Papežova homilie na závěr synody

HOMILIE SVATÉHO OTCE

XXX. neděle v mezidobí

Závěr Řádného generálního shromáždění Biskupské synody

Svatopetrská bazilika, 29. října 2023

Je to vskutku záminka, s níž se učitel Zákona představuje Ježíšovi, a to jen proto, aby ho podrobil zkoušce. Jeho otázka je však důležitá a stále aktuální a občas si razí cestu do našich srdcí a do života církve: "Jaké je největší přikázání?" (Mt 22,36). I my, ponořeni do živé řeky Tradice, si klademe otázku: Co je nejdůležitější? Co je tím hybným středobodem? Na čem záleží nejvíce, natolik, že je to vůdčí princip všeho? A Ježíšova odpověď je jasná: "Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je velké a první přikázání. Druhé je podobné: Miluj svého bližního jako sebe samého" (Mt 22,37-39).

Bratři kardinálové, bratři biskupové a kněží, sestry a bratři, na konci tohoto úseku cesty, který jsme urazili, je důležité podívat se na "východisko a základ", od kterého všechno začíná a opět vychází: na lásku. Milovat Boha celým svým životem a milovat bližního jako sebe sama. Nikoliv naše strategie, ne lidské kalkulace, ani módní trendy světa, ale láska k Bohu a bližnímu: to je jádro všeho. Jak ale tento projev lásky přeložit? Navrhuji dvě slovesa, dvě hnutí srdce, nad kterými bych se rád zamyslel: klanět se a sloužit. Láska k Bohu se uskutečňuje prostřednictvím klanění a služby.

První sloveso, klanět se. Milovat znamená uctívat. Adorace je první odpovědí, kterou můžeme nabídnout na bezplatnou lásku a úžasnou lásku Boží. Údiv klanění je v církvi nezbytný, zvláště v této době, kdy jsme ztratili zvyk klanět se. Uctívání totiž znamená uznat ve víře, že jedině Bůh je Pán a že na laskavosti jeho lásky závisí náš život, cesta církve, osud dějin. On je smyslem života.

Jeho uctíváním znovu objevujeme sami sebe jako svobodné. Proto je láska k Hospodinu v Písmu často spojována s bojem proti veškerému modlářství. Ti, kdo uctívají Boha, odmítají modly, protože zatímco Bůh osvobozuje, modly zotročují. Svádějí nás a nikdy nesplní to, co slibují, protože jsou "dílem lidských rukou" (Ž 115,4). Písmo je proti modloslužbě důrazné, protože modly jsou dílem člověka a jsou jím manipulovány, zatímco Bůh je vždy živý, který je zde i nad člověkem, "který není stvořen tak, jak si o něm myslím, který nezávisí na tom, co od něj očekávám, který proto může narušit má očekávání, právě proto, že je živý. Důkazem toho, že o Bohu nemáme vždy správnou představu, je to, že jsme někdy zklamáni: očekával jsem to, představoval jsem si, že se Bůh bude chovat takto, a místo toho jsem se mýlil. Tímto způsobem se vracíme na cestu modlářství, když chceme, aby Hospodin jednal podle obrazu, který jsme si o něm vytvořili." (C. M. MARTINI, I grandi della Bibbia. Duchovní cvičení se Starým zákonem, Florencie 2022, 826-827). A to je riziko, které nám hrozí vždy: myslet si, že "ovládáme Boha", uzavírat jeho lásku do svých plánů. Místo toho je jeho jednání vždy nepředvídatelné, překračuje hranice, a proto toto Boží jednání vyžaduje údiv a klanění. Úžas je tak důležitý!

Musíme stále bojovat proti modloslužbě; světské modloslužbě, která často pramení z osobní ješitnosti, jako je touha po úspěchu, prosazování se za každou cenu, chamtivost po penězích - nezapomínejme, že ďábel vstupuje přes kapsu -, půvab kariérismu; ale také modloslužba převlečená za spiritualitu: moje spiritualita, moje náboženské představy, moje pastorační zdatnost... Buďme bdělí, aby se nám nestalo, že do středu pozornosti postavíme sebe místo Něho. A vraťme se ke klanění. Ať je pro nás pastýře ústřední: věnujme každý den čas důvěrnému setkání s Ježíšem, Dobrým pastýřem, před svatostánkem. Adorace. Ať je církev adorující: v každé diecézi, v každé farnosti, v každém společenství se klaňme Pánu! Protože jen tak se obrátíme k Ježíši, a ne k sobě samým; protože jen skrze adorační ticho Boží slovo zabydlí naše slova; protože jen před ním budeme očištěni, proměněni a obnoveni ohněm jeho Ducha. Bratři a sestry, klanějme se Pánu Ježíši!

Druhým slovesem je sloužit. Milovat znamená sloužit. Ve velkém přikázání Kristus spojuje Boha a bližního, aby nikdy nebyli odděleni. Neexistuje náboženská zkušenost, skutečná náboženská zkušenost, která by byla hluchá k volání světa. Není lásky k Bohu bez angažovanosti v péči o bližního, jinak riskujeme farizejství. Můžeme mít skutečně mnoho krásných nápadů, jak reformovat církev, ale pamatujme: klanět se Bohu a milovat své bratry a sestry jeho láskou, to je velká a věčná reforma. Být církví uctívající a církví služby, která umývá nohy zraněnému lidstvu, doprovází na cestě křehké, slabé a zavržené, láskyplně vychází vstříc těm nejchudším. Bůh to přikázal, slyšeli jsme v prvním čtení.

Bratři a sestry, myslím na ty, kdo jsou obětí válečných zvěrstev; na utrpení migrantů, na skrytou bolest těch, kdo se ocitli sami a v chudobě; na ty, kdo jsou drceni břemeny života; na ty, kdo už nemají slzy, na ty, kdo nemají hlas. A myslím na to, kolikrát se za krásnými slovy a přesvědčivými sliby podněcují formy vykořisťování nebo se nedělá nic, aby se jim zabránilo. Je to těžký hřích vykořisťovat ty nejslabší, těžký hřích, který rozkládá bratrství a devastuje společnost. My, Ježíšovi učedníci, chceme světu přinést jiný kvas, kvas evangelia: Bůh na prvním místě a spolu s ním ti, které má nejraději, chudí a slabí.

To je, bratři a sestry, církev, o které jsme povoláni snít: církev, která je služebnicí všech, služebnicí těch nejmenších. Církev, která nikdy nechce vidět vysvědčení o "dobrém chování", ale přijímá, slouží, miluje, odpouští. Církev s otevřenými dveřmi, která je přístavem milosrdenství. "Milosrdný člověk," řekl Chrysostom, "je přístavem pro ty, kdo jsou v nouzi: přístav přijímá a vysvobozuje z nebezpečí všechny ztroskotance; ať už jsou špatní, dobří nebo jacíkoli [...], přístav je ukrývá ve své zátoce. Proto i ty, když uvidíš na souši člověka, který ztroskotal na chudobě, nesuď ho, nežádej od něj výklad jeho chování, ale vysvoboď ho z neštěstí" (Rozpravy o chudém Lazarovi, II, 5). 

Bratři a sestry, synodní shromáždění se chýlí ke konci. V tomto "rozhovoru Ducha" jsme mohli zakusit laskavou přítomnost Boží a objevit krásu bratrství. Naslouchali jsme jeden druhému a především jsme v bohaté rozmanitosti našich dějin a s citlivostí naslouchali Duchu svatému. Dnes ještě nevidíme plné plody tohoto procesu, ale prozíravě se můžeme podívat na horizont, který se před námi otevírá: Hospodin nás povede a pomůže nám být synodálnější a misionářštější církví, která uctívá Boha a slouží ženám a mužům naší doby a vychází, aby všem přinášela útěšnou radost evangelia. 

Bratři a sestry, za všechno, co jste v synodě vykonali a nadále konáte, vám děkuji! Děkuji vám za společnou cestu, za naslouchání a dialog. A v poděkování bych rád vyslovil přání pro nás všechny: abychom rostli v uctívání Boha a ve službě bližním. Uctívání a služba. Kéž nás Hospodin provází. A s radostí vpřed!