Papež František deset let od vydání Evangelii gaudium: Každý křesťan dluží lásku chudým
PAPEŽ FRANTIŠEK
V Evangelii gaudium jsem chtěl jasně ukázat, že naše evangelizační poslání a náš křesťanský život nemůže ignorovat chudé, protože jsme povoláni k tomu, abychom měli „stejné city jako Ježíš Kristus“. Celá cesta našeho vykoupení je vyznačena chudými. Celá. Od Ježíšovy vlastní matky, svaté Panny, chudé dívky na okraji velké říše. Tentýž Ježíš, který se stal chudým, který se narodil ve stáji mezi zvířaty a rolníky, který vyrostl mezi dělníky a vydělával si na chleba vlastníma rukama, který se obklopil zástupy vyděděných, ztotožnil se s nimi, postavil je do středu svého srdce, oznámil jim jako prvním radostnou zvěst a slíbil jim nebeské království, poslal nás všechny, misionářské učedníky, abychom je živili, spravedlivě s nimi rozdělovali statky a hájili jejich věc do té míry, jakou nám jasně naznačil, totiž že milosrdenství vůči nim je klíčem k nebi (srov. Mt 25,35 násl.).
Toto poselství je tak jasné, tak přímé, tak prosté a výmluvné, že žádná církevní hermeneutika nemá právo je relativizovat, protože zde jde o naši spásu. Proto papež nemůže nestavět chudé do středu pozornosti. Není to politika, není to sociologie, není to ideologie, je to čistě a jednoduše požadavek evangelia. Praktické důsledky tohoto neoddiskutovatelného principu pro každý kontext, společnost, osobu a instituci - v mezinárodních organizacích a vládách, v odborech a lidových hnutích, v podnicích a finančních institucích, u politiků, soudců a médií - se mohou a musí lišit, ale čemu se nikdo nemůže vyhnout ani se z toho vymluvit, je dluh lásky, který má každý křesťan - a troufám si říci, že každý člověk - vůči chudým.
Církev může v chudých najít vítr, který rozdmýchá plamen slábnoucího zápalu, podobně jako ona hustá tekutina, kterou starověcí kněží Nehemiášovy doby po vyhnanství znovu roznítili oheň oltáře, takže „vzplanul tak, až všichni užasli“. V činné lásce, kterou dlužíme chudým, je lék na velké riziko dnešního světa s jeho mnohonásobnou a ohromující nabídkou konzumu: individualistický smutek, který pramení z pohodlného a chamtivého srdce, z nezdravé honby za povrchními požitky, z izolovaného svědomí.
V Evangelii gaudium, aniž bych si nárokoval monopol na výklad sociální reality, jsem tvrdil, že k radikálnímu řešení problémů chudých, což je nutná podmínka pro řešení jakéhokoli jiného problému, neboť nerovnost je kořenem sociálních neduhů, potřebujeme hlubokou změnu mentality a struktur. (…) Pokud nedosáhneme této změny mentality a struktur, jsme odsouzeni k prohlubování klimatické, zdravotní a migrační krize a zejména k násilí a válkám, což ohrožuje celou lidskou rodinu, chudé i nechudé, integrované i vyloučené, protože „všichni jsme na jedné lodi a všichni jsme povoláni veslovat společně“.
Stejně tak klimatická, zdravotní a migrační krize mají své kořeny v nespravedlnosti ekonomiky, která zabíjí, odepisuje a ničí sestru matku zemi, v sobecké mentalitě, která ji udržuje, o čemž jsem se podrobněji zmínil v Laudato sí. Ti, kdo si myslí, že se mohou zachránit sami, ať už na tomto nebo na onom světě, se mýlí.
Deset let po zveřejnění Evangelii gaudium si znovu potvrzujeme, že jen pokud budeme naslouchat často umlčovanému volání země a chudých, můžeme naplnit své evangelizační poslání, žít život, který nám navrhuje Ježíš, a přispět k řešení vážných problémů lidstva.
