Hledejte

Papež František během ekumenické předsynodní vigilie na Svatopetrském náměstí Papež František během ekumenické předsynodní vigilie na Svatopetrském náměstí  (Vatican Media)

Papež: Bojujme modlitbou proti duchovnímu zesvětštění

„Svatí, nikoli světští. Boží milost nás zachraňuje před vnitřní zkázou“, útlý svazek pod tímto titulem se ode dneška, 6. října, objevuje v italských knihkupectvích zásluhou Vatikánského nakladatelství (Libreria Editrice Vaticana, str. 80) a přináší dva texty Jorgeho Maria Bergoglia publikované v různých dobách a při různých příležitostech.

Vatican News

Nová kniha obsahuje Bergogliovu úvahu z roku 1991, původně nazvaný Corrupción y pecado (Zkaženost a hřích, česky nakl. Paulínky), poté znovu vydaný v roce 2005, kdy byl Bergoglio arcibiskupem v Buenos Aires; druhým je Dopis kněžím římské diecéze, vydaný 5. srpna 2023.

Jak píše sám papež František v (dosud nepublikovaném) úvodu, který svazek otevírá, záměr vytisknout tyto texty je motivován přesným důvodem: „Jsou to obavy, které cítím jako silnou výzvu, s níž se Bůh obrací na celou církev, totiž abychom zůstali bdělí a silou modlitby bojovali proti každému podlehnutí duchovnímu zesvětštění“.

ÚVOD PAPEŽE FRANTIŠKA KE KNIZE „SVATÍ, NIKOLI SVĚTŠTÍ“

Křesťanská víra je zápas, vnitřní bitva, v níž překonáváme pokušení uzavírat se do svého ega a necháváme se obývat láskou Otce, který touží po našem štěstí. Je to krásný boj, protože když necháme Boha zvítězit, naše srdce plesá plností a naše existence je ozářena paprskem nekonečna.

Boj, který jako Ježíšovi následovníci svádíme, je především bojem proti duchovní světskosti, která je pohanstvím převlečeným do církevního hávu. Jakkoli je maskováno zdánlivou posvátností, je to postoj, který končí modlářstvím, protože neuznává přítomnost Boha jako Pána a osvoboditele našich životů a dějin světa. Ponechává nás totiž napospas našim rozmarům a fantazii.

Proto musíme bojovat. Náš boj však není marný ani beznadějný, protože tento boj již má svého vítěze: Ježíše, toho, který svou smrtí porazil moc hříchu. A svým vzkříšením nám dal možnost stát se novými lidmi.

Ježíšovo vítězství má samozřejmě jméno, kříž, který v nás na první pohled vzbuzuje odpor a jemuž se vzdalujeme. Je však znamením bezmezné, pokorné a vytrvalé lásky. Ježíš nás miloval až k tak potupné smrti, jakou je smrt na kříži, abychom už nemohli pochybovat o tom, že jeho náruč zůstává otevřená i pro posledního z hříšníků. A tato věčná láska je výzvou a usměrňuje cesty křesťana i samotné církve. Ježíšův kříž se stává kritériem každé volby víry.

Blahoslavený Pierre Claverie, biskup Oranu, to v jedné ze svých homilií vyjádřil velmi krásnými slovy, která zde chci citovat: „Věřím, že církev umírá, pokud není dostatečně blízko kříži svého Pána. Ač se to může zdát paradoxní, síla, vitalita, naděje, křesťanská plodnost a plodnost církve pocházejí odtud, a nikoli odjinud. Všechno ostatní je jen klam a světská iluze. Církev podvádí sama sebe i svět, když se vydává za mocnost mezi mocnostmi, za organizaci, třebas i humanitární, nebo za evangelijní hnutí, které na sebe svými schopnostmi poutá pozornost. Možná tak může zářit, ale nemůže hořet ohněm Boží lásky, 'silným jako smrt', jak praví Píseň písní“.

Právě proto jsem chtěl v tomto drobném svazku shromáždit dva texty publikované v různých dobách: jeden, napsaný v roce 1991 a poté znovu vydaný v roce 2005, kdy jsem byl arcibiskupem v Buenos Aires, věnovaný zkaženosti a hříchu; druhý, Dopis římským kněžím. Co je spojuje? Obava, kterou cítím jako silnou výzvu od Boha pro celou církev: totiž abychom zůstali bdělí a silou modlitby bojovali proti jakémukoli podlehnutí duchovnímu zesvětštění.

Tento boj má své jméno: nazývá se svatost. Svatost není stav blaženosti dosažený jednou provždy, je to spíše neustálá, neúnavná touha zůstat připoután k Ježíšovu kříži, nechat se formovat logikou, která vychází z darování sebe sama, a odolávat těm, kteří nám jako nepřítel lichotí tím, že nám vštěpují přesvědčení o naší soběstačnosti. Místo toho nám prospěje, když si připomeneme, co nám Ježíš řekl: „Beze mne nemůžete dělat nic“ (Jan 15,5). Svatost tedy spočívá v tom, že zůstáváme otevření pro ono „více“, co od nás Bůh žádá a co se projevuje v našem přijetí každodenního života. Otec Alfred Delp napsal: „Bůh nás objímá skutečností“. Náš každodenní život, kde dáváme prostor Pánu, nás tedy zachraňuje z naší soběstačnosti a žádá si ono „magis“, o němž mluví svatý Ignác z Loyoly: ono „více“, které nás žene ke štěstí, jež není pomíjivé, ale plné a klidné.

Nabízím čtenáři tyto texty jako příležitost k zamyšlení nad vlastním životem i nad životem církve v přesvědčení, že Bůh nás žádá, abychom byli otevřeni jeho novosti, žádá nás, abychom byli neklidní a nikdy se nespokojili, abychom vždy hledali, a nikdy se neusadili v přizpůsobivé nevýraznosti, abychom se neopevňovali ve falešné jistotě, ale putovali na cestě ke svatosti.

Vatikán, 30. září 2023

6. října 2023, 15:29