Papežovo kázání v Budapešti: Otevřete dveře!
Papež František
Poslední slova, která Ježíš pronáší v evangeliu, jež jsme vyslechli, shrnují smysl jeho poslání: „Já jsem přišel, aby měly život a aby ho měly v hojnosti“ (Jan 10,10). Toto činí dobrý pastýř: dává život za své ovce. Stejně tak se nás Ježíš vydal hledat, když jsme se ztratili, jako pastýř hledá své stádce, jako pastýř přišel, aby nás vyrval smrti, a jako pastýř, který zná každou ze svých ovcí a miluje je s nekonečnou vlídností, nám dal vstoupit do Otcova ovčince a učinil nás Božími dětmi.
Rozjímejme tedy nad obrazem dobrého Pastýře a zaměřme se na dvě činnosti, které – podle evangelia – koná pro své ovce: nejprve je povolává a poté je vyvádí ven.
1. Především své ovce „volá jménem“ (verš 3). Na počátku příběhu naší spásy nestojíme my sami se svými zásluhami, schopnostmi a strukturami, nýbrž Boží povolání, kterým nás Bůh touží oslovit, jeho starostlivost o každého z nás, jeho překypující milosrdenství, kterým si nás přeje vysvobodit z hříchu a smrti, aby nám daroval život v hojnosti a nekonečnou radost. Ježíš přišel jako dobrý Pastýř lidstva, aby nás povolal a přivedl domů. Když se na to s vděčností upamatujeme, můžeme si vzpomenout na jeho lásku k nám – k nám, kteří jsme od něj byli vzdáleni. Ano, neboť „jsme všichni bloudili jak ovce, každý šel svou vlastní cestou“ (Iz 53,6). On se obtížil našimi zločiny a vzal na sebe naše viny, aby nás opětovně přivedl do Otcova srdce. „Byli jste kdysi jako bludné ovce, ale nyní jste se vrátili k pastýři a strážci svých duší“ (1 Pt 2,25), slyšeli jsme v druhém čtení z listu apoštola Petra. A ještě dnes nás Bůh volá – v každé životní situaci, v tom, co si nosíme v srdci, v našich zmatcích, obavách a pocitech selhání, které na nás občas doléhají, v poutech smutku, která stále hrozí svým sevřením. Přichází jako dobrý Pastýř a volá nás jménem, aby každému z nás řekl, jak jsme v jeho očích vzácní, aby léčil naše rány a bral na sebe naše slabosti, aby nás v jednotě shromáždil ve svém ovčinci a posiloval naši důvěru k Otci i mezi sebou navzájem.
Bratři a sestry, dnes dopoledne zde vnímáme radost z toho, že jsme svatým Božím lidem: všichni jsme se zrodili z Božího povolání, On nás svolal, a proto jsme jeho lidem, jeho stádcem, jeho církví. Shromáždil nás zde, aby nás, navzdory naší různorodosti a příslušnosti k různým společenstvím, velikost jeho lásky spojovala v jediném objetí. Je pěkné, když se takto společně scházíme: biskupové a kněží, řeholníci a laici. Je pěkné tuto radost sdílet s ekumenickými delegacemi, s představiteli židovské obce, se zástupci občanských institucí a diplomatického sboru. Toto je katolicita: my všichni, které dobrý Pastýř zavolal jménem, jsme povoláni, abychom přijali a šířili jeho lásku a přispívali k tomu, aby jeho ovčinec byl začleňující, a nikoli vyřazující. Z toho důvodu jsme povoláni k pěstování bratrských vztahů a spolupráce a k otevřenosti vůči vzájemné lásce, aniž bychom se jeden od druhého oddělovali a považovali své vlastní společenství za vyhrazené prostředí, aniž bychom úzkostlivě střežili své vlastní prostory.
2. Poté, co pastýř své ovce zavolal, „vyvádí je ven“ (Jan 1,3). Nejprve je svolával, aby vešly do ovčince, nyní je tlačí ven. Nejdříve jsme shromažďováni v Boží rodině, abychom byli ustaveni Božím lidem, pak jsme ale vysíláni do světa, abychom se odvážně a beze strachu stávali hlasateli radostné zvěsti a svědky Lásky, která nás obrodila. Tento vstupující a vycházející pohyb můžeme zachytit rovněž na jiném obrazu, který Ježíš užívá: na symbolu dveří. Říká: „Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mě, bude zachráněn; bude moci vcházet i vycházet a najde pastvu“ (verš 9). Na jedné straně tvoří Ježíš dveře, které se otevřely dokořán, abychom mohli vstoupit do společenství s Otcem a zakusit jeho milosrdenství. Jak ale všichni vědí, otevřené dveře slouží ke vstupu, ale také k východu z nějakého místa, v němž se člověk ocitá. A proto poté, co nás Ježíš opětovně přivedl do Boží náruče a ovčince, jímž je církev, stává se dveřmi, jimiž máme vycházet do světa. Podněcuje nás k tomu, abychom vycházeli vstříc bratrům. Dobře si však zapamatujme, že jsme k tomu povoláni všichni, nikoho nevyjímaje: máme opustit vlastní pohodlí a nebojácně se vydat na každou periferii, která potřebuje světlo evangelia (srov. apoštolská exhortace Evangelii gaudium, 20).
Bratři a sestry, „vycházet“ znamená, že se každý z nás, stejně jako Ježíš, stává otevřenými dveřmi. Je smutné a zraňující, když vidíme, že jsou dveře zavřené: zavřené naším sobectvím, které si nevšímá lidí, denně kráčejících po našem boku, zavřené naším individualismem ve společnosti, chřadnoucí osamělostí, zavřené naší lhostejností, nedbající na nouzi a utrpení, dveře zavírané před tím, kdo je cizí, jiný, chudý, zavírané před migranty. A dokonce jsou zde zavřené dveře v našich církevních společenstvích – zavíráme je mezi sebou navzájem, před světem, před lidmi, kteří „nesplňují pravidla a nemají to v pořádku“, i těmi, kteří dychtí po Božím odpuštění. Bratři a sestry, pěkně prosím: otevřme dveře! Také sami se jako Ježíš snažme svými slovy, gesty a každodenním jednáním stávat otevřenými dveřmi, kterými nikdy nikomu nepráskneme před nosem, dveřmi, které všem umožní vstoupit, aby zakusili krásu Hospodinovy lásky a odpuštění.
Opakuji to především sám sobě, bratrům biskupům a kněžím – nám, pastýřům, neboť, jak Ježíš praví, pastýř není zloděj či lupič (srov. Jan 10,8), netěží tedy ze své role a neutiskuje stádce, které mu bylo svěřeno, „nezcizuje“ prostor bratrům laikům, neuplatňuje přísně svou pravomoc. Bratři, povzbuzujme se navzájem, abychom byli stále otevřenějšími dveřmi, „zprostředkovateli“ Boží milosti, znalci blízkosti, abychom byli ochotni vydat život tak, jak nás to učí Ježíš Kristus, náš Pán a naše všechno, s rozpřaženou náručí ze svého stolce, jímž je kříž, a pokaždé na oltáři, když se za nás láme jako živý Chléb. Také bratrům laikům a sestrám laičkám, katechetům, pastoračním pracovníkům, nositelům politické a společenské odpovědnosti i všem, kteří prostě a leckdy namáhavě jdou vpřed svým každodenním životem, říkám: Buďte otevřenými dveřmi. Buďte otevřenými dveřmi. Povolme Pánu života, aby spolu se svým útěšným a uzdravujícím Slovem vstoupil do srdce, abychom pak vycházeli a sami se stávali otevřenými branami ve společnosti, byli otevření a vstřícní jeden k druhému navzájem, a tak pomohli Maďarsku, aby rostlo v bratrství, které je cestou k míru.
Nejdražší, Ježíš, dobrý Pastýř, nás volá jménem a pečuje o nás s nezměrnou laskavostí. On je branou a kdo vstupuje skrze Něj, má život věčný. On je tedy naší budoucností, budoucím „životem v hojnosti“ (Jan 10,10). Nikdy tudíž neklesejme na mysli, nenechme se obrat o radost a pokoj, jimiž nás obdařil, neuzavírejme se do svých problémů a netečnosti. Dejme se svým Pastýřem doprovázet: s Ním se náš život, rodiny, křesťanská společenství i celé Maďarsko rozzáří novým životem!
