PODCAST: Papežova svatodušní homilie
HOMILIE SVATÉHO OTCE FRANTIŠKA
při mši svaté na slavnost Seslání Ducha svatého
Dnešní Boží slovo nám ukazuje Ducha svatého v akci. Vidíme ho působit ve třech obdobách: ve světě, který stvořil, v Církvi a v našich srdcích.
1. Nejprve ve světě, který stvořil, ve stvoření. Duch svatý působí od samého počátku: "Sesíláš-li svého Ducha, jsou stvořeni," modlíme se v žalmu (104,30). On je vlastně creator Spiritus (srov. sv. Augustin, In Ps., XXXII,2,2), Duch Stvořitel: proto ho církev po staletí vzývá. Můžeme se však ptát: Co Duch dělá při stvoření světa? Jestliže vše pochází od Otce, jestliže je vše stvořeno skrze Syna, jaká je specifická role Ducha? Velký církevní otec, svatý Basil, napsal: "Pokusíte-li se odejmout Ducha ze stvoření, všechny věci se promíchají a jejich život se ukáže bez zákona, bez řádu" (Spir., XVI, 38). To je úloha Ducha: je to on, kdo na počátku a ve všech dobách uvádí stvořené skutečnosti z nepořádku do řádu, z rozptýlení do soudržnosti, ze zmatku do harmonie. Tento způsob působení můžeme vždy vidět v životě církve. On dává světu jedním slovem harmonii; tak "řídí běh času a obnovuje tvář země" (Gaudium et spes, 26; Ž 104,30). Obnovuje zemi, ale pozor: ne tím, že mění skutečnost, ale tím, že ji harmonizuje; to je jeho styl, protože on sám je v sobě harmonií: Ipse harmonia est (srov. sv. Basil, In Ps, 29.1), říká církevní otec.
Dnes je ve světě tolik nesouladu, tolik rozdělení. Všichni jsme propojeni, a přesto se ocitáme v odloučení jeden od druhého, umrtveni lhostejností a tísněni osamělostí. Tolik válek - myslete na války! Tolik konfliktů - zdá se neuvěřitelné, kolik zla dokáže člověk napáchat! Ve skutečnosti však naše nepřátelství podněcuje duch rozdělení, ďábel, jehož samotné jméno znamená "rozdělovatel". Ano, našemu zlu, našemu rozkolu předchází zlý duch, který "svádí celou zemi" (Zj 12,9). Libuje si v antagonismech, nespravedlnosti, pomluvách: to je jeho potěšení. A tváří v tvář zlu rozkolu naše snahy o budování harmonie nestačí. A tak Hospodin na vrcholu své Paschy, na vrcholu spásy, vylévá na stvořený svět svého dobrého Ducha, Ducha svatého, který se staví proti duchu rozdělení, protože on je harmonie, Duch jednoty, který přináší pokoj. Přivolávejme ho denně na náš svět, na naše životy a tváří v tvář jakémukoli rozdělení!
2. Kromě stvoření ho vidíme působit i v církvi, počínaje dnem Letnic. Všimněme si však, že Duch nezačíná církev tím, že dává společenství pokyny a pravidla, ale tím, že sestupuje na každého z apoštolů: každý dostává zvláštní milosti a různá charismata. Celá tato pluralita různých darů by mohla způsobit zmatek, ale Duch, stejně jako ve stvoření, právě z plurality rád vytváří harmonii. Jeho harmonie není vnucený a standardizovaný řád, to ne; v církvi existuje řád "uspořádaný podle rozmanitosti darů Ducha" (sv. Basil, Spir., XVI, 39). O Letnicích totiž Duch svatý sestupuje v mnoha ohnivých jazycích: dává každému schopnost mluvit jinými jazyky (srov. Sk 2,4) a slyšet svůj jazyk, kterým mluví ostatní (srov. Sk 2,6.11). Nevytváří tedy jeden jazyk pro všechny, nestírá rozdíly, kultury, ale vše harmonizuje, aniž by homogenizoval, aniž by uniformoval. A to nás musí přimět k zamyšlení v této době, kdy pokušení zpátečnictví usiluje o homogenizaci všeho v podle předpisů, ale pouze navenek, bez podstaty. Zůstaňme u tohoto aspektu, u Ducha, který nezačíná strukturovaným projektem, jak bychom to udělali my, kteří se pak často ztrácíme ve svých vlastních programech; ne, On začíná tím, že uděluje svobodné a přebohaté dary. O Letnicích, jak zdůrazňuje text, "byli všichni naplněni Duchem svatým" (Sk 2,4). Všichni naplněni - tak začíná život církve: ne na základě přesného a artikulovaného plánu, ale na základě zkušenosti se stejnou Boží láskou. Duch svatý tak vytváří harmonii, zve nás, abychom prožívali úžas nad jeho láskou a dary přítomnými v druhých. Jak nám řekl svatý Pavel: "Je mnoho různých charismat, ale jen jeden Duch [...] Všichni jsme totiž byli pokřtěni jedním Duchem v jedno tělo" (1 Kor 12,4.13). Vidět každého bratra a sestru ve víře jako součást téhož těla, k němuž patřím: to je harmonický pohled Ducha, to je cesta, kterou nám ukazuje!
A současná synoda je - a musí být - cestou podle Ducha: ne parlamentem, který si nárokuje práva a potřeby podle světské agendy, ne příležitostí jít, kam nás vítr zavane, ale příležitostí být poslušní dechu Ducha. Protože na moři dějin pluje církev jen s ním, který je "duší církve" (sv. Pavel VI., promluva k Posvátnému kolegiu při příležitosti jmenin, 21. června 1976), srdcem synodality, hybatelem evangelizace. Bez Něho je církev netečná, víra je pouhou doktrínou, morálka pouhou povinností, pastorace pouhou prací. A tak často slyšíme tolik takzvaných myslitelů, teologů, kteří nám předkládají chladné doktríny, zdají se být matematické, protože jim chybí onen Duch v nitru. S ním je naopak víra životem, láska Boží nás získává a naděje se znovu rodí. Vraťme Ducha svatého do středu církve, jinak naše srdce nebudou hořet láskou k Ježíši, ale k sobě samým. Postavme Ducha na začátek a do středu synodní práce. Protože "především Jeho dnes církev potřebuje! Říkejme mu proto každý den: Přijď!" (srov. Id., generální audience, 29. listopadu 1972). A kráčejme společně, protože Duch, stejně jako o Letnicích, rád sestupuje, když jsou "všichni pohromadě" (srov. Sk 2,1). Ano, aby se ukázal světu, vybral si čas a místo, kdy jsou všichni pohromadě. Boží lid, aby byl naplněn Duchem, musí tedy chodit společně, tvořit synodu. Tak se v církvi obnovuje harmonie: společným putováním s Duchem uprostřed. Bratři a sestry, budujme v církvi harmonii!
3. A konečně, Duch vytváří harmonii v našich srdcích. Vidíme to v evangeliu, kde Ježíš o velikonočním večeru dechne na učedníky a říká: "Přijměte Ducha svatého" (J 20,22). Dává ho s přesným cílem: odpustit hříchy, to znamená smířit duše, harmonizovat srdce rozervaná zlem, roztříštěná ranami, zlomená vinou. Jedině Duch přináší do srdce harmonii, neboť je to on, kdo vytváří "důvěrnost s Bohem" (sv. Basil, Spir., XIX, 49). Chceme-li harmonii, hledejme Jeho, ne světské náhražky. Vzývejme Ducha svatého každý den, začínejme každý den modlitbou k němu, staňme se mu poddajnými!
A dnes, v den jeho svátku, se ptejme sami sebe: Jsem poddajný harmonii Ducha? Nebo se řídím svými vlastními plány, svými představami, aniž bych se nechal formovat, aniž bych se jím nechal měnit? Je můj způsob prožívání víry poddajný Duchu, nebo je tvrdohlavý? Tvrdohlavý v dodržování předpisů, tvrdohlavý v dodržování takzvaného učení, které je ale jen chladným odrazem života? Jsem unáhlený v posuzování, ukazuji prstem a přibouchávám druhým dveře před nosem, považuji se za oběť všech a všeho? Nebo přijímám jeho harmonickou tvůrčí sílu, přijímám "milost celku", kterou mi vnuká, jeho odpuštění, které dává pokoj? A odpouštím i já? Odpuštění je vytvoření prostoru pro příchod Ducha... Podporuji smíření a vytvářím společenství, nebo stále pátrám, čenichám, abych našel problém, abych pomlouval, rozděloval, ničil? Odpouštím, podporuji smíření, vytvářím společenství? Je-li svět rozdělen, je-li církev polarizovaná, je-li srdce roztříštěné, neztrácejme čas kritizováním druhých a zlobením se na sebe, ale vzývejme Ducha: On je schopen tyto věci vyřešit.
Duchu Svatý, Duchu Ježíšův a Otcův, nevyčerpatelný zdroji harmonie, tobě svěřujeme svět, tobě zasvěcujeme církev a svá srdce. Přijď, Duchu Stvořiteli, harmonie lidstva, obnov tvář země. Přijď, Dare darů, harmonie církve, spoj nás s tebou. Přijď, Duchu odpuštění, harmonie srdce, proměň nás, jak Ty sám umíš, skrze Marii.
