Papežův projev na mezináboženském setkání v Mongolsku
Vatican News
Papežův projev nabízíme v plném znění, originál můžete sledovat i na videu v záhlaví tohto článku.
Ekumenické a mezináboženské setkání, Divadlo Hun, Ulánbátar, 3. září 2023
PAPEŽ FRANTIŠEK
Dobrý den vám všem, drazí bratři a sestry!
Dovolte mi, abych vás takto oslovil jako bratr ve víře s věřícími v Krista a jako bratr vás všech ve jménu společného náboženského hledání a příslušnosti k témuž lidstvu. Lidstvo lze v jeho náboženské touze přirovnat ke společenství poutníků kráčejících po zemi s pohledem obráceným k nebi. V tomto ohledu je příznačné, co o Mongolsku řekl jeden věřící, který přišel z daleka, a napsal, že zde cestoval "a neviděl nic než nebe a zemi" (GUGLIELMO DI RUBRUK, Viaggio in Mongolia, XIII/3, Milano 2014, 63). Nebe, tak průzračné a vskutku modré, zde objímá rozlehlou a impozantní zemi a evokuje dva základní rozměry lidského života: pozemský, tvořený vztahy s druhými, a nebeský, tvořený hledáním Druhého, který nás přesahuje. Stručně řečeno, Mongolsko nám připomíná potřebu nás všech, poutníků a pocestných, hledět vzhůru, abychom našli svou cestu na zemi.
Jsem proto rád, že mohu být s vámi na tomto důležitém setkání. Vřele děkuji každému z vás za vaši přítomnost a za každý projev, který obohatil naše společné úvahy. Již to, že jsme se sešli na jednom místě, je poselstvím: náboženské tradice ve své originalitě a rozmanitosti představují ohromný potenciál pro dobro ve službě společnosti. Kdyby si ti, kdo stojí v čele národů, zvolili cestu setkávání a dialogu s ostatními, jistě by rozhodujícím způsobem přispěli k ukončení konfliktů, které stále přinášejí utrpení tolika národům.
Příležitost ke společnému poznávání a vzájemnému obohacování nám poskytuje milovaný mongolský národ, který se může pochlubit historií soužití vyznavačů různých náboženských tradic. Je hezké si připomenout ctnostnou zkušenost starobylého císařského hlavního města Charakhorum, v jehož rámci se nacházela bohoslužebná místa patřící k různým "vyznáním", což svědčí o chvályhodné harmonii. Harmonie: rád bych zdůraznil toto slovo s typicky asijskou příchutí. Jde o onen zvláštní vztah, který se vytváří mezi různými skutečnostmi, aniž by se překrývaly a homologovaly, ale respektovaly rozdíly a byly ku prospěchu společného života. Ptám se sám sebe: kdo je povolán více se snažit o harmonii všech než věřící?
Bratři, sestry, podle toho, jak se nám daří harmonizovat s ostatními poutníky na zemi a jak se nám daří šířit harmonii tam, kde žijeme, se měří společenská hodnota naší religiozity. Každý lidský život, a tím spíše každé náboženství, je vlastně povinen "měřit se" altruismem: ne abstraktním altruismem, ale konkrétním altruismem, který se promítá do hledání druhého a do velkorysé spolupráce s druhým, protože "moudrý člověk se raduje z dávání a jen tím se stává šťastným" (Dhammapáda: Buddhova cesta moudrosti, Srí Lanka 1985, č. 177; srov. Ježíšova slova uvedená ve Sk 20,35). Modlitba inspirovaná Františkem z Assisi zní: "Kde je nenávist, ať přináším lásku; kde je urážka, ať přináším odpuštění; kde je nesoulad, ať přináším sjednocení". Altruismus buduje harmonii a kde je harmonie, tam je porozumění, tam je prosperita, tam je krása. Harmonie je možná nejvhodnějším synonymem pro krásu. Naproti tomu uzavřenost, jednostranné vnucování, fundamentalismus a ideologické prosazování ničí bratrství, podněcují napětí a podkopávají mír. Krása života je plodem harmonie: je společná, roste s laskavostí, nasloucháním a pokorou. A uchopí ji čisté srdce, protože "pravá krása koneckonců spočívá v čistotě srdce" (M. K. GANDHI, Il mio credo, il mio pensiero, Roma 2019, 94).
Náboženství jsou povolána k tomu, aby světu nabídla tuto harmonii, kterou samotný technický pokrok nemůže poskytnout, protože tím, že se zaměřuje na pozemský, horizontální rozměr člověka, riskuje, že zapomene na nebe, pro které jsme byli stvořeni. Sestry a bratři, jsme tu dnes spolu jako pokorní dědicové starověkých škol moudrosti. Když se setkáváme, zavazujeme se, že se podělíme o mnoho dobrého, které jsme obdrželi, abychom obohatili lidstvo, které je na své cestě často dezorientováno krátkozrakou honbou za ziskem a blahobytem. Často nedokáže najít nit: obráceno pouze k pozemským zájmům, nakonec ničí samotnou zemi, zaměňuje pokrok za úpadek, jak ukazuje tolik nespravedlností, tolik konfliktů, tolik devastace životního prostředí, tolik pronásledování, tolik plýtvání lidským životem.
Asie má v tomto ohledu co nabídnout a Mongolsko, které leží v srdci tohoto kontinentu, střeží velké dědictví moudrosti, které zde rozšířená náboženství pomohla vytvořit a k jehož objevování a oceňování bych rád všechny vyzval. Zmíním se pouze o deseti aspektech tohoto sapienciálního dědictví, aniž bych je blíže rozváděl. Deset aspektů: dobrý vztah k tradici, navzdory pokušení konzumu; úcta ke starším a předkům - jak moc dnes potřebujeme generační spojenectví mezi nimi a nejmladšími, dialog mezi prarodiči a vnoučaty! A pak péče o životní prostředí, náš společný domov, další nesmírně aktuální potřeba: jsme tu v ohrožení. A ještě dále: hodnota ticha a vnitřního života, což je duchovní protilátka na tolik nemocí dnešního světa. Dále zdravý smysl pro skromnost; hodnota pohostinnosti; schopnost odolat lpění na věcech; solidarita, která vychází z kultury vazeb mezi lidmi; docenění jednoduchosti. A nakonec určitý existenciální pragmatismus, který má tendenci houževnatě hledat dobro jednotlivce i společenství. Těchto deset prvků je součástí dědictví moudrosti, které tato země může nabídnout světu.
Pokud jde o vaše zvyky, už jsem mluvil o tom, jak mě při přípravě na tuto cestu fascinovala tradiční obydlí, jejichž prostřednictvím mongolský lid odhaluje moudrost usazenou v tisícileté historii. Jurta představuje vlastně lidský prostor: odehrává se v něm život rodiny, je to místo přátelské pospolitosti, setkávání a dialogu, kde i když je jich mnoho, člověk umí udělat místo někomu jinému. A pak je to konkrétní záchytný bod, snadno identifikovatelný v rozlehlých prostorách mongolského území; je to důvod k naději pro ty, kteří ztratili cestu: je-li tam jurta, je tam život. Člověk ji vždy najde otevřenou, připravenou přivítat přítele, ale i pocestného, a dokonce i cizince, nabídnout mu horký čaj, který mu v zimním chladu dodá sílu, nebo čerstvě zkvašené mléko, které osvěží v horkých letních dnech. Takovou zkušenost mají i katoličtí misionáři z jiných zemí, kteří jsou zde vítáni jako poutníci a hosté a po špičkách vstupují do tohoto kulturního světa, aby nabídli pokorné svědectví evangelia Ježíše Krista.
Spolu s lidským prostorem však jurta evokuje základní otevřenost vůči božství. Duchovní rozměr tohoto obydlí představuje jeho otvor směrem vzhůru s jediným bodem, jímž do jurty vstupuje světlo v podobě členěného světlíku. Interiér se tak stává velkými slunečními hodinami, v nichž se světlo a stín navzájem stíhají a označují denní a noční hodiny. Z toho plyne krásné ponaučení: pocit plynutí času přichází shora, nikoli z pouhého toku pozemských činností. V určitých obdobích roku pak paprsek, který proniká shora, osvětluje domácí oltář a připomíná prvořadost duchovního života. Lidské soužití, které se odehrává v kruhovém prostoru, si tak neustále připomíná své vertikální poslání, své transcendentní a duchovní poslání.
Smířené a prosperující lidstvo, které jako představitelé různých náboženství pomáháme podporovat, je symbolicky představováno tímto harmonickým soužitím otevřeným transcendentnu, v němž závazek ke spravedlnosti a míru nachází inspiraci a základ ve vztahu k božství. Zde je, drahé sestry a bratři, naše odpovědnost velká, zvláště v této hodině dějin, protože naše chování je povoláno k tomu, aby fakticky potvrzovalo učení, které vyznáváme; nemůže mu odporovat a stát se příčinou pohoršení. Nesmíme tedy směšovat víru a násilí, posvátnost a vnucování, náboženskou cestu a sektářství. Kéž vzpomínka na utrpení prožité v minulosti - mám na mysli především buddhistické komunity - dodá sílu proměnit temné rány ve zdroje světla, záludnost násilí v životní moudrost, zlo, které ničí, v dobro, které buduje. Takto ať je tomu u nás, nadšených žáků našich příslušných duchovních mistrů a svědomitých služebníků jejich učení, ochotných nabídnout jejich krásu těm, které doprovázíme, jako přátelští společníci na cestě. Ať je to tak, ano, protože v pluralitních společnostech, které věří v demokratické hodnoty, jako je Mongolsko, má každá náboženská instituce, řádně uznaná občanskou autoritou, povinnost a především právo nabízet to, čím je a v co věří, s respektem ke svědomí druhých a s cílem vyššího dobra všech.
V tomto smyslu bych vám chtěl potvrdit, že katolická církev chce jít touto cestou a pevně věří v ekumenický dialog, mezináboženský dialog a dialog kultur. Její víra je založena na věčném dialogu mezi Bohem a lidstvem, vtěleným do osoby Ježíše Krista. S pokorou a v duchu služby, který oživoval život Mistra, jenž nepřišel na svět, "aby si nechal sloužit, ale aby sloužil" (Mk 10,45), nabízí dnes církev poklad, který obdržela, každému člověku a každé kultuře, přičemž zůstává v postoji otevřenosti a naslouchá tomu, co nabízejí jiné náboženské tradice. Dialog totiž není protikladem hlásání: nezplošťuje rozdíly, ale pomáhá je pochopit, zachovává je v jejich originalitě a umožňuje jejich upřímné vzájemné setkání a obohacení. Tímto způsobem lze v lidstvu požehnaném nebem nalézt plán, jak kráčet po zemi. Bratři a sestry, máme společný původ, který nám všem dává stejnou důstojnost, a máme sdílenou cestu, po níž můžeme jít jen společně, přebývajíce pod stejným nebem, které nás obklopuje a osvěcuje.
Bratři a sestry, naše dnešní přítomnost zde je znamením, že naděje je možná. Doufat je možné. Ve světě zmítaném boji a neshodami se to může zdát utopické, nicméně největší skutky začínají ve skrytu, v téměř nepostřehnutelné podobě. Velký strom se rodí z malého semínka ukrytého v zemi. A jestliže "vůně květů se šíří pouze ve směru větru, vůně těch, kdo žijí podle ctnosti, se šíří všemi směry" (srov. Dhammapáda, č. 54). Dejme rozkvést této jistotě, aby naše společné úsilí o dialog a budování lepšího světa nebylo marné. Pěstujme naději. Jak řekl jeden filozof: "Každý byl velký podle toho, v co doufal. Někdo byl velký podle toho, že doufal v možné, jiný podle toho, že doufal ve věčné, ale ten, kdo doufal v nemožné, byl největší ze všech" (S. A. KIERKEGAARD, Bázeň a chvění, Milán 2021, 16). Kéž modlitby, které vznášíme k nebi, a bratrství, které žijeme na zemi, živí naději; kéž jsou prostým a věrohodným svědectvím naší zbožnosti, toho, že kráčíme společně s pohledem upřeným vzhůru, že obýváme svět v harmonii - nezapomínejme na slovo "harmonie" - jako poutníci povolaní střežit atmosféru domova, pro všechny.
Děkuji.
