Papež k italské církvi: Rád bych, aby se synoda zabývala zranitelností církve
Jana Gruberová – Vatican News
Synodální proces je jedinečná duchovní zkušenost, vedoucí k obnově a obrácení, skrze niž vaše církevní společenství nabydou silnější misionářskou orientaci a lépe se připraví na hlásání evangelia v současném světě, řekl papež v úvodu své promluvy, prokládané hojnými, spatra pronášenými dodatky.
„Jak víme, synodalita neznamená, že sbíráme názory lidí, ani to neznačí snahy o dohodu, je to něco jiného.“
Papež se poté věnoval otázkám, které mu předložil výbor italského synodálního procesu a které se zaměřovaly na priority církve ve vztahu ke společnosti, překonání různých typů odporu a obav, zapojení kněží a laiků a případy marginalizace v církvi. Nejprve italskou církev vyzval, aby se nestarala o záchranu sebe sama a vlastních zájmů, nýbrž pokorně, nezaujatě a v postoji evangelních blahoslavenství nezištně a pečlivě sloužila evangeliu, pěstovala svobodu a kreativitu a čerpala z toho podstatného, tedy radostné zvěsti o Boží lásce.
„Církev zatížená strukturami, byrokracií a formalismem může jen stěží kráčet dějinami a udržovat krok s Duchem. Ustrne na místě a nevyjde vstříc mužům a ženám naší doby.“
Papež dále naléhal na spoluzodpovědnost v církvi a její společné utváření, aniž by se rozdělovala na oprávněné pastorační činitele a zbytek Božího lidu jako příjemce jejich činnosti.
„Každý pokřtěný je povolán k tomu, aby se aktivně účastnil církevního života a poslání, počínaje svým vlastním povoláním a jeho vztahem k ostatním povoláním a charismatům, která Duch dává k dobru všech. Potřebujeme taková křesťanská společenství, která by rozšiřovala svůj prostor, kde by se všichni mohli cítit doma, jejichž uspořádání a pastorační prostředky by neupřednostňovaly utváření malých skupinek, ale posilovaly radost ze společně nesené odpovědnosti.“
Vědomí této spoluzodpovědnosti ovšem neznamená rozdílení moci, podotkl František, nýbrž touhu po poznání druhého člověka v bohatství jeho charismat a jeho výjimečnosti.
„Takto mohou v církvi najít místo všichni, jejichž přítomnost bývá dosud jen namáhavě uznávána: ti, kteří nemají hlas, anebo jejichž hlasy jsou umlčovány a přehlíženy, ti, kteří se necítí na přiměřené výši, protože za sebou mají obtížné a složité životní cesty. Leckdy bývají a priori exkomunikováni. Pamatujme ale, že církev se má projevovat jako Boží srdce, které je otevřeno všem (…), nemocným a nikoliv, spravedlivým, hříšníkům, všem. (…) Měli bychom si položit otázku, nakolik je v našich společenstvích reálně slyšet hlas mladých lidí, žen, chudých lidí, těch, kteří prožili zklamání a byli v životě zraněni, těch, kteří se na církev hněvají. Dokud bude jejich přítomnost sporadická, nebudeme církví synodální, ale církví několika mála jedinců.“
Papež poté poukázal na přetrvávající sebevztažnost některých řeholních komunit, farností, či biskupských kurií, které pěstují autoreferenční teologii opírající se o shlížení vlastního obrazu v zrcadle.
„Zdá se, že se sem poněkud skrytě vkrádá jakýsi druh obranného neoklerikalismu. Klerikalismus je zvrácenost a klerikální biskup či kněz jsou zvrácení. Ještě zvrácenější ale jsou klerikální laik a laička. Tento neoklerikalismus vzniká ze strachu a bědování nad světem, který nás už nechápe, v kterém jsou mladí lidé ztraceni, a z potřeby uplatnit a projevit vlastní vliv („Já to tak nenechám“). Synoda nás volá k tomu, abychom se stávali církví, která kráčí v radosti, pokoře a tvořivosti touto naší dobou, za vědomí, že jsme všichni zranitelní a potřebujeme se navzájem. Rád bych, abychom v tomto synodálním procesu vzali vážně toto slovo „zranitelnost“ a hovořili o něm, hovořili o zranitelnosti v církvi.“
Na závěr František citoval italského kněze dona Prima Mazzolariho, který (sebe nevyjímaje) psal o „kněžích, kteří zhášejí a dusí život duší“: „Namísto toho, abychom zažehli věčnost, zhášíme život“, vyznával tento italský kněz, spisovatel a partyzán, který předznamenal II. Vatikánský koncil, aby dnes papež mohl vyzvat nejenom italskou církev k pravému opaku.
