Buďme církví následující a hlásající, vyzval papež o slavnosti svatých Petra a Pavla

Petr a Pavel, dva apoštolové zamilovaní do Pána, dva pilíře církevní víry. Když se zamýšlíme nad jejich životy, přichází k nám dnešní evangelium s otázkou, kterou Ježíš adresuje svým učedníkům: „Za koho mě pokládáte?“ (Mt 16,15). To je základní, nejdůležitější otázka: Kdo je pro mě Ježíš? Kdo je Ježíš v mém životě? Podívejme se, jak na tuto otázku odpověděli oba apoštolové.

Petrova odpověď by se dala shrnout do jednoho slova: následování. Petrův život byl následováním Pána. Když se Ježíš onoho dne v Césareji Filipově ptal učedníků, Petr odpověděl krásným vyznáním víry: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha“ (Mt 16,16). Bezvadná, přesná a pohotová odpověď, dalo by se říci dokonalá „katechetická“ odpověď. Ale tato odpověď je plodem určité pouti: teprve poté, co Petr prožil fascinující dobrodružství následování Pána, poté, co s ním a za ním tak dlouho kráčel, dospívá k takové duchovní zralosti, která ho z milosti, z čiré milosti, vede k tak průzračnému vyznání víry.

Ostatně sám evangelista Matouš vypráví, že to všechno začalo jednoho dne, když Ježíš procházel podél Galilejského jezera, zavolal Petra spolu s jeho bratrem Ondřejem „a oni hned nechali sítě a následovali ho“ (Mt 4,20). Petr opustil všechno, aby následoval Pána. A evangelium zdůrazňuje ono „ihned“: Petr Ježíšovi neřekl, že si to rozmyslí, nespočítal si, jestli se mu to vyplatí, nevytasil se s nějakým alibi, aby rozhodnutí odložil, ale zanechal sítě a šel za Ježíšem, aniž by předem žádal o nějaké jistoty. Všechno pak postupně odkrýval den po dni, během svého následování, když následoval Ježíše a kráčel za ním. A není náhodou, že poslední slova, která mu Ježíš v evangeliu adresuje, jsou: „Ty mě následuj“ (Jan 21,22), tedy výzva k následování.

Petr nám tedy říká, že na otázku „kdo je pro mě Ježíš?“ nestačí odpovědět bezvadnou doktrinální formulací nebo dokonce svou představou, kterou jsme si jednou provždy učinili. Nikoli. Právě následováním Pána se ho učíme poznávat každý den; právě tím, že se staneme jeho učedníky a přijmeme jeho slovo, se staneme jeho přáteli a zakusíme jeho proměňující lásku. Ono „ihned“ se ozývá i pro nás: jestliže v životě můžeme odkládat tolik věcí, následování Ježíše se odkládat nedá; tam nemůžeme váhat, nemůžeme se vymlouvat. A pozor, některé výmluvy se totiž odívají duchovností, jako když například pronášíme: „nejsem toho hoden“, „nejsem schopen“, „co v tom mohu udělat?“. Jedná se o vychytralost ďábla, který nás takto okrádá o důvěru v Boží milost a nutí nás věřit, že vše závisí na našich schopnostech.

Odpoutat se od svých jistot, pozemských jistot, a to hned teď, a následovat dennodenně Ježíše: to je Petrův odkaz, který nám dnes předává a vyzývá nás, abychom byli církví následující. Církví následující. Církví, která touží být Pánovou učednicí a pokornou služebnicí evangelia. Jen tak bude schopna vést dialog se všemi lidmi a stane se místem doprovázení, blízkosti a naděje pro ženy a muže naší doby. Jen tak budou moci i ti, kteří jsou nám vzdálenější a často na nás pohlížejí s nedůvěrou či lhostejností, konečně uznat spolu s papežem Benediktem: „Církev je místem setkání se Synem živého Boha, a tak je i místem setkání mezi sebou navzájem“ (Homilie na druhou neděli adventní, 10. prosince 2006).

A nyní přejděme k apoštolu národů. Jestliže Petrova odpověď spočívala v následování, Pavlova odpověď je hlásání, hlásání evangelia. I pro něj vše začalo milostí, Boží iniciativou. Na cestě do Damašku, když hrdě pokračoval v pronásledování křesťanů, obrněný svým náboženským přesvědčením, mu zmrtvýchvstalý Ježíš vyšel vstříc a oslepil ho svým světlem, či spíše díky tomuto světlu si Saul uvědomil, nakolik byl slepý. Nejprve byl uzavřen v pýše své přísné observance a nyní objevuje, že se v Ježíši naplnilo tajemství spásy. A ve srovnání se vznešeností Kristova poznání od té chvíle považuje všechny své lidské a náboženské jistoty za „bezcenný brak“ (srov. Flp 3,7-8). Pavel tedy zasvěcuje svůj život cestování po souši i moři, městech i vesnicích a nestará se o to, že pro hlásání Ježíše Krista musí snášet útrapy a pronásledování. Při pohledu na jeho příběh se téměř zdá, že čím více hlásá evangelium, tím více Ježíše poznává. Hlásání Slova druhým umožňuje také jemu proniknout do hlubin Božího tajemství; jemu, Pavlovi, který napsal: „Běda mi, kdybych nehlásal evangelium!“ (1 Kor 9,16); jemu, který vyznává: "Vždyť pro mě život je Kristus“ (Flp 1,21).

Pavel nám tedy říká, že na otázku „kdo je pro mě Ježíš?“ nelze odpovědět intimistickou a ničím nerušenou religiozitou, aniž by nás drásal neklid po přinášení evangelia druhým. Apoštol nás učí, že rosteme ve víře a v poznání Kristova tajemství tím více, čím více jsme jeho hlasateli a svědky. A to se děje vždy: když evangelizujeme, jsme sami evangelizováni. Je to každodenní zkušenost: když hlásáme evangelium, sami je přijímáme. Slovo, které přinášíme druhým, se nám vrací, protože v míře, v jaké dáváme, mnohem více dostáváme (srov. Lk 6,38). A to je nezbytné i pro dnešní církev: postavit hlásání do středu pozornosti. Být církví, která neúnavně opakuje: „Pro mě život je Kristus“ a „běda, kdybych nehlásala evangelium“. Církví, která potřebuje hlásat jako by to byl kyslík, který dýchá, která nemůže žít, aniž by předávala objetí Boží lásky a radost z evangelia.

Bratři a sestry, slavíme Petra a Pavla. Odpověděli na základní životní otázku: kdo je pro mě Ježíš?  tím, že žili následováním Krista a hlásali evangelium. Je krásné, když rosteme jako církev následující, jako pokorná církev, která nikdy nebere hledání Pána jako samozřejmost. A je krásné, když se zároveň stáváme extrovertní církví, která nenachází svou radost ve věcech tohoto světa, ale v hlásání evangelia světu, aby zasévala otázku po Bohu do lidských srdcí. S pokorou a radostí všude přináší Pána Ježíše: do našeho města, Říma, našich rodin, do vztahů a našeho bydliště, do občanské společnosti, církve, politiky, do celého světa, zejména tam, kde se zahnízdila chudoba, degradace a marginalizace.

A dnes, kdy někteří z našich bratrů arcibiskupů přijímají pallium, znamení společenství s římskou církví, bych jim rád řekl: buďte apoštoly jako Petr a Pavel. Buďte učedníky v následování a apoštoly v hlásání, neste všude krásu evangelia spolu s celým Božím lidem. A nakonec bych chtěl srdečně pozdravit delegaci ekumenického patriarchátu, kterou sem vyslal drahý bratr, Jeho Svatost Bartoloměj. Děkuji vám za vaši přítomnost, děkuji vám: pojďme společně vpřed v následování a hlásání Slova, rostouce v bratrství. Kéž nás Petr a Pavel provázejí a přimlouvají se za nás všechny.