v Nettunu. Místa paměti, historie a bolesti, která v dnešní době zmítané konflikty připomínají lidstvu, co je hlavním důsledkem války: smrt. Všech, vítězů i poražených. "Bez svědomí".

"Války jsou vždy porážkou. Vždycky...", opakuje papež v krátké, všeříkající homilii to, co už říkal při posledních modlitbách Anděl Páně od vypuknutí násilí na Blízkém východě.

Tolik mladých i ne tak mladých lidí ve válkách ve světě, dokonce i blíže k nám v Evropě. Tolik mrtvých... Život je ničen, aniž by si to někdo uvědomoval. Žádné úplné vítězství neexistuje, ne. Ano, jeden vítězí nad druhým, ale za tím je porážka zaplacené ceny.

Zmařené životy

Papež dorazil na římský válečný hřbitov téměř o půl hodiny dříve. Nejprve u vchodu pozdravil skupinu věřících, kteří se zde navzdory rannímu dešti shromáždili, a poté si pod mauzoleem potřásl rukou s pracovníky Komise pro válečné hroby Commonwealthu (Cwgc), komise, která se stará o údržbu a správu hřbitova. Hned poté následovala obvyklá obchůzka mezi hroby válečných obětí. František se rozhlížel a snažil se rozeznat jména vepsaná do mramoru. Jména různých národností včetně vojenského personálu, vojáků a dokonce i některých letců, kteří zemřeli jako váleční zajatci v Římě. Jména lemovaná erbem vojenského útvaru, k němuž patřili a především data udávající věk, i velmi mladý, zemřelých.

Podíval jsem se na věk těchto padlých vojáků, většina mezi 20 a 30 lety. A vzpomněl jsem si na rodiče, matky, které dostanou ten dopis: Paní, mám tu čest vám sdělit, že máte syna hrdinu... Ano, hrdinu, ale vzali mi ho. Tolik slz v těch zkrácených životech.

Asi 300 přítomných pod sluncem a deštěm

Z Aureliánských hradeb ohraničujících hřbitov se mezitím na několik okamžiků protáhne stín rychlého slunečního paprsku, který si razí cestu černými mraky. Jakmile skončí kázání, spustí se opět vydatný déšť a šíří se vůně mokré trávy. 

Přítomno je asi 300 lidí, mezi nimiž jsou kněží, rodiny, starší lidé, vojenský personál, představitelé úřadů včetně římského starosty Roberta Gualtieriho. Roztahují deštníky a oblékají si pláštěnky. Papežovu příjezdu netleskají, nekomentují ho ani nepronesou jediné slovo. Zachovávají ticho, které prostupuje celou slavností a které přerušuje pouze pláč malé holčičky a zvuk vrtačky pro nedaleké silniční práce.

Vzpomínka a naděje

Tato slavnost, říká papež na začátku svého zamyšlení, "nám přináší dvě myšlenky: vzpomínku a naději". Vzpomínka na ty, kteří odešli před námi, kteří svůj život uskutečnili, kteří svůj život ukončili. Vzpomínka na "tolik lidí, kteří nám prokázali dobro, rodinu, přátele, vzpomínka také na ty, kteří tolik dobra neprokázali, ale v Božím milosrdenství byli přijati, velké milosrdenství Páně".

A pak naděje, opakuje papež: "Je to vzpomínka, abychom se dívali dopředu, abychom se dívali na naši cestu, na naši pouť.

Kráčíme vstříc setkání s Hospodinem. Musíme prosit o milost naděje... Každodenní naděje, která nás vede vpřed, která nám pomáhá řešit problémy.

Prosit Boha o mír

František se dívá na současné události, na tento svět zraněný válkami. Stejně jako v minulosti obrací své myšlenky k rodinám těch, kteří umírají na bitevním poli. "Tolik slz v těchto zmařených životech," opakuje. Poté vyzývá přítomné, aby vzývali Boží mír a modlili se za "naše mrtvé", dnešní i včerejší, "za všechny".

Kéž Hospodin přijme každého a kéž se Bůh smiluje i nad námi a dá nám naději, abychom šli vpřed a našli je všechny pohromadě, až nás povolá. Ať se tak stane.

Na závěr krátké a prosté liturgie poznamenané písněmi a modlitbami, sluncem a deštěm, zazněla modlitba Odpočinutí věčné.