Papežova Homilie v Kinshase
Mše za mír a spravedlnost
Letiště Ndolo, 1. února 2023
Papež přijel doprovázen zpěvem a tancem statisíců lidí shromážděných na esplanádě.
Doprovodil ho arcibiskup z Kinshasy, kardinál Fridolin Ambongo Besungu. Liturgie a zpěvy při slavení byly ve francouzštině a v lingale, jazyce, kterým mluví bantuský národ Bangala a který se stal společným jazykem na severozápadě Konžské demokratické republiky, v Kongu-Brazzaville, a také v některých částech Angoly, Středoafrické republiky a dokonce i v Jižním Súdánu. Modlitby věřících byly pronášeny také v jazycích tshiluba, svahilština a kikongo.
V místním jazyce papež František na začátku své homilie pozdravil slovy "mír", "bratrství" a "radost".
HOMILIE PAPEŽE FRANTIŠKA
Bandeko, boboto! [Bratři a sestry, mír!]
Esengo [Radost]
Radost. Radost ze setkání s vámi je veliká: toužil jsem po tomto okamžiku - museli jsme na něj čekat celý rok! - děkuji, že jste tady!
Evangelium nám právě řeklo, že radost učedníků byla veliká i večer o Velikonocích a že tato radost vznikla "při pohledu na Pána" (J 20,20). V této atmosféře radosti a úžasu promlouvá Zmrtvýchvstalý ke svým. A co jim říká? Nejprve dvě slova: "Pokoj vám!" (v. 19). Dvě slova: "Pokoj vám". Je to pozdrav, ale je to víc než pozdrav: je to předání. Protože pokoj, ten pokoj, který ohlásili andělé v betlémské noci (srov. Lk 2,14), ten pokoj, který Ježíš slíbil zanechat svým (srov. J 14,27), je nyní poprvé slavnostně předán učedníkům. Ježíšův pokoj, který je nám také zprostředkován při každé mši svaté, je velikonočním pokojem: přichází se vzkříšením, protože Pán musel nejprve porazit naše nepřátele, hřích a smrt, a musel smířit svět s Otcem; musel zakusit naši osamělost a opuštěnost, naše peklo, aby nás objal a překlenul vzdálenosti, které nás dělily od života a naděje. Nyní, když Ježíš zrušil vzdálenost mezi nebem a zemí, mezi Bohem a člověkem, je učedníkům dán Ježíšův pokoj.
Pojďme se tedy postavit po jejich boku. Toho dne byli zcela ohromeni skandálem kříže, vnitřně zraněni, že Ježíše opustili a utekli, zklamáni epilogem jeho příběhu, báli se, že skončí jako on. Byla v nich vina, frustrace, smutek, strach... Ježíš hlásá pokoj, zatímco v srdcích učedníků jsou trosky, hlásá život, zatímco oni v sobě cítí smrt. Jinými slovy, Ježíšův pokoj přichází ve chvíli, kdy se zdálo, že pro ně všechno skončilo, v tom nečekaném a netušeném okamžiku, kdy nebylo ani náznaku pokoje. To je to, co Pán dělá: udivuje nás, podává nám ruku, když se chystáme potopit, pozvedá nás, když jsme na dně. Bratři a sestry, u Ježíše zlo nikdy nezvítězí, nikdy nemá poslední slovo. "Neboť on je náš pokoj" (Ef 2,14) a jeho pokoj vždy vítězí. My, kteří patříme Ježíši, tedy nesmíme dopustit, aby v nás převládl smutek, nesmíme dopustit, aby se do nás vkradla rezignace a fatalismus. Pokud je taková atmosféra kolem nás, nedopusťme, aby to tak bylo i pro nás: ve světě znechuceném násilím a válkou křesťané dělají to, co dělal Ježíš. Téměř naléhavě opakoval učedníkům: Pokoj, pokoj s vámi! (srov. J 20,19.21); a my jsme povoláni k tomu, abychom toto nečekané a prorocké hlásání Pána, hlásání pokoje, učinili svým a sdělili světu.
Můžeme se však ptát: Jak si můžeme Ježíšův pokoj zachovat a kultivovat? On sám nás upozorňuje na tři zdroje pokoje - tři zdroje, které ho mají nadále živit. Jsou to odpuštění, společenství a poslání.
Podívejme se na první zdroj: odpuštění. Ježíš říká svým: "Těm, kterým odpustíte hříchy, budou odpuštěny" (v. 23). Než však dá apoštolům moc odpouštět, odpustí jim; ne slovy, ale gestem, které před nimi Zmrtvýchvstalý učiní jako první. Evangelium říká, že jim "ukázal své ruce a svůj bok" (v. 20). To znamená, že jim ukazuje rány, že jim je nabízí, protože odpuštění se rodí z ran. Rodí se tehdy, když utrpěné rány nezanechávají jizvy nenávisti, ale stávají se místem, kde je možné udělat místo druhým a přijmout jejich slabosti. Pak se slabosti stanou příležitostí a odpuštění cestou k míru. Nejde o to nechat všechno za sebou, jako by se nic nestalo, ale otevřít své srdce druhým s láskou. To je to, co Ježíš dělá: tváří v tvář bídě těch, kteří ho zapřeli a opustili, ukazuje rány a otevírá pramen milosrdenství. Ježíš nepoužívá mnoho slov, ale doširoka otevírá své zraněné srdce, aby nám řekl, že je vždy zraněný láskou k nám.
Bratři a sestry, když nás trápí vina a smutek, když se nám nedaří, víme, kam se obrátit: k Ježíšovým ranám, připraveným odpustit nám svou zraněnou a nekonečnou láskou. Zná vaše rány, zná rány vaší země, zná rány vašeho lidu, vaší země! Jsou to rány, které pálí, neustále infikované nenávistí a násilím, zatímco lék spravedlnosti a balzám naděje jako by nikdy nepřicházely. Bratře, sestro, Ježíš trpí s tebou, vidí rány, které v sobě nosíš, a touží tě utěšit a uzdravit, nabízí ti své zraněné Srdce. Tvému srdci Bůh opakuje slova, která dnes pronesl skrze proroka Izaiáše: "Chci ho uzdravit, vést ho a poskytnout mu útěchu" (Iz 57,18).
Společně dnes věříme, že s Ježíšem je tu vždy možnost odpustit a začít znovu, a také síla odpustit sobě, druhým i dějinám! To je to, co si Kristus přeje: pomazat nás svým odpuštěním, aby nám dal pokoj a odvahu odpouštět, odvahu vykonat velkou amnestii srdce. Jak dobře nám dělá, když očistíme svá srdce od hněvu, výčitek svědomí, veškeré zášti a nepřátelství! Milovaní, kéž je dnešní den časem milosti, abychom přijali a zakusili Ježíšovo odpuštění! Kéž je to ten správný čas pro tebe, kdo neseš na srdci těžké břemeno a potřebuješ ho sundat, aby ses mohl znovu nadechnout. A ať je to dobrý čas pro tebe, kdo si v této zemi říkáš křesťan, ale dopouštíš se násilí; tobě Pán říká: "Slož zbraně, měj milosrdenství". A všem zraněným a utlačovaným z tohoto lidu říká: "Nebojte se vložit své rány do mých, své bolesti do mých bolestí". Udělejme to, bratři a sestry; nebojte se sundat krucifix z krku a vyndat ho z kapes, vzít ho do rukou a nosit ho blízko svého srdce, abyste se podělili o své rány s těmi Ježíšovými. Doma si vezměte krucifix, který máte, a obejměte ho. Dejme Kristu šanci uzdravit naše srdce, odhoďme v něm minulost, všechen strach a smutek. Jak úžasné je otevřít dveře svého srdce a dveře svého domova Jeho pokoji! A proč si nenapsat do svých pokojů, na své oblečení, před své domy Jeho slova: Pokoj vám? Ukažte je, budou proroctvím pro zemi, Pánovým požehnáním pro ty, které potkáte. Pokoj vám: nechť nám Bůh odpustí a odpustíme si navzájem!
Podívejme se nyní na druhý zdroj pokoje: společenství. Zmrtvýchvstalý Ježíš neoslovuje jednotlivé učedníky, ale setkává se s nimi společně: mluví k nim v množném čísle a prvnímu společenství přináší svůj pokoj. Není křesťanství bez společenství, stejně jako není míru bez bratrství. Ale kam jako komunita jít, kam jít, abychom našli pokoj? Podívejme se znovu na učedníky. Před Velikonocemi se vydali za Ježíšem, ale stále uvažovali příliš lidsky: doufali ve vítězného Mesiáše, který zažene jejich nepřátele, bude dělat divy a zázraky, zvýší jejich prestiž a úspěch. Tyto světské touhy je však nechávaly s prázdnýma rukama, ba dokonce odnímaly jejich společenství pokoj a vyvolávaly hádky a odpor (srov. Lk 9,46; 22,24). I pro nás existuje toto riziko: být spolu, ale jít sám, hledat ve společnosti, ale také v církvi, moc, kariéru, ambice... Tímto způsobem však člověk následuje své vlastní já namísto pravého Boha a skončí jako ti učedníci: uzavřený, bez naděje a plný strachu a zklamání. Ale hle, o Velikonocích nacházejí cestu k pokoji díky Ježíši, který na ně dýchne a řekne: "Přijměte Ducha svatého" (J 20,22). Díky Duchu svatému už nebudou hledět na to, co je rozděluje, ale na to, co je spojuje; nepůjdou do světa kvůli sobě, ale kvůli druhým; nebudou se zviditelňovat, ale dávat naději; nebudou získávat uznání, ale budou svůj život radostně trávit pro Boha a pro druhé.
Bratři a sestry, naše nebezpečí spočívá v následování ducha světa namísto ducha Kristova. A jaký je způsob, jak neupadnout do nástrah moci a peněz, nepodlehnout rozdělování, svodům kariérismu, které rozkládají společenství, falešným iluzím rozkoše a kouzel, které člověka uzavírají? Pán nám to znovu naznačuje prostřednictvím proroka Izaiáše: "Já jsem s utlačovanými a poníženými, abych oživil ducha pokorných a oživil srdce utlačovaných" (Iz 57,15). Cestou je dělit se s chudými: to je nejlepší lék proti pokušení rozdělovat a zesvětšťovat se. Mějte odvahu dívat se na chudé a naslouchat jim, protože jsou členy našeho společenství a ne cizinci, které je třeba vymazat z dohledu a svědomí. Otevřeme svá srdce druhým, místo abychom se uzavřeli ve vlastních problémech nebo marnostech. Začněme od chudých a objevme, že všichni sdílíme vnitřní chudobu; že všichni potřebujeme Ducha Božího, aby nás osvobodil od ducha světa; že pokora je velikostí křesťana a bratrství jeho pravým bohatstvím. Věřme ve společenství a s Boží pomocí budujme církev oproštěnou od světského ducha a plnou Ducha svatého, svobodnou od bohatství pro sebe a naplněnou bratrskou láskou!
Konečně se dostáváme ke třetímu zdroji pokoje: k poslání. Ježíš říká učedníkům: "Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás" (J 20,21). Posílá nás tak, jak ho poslal Otec. A jak ho Otec poslal na svět? Poslal ho, aby sloužil a dal svůj život za lidstvo (srov. Mk 10,45), aby každému zjevil své milosrdenství (srov. Lk 15), aby nalezl vzdálené (srov. Mt 9,13). Jedním slovem, poslal ho pro všechny, pro každého: nejen pro spravedlivé, ale pro každého. V tomto smyslu stále znějí Izaiášova slova: "Pokoj, pokoj vzdáleným i blízkým, praví Hospodin" (Iz 57,19). Především vzdáleným a pak i blízkým: nejen "našim", ale všem.
Bratři a sestry, jsme povoláni být misionáři pokoje, a to přinese i nám pokoj. Je to volba: je to vytvoření místa v našich srdcích pro každého, je to víra, že etnické, regionální, sociální, náboženské a kulturní rozdíly přicházejí až následně a nejsou překážkou; že ostatní jsou bratři a sestry, členové stejného lidského společenství; že každý je příjemcem pokoje, který na svět přinesl Ježíš. Znamená to věřit, že my křesťané jsme povoláni ke spolupráci se všemi, abychom prolomili kruh násilí a vyvrátili úklady nenávisti. Ano, křesťané, vyslaní Kristem, jsou z definice povoláni k tomu, aby byli svědomím pokoje ve světě: ne jen kritickým svědomím, ale především svědky lásky; ne nárokovateli vlastních práv, ale práv evangelia, jimiž jsou bratrství, láska a odpuštění; ne hledači vlastních zájmů, ale misionáři bláznivé lásky, kterou má Bůh ke každému člověku.
Pokoj vám, říká Ježíš, a dnes ho říká každé rodině, každé komunitě, každé etnické skupině, každé čtvrti a každému městu v této velké zemi. Pokoj vám: ať tato slova našeho Pána zní v našich srdcích v tichosti. Slyšme, jak jsou nám adresovány, a rozhodněme se být svědky odpuštění, protagonisty ve společenství, lidmi s posláním míru ve světě.
Moto azalí na matoi ma koyoka [Ten, kdo má uši k slyšení]
Odp.: Ayoka [Slyš]
Moto azalí na motema mwa kondima [Ten, kdo má srdce k domluvě]
Odp.: Andima [Souhlas]
