Hledejte

Papež: Každá válka si žádá odpuštění, jinak se spravedlnost stává pomstou

Promluva papeže Františka k římské kurii u příležitosti každoročního předvánočního setkání
POSLECHNĚTE SI: Papežova promluva k římské kurii

PAPEŽ FRANTIŠEK

Drazí bratři a sestry!

1.      Pán nám znovu dává milost slavit tajemství jeho narození. Každý rok se u nohou Dítěte ležícího v jeslích (srov. Lk 2,12) můžeme podívat na svůj život v tomto zvláštním světle. Není to světlo slávy tohoto světa, ale „pravé světlo, které osvěcuje každého člověka“ (Jan 1,9). Pokora Božího Syna, který přichází do našeho lidského stavu, je pro nás školou přilnutí ke skutečnosti. Stejně jako On volí chudobu, která není pouhou absencí statků, ale podstatností, je i každý z nás povolán vrátit se k tomu podstatnému ve svém životě, odhodit vše, co je zbytečné a co se může stát překážkou na cestě ke svatosti. A o této cestě ke svatosti se nedá vyjednávat.

2.      Je však důležité si ujasnit, že když člověk zkoumá svou existenci nebo uplynulý čas, musí mít vždy za výchozí bod upamatování se na dobro. Teprve když si uvědomíme dobro, které nám Pán prokázal, jsme schopni pojmenovat i zlo, které jsme prožili nebo vytrpěli. Uvědomovat si svou nebohost, aniž bychom si zároveň uvědomovali Boží lásku, by nás zdrtilo. V tomto smyslu je vděčnost vnitřním postojem, kterému bychom měli přikládat větší význam.

Aby nám evangelium vysvětlilo, v čem tato vděčnost spočívá, vypráví nám příběh o deseti malomocných, které Ježíš všechny uzdravil; jen jeden z nich se však vrátil, aby poděkoval, a to Samaritán (srov. Lk 17,11-19). Poděkování tomuto člověku přináší kromě tělesného uzdravení i celistvou spásu (srov. v. 19). To znamená, že setkání s dobrem, kterým jej Bůh obdaroval, nezůstává na povrchu, ale dotýká se srdce. Tak to je: bez neustálého cvičení vděčnosti bychom nakonec jen sepisovali své pády a zastírali to nejdůležitější, totiž milosti, které nám Pán každý den uděluje.

3.      V uplynulém roce se mnohé událo, a především chceme poděkovat Pánu za všechna dobrodiní, která nám udělil. Doufejme však, že mezi všemi těmito prospěšnými dary je i naše obrácení, které se nikdy nezavrší. Nejhorší, co se nám může stát, je myslet si, že už konverzi nepotřebujeme, a to jak na osobní úrovni, tak na úrovni společenství.

Obrácení znamená učit se brát stále vážněji poselství evangelia a snažit se ho uplatňovat v životě. Nejde jen o to, abychom se distancovali od zla, ale o to, abychom uskutečnili všechno dobré, co můžeme: to je obrácení. Před evangeliem zůstáváme vždy jako děti, které se potřebují učit. Domníváme-li se, že jsme se vše naučili, upadáme do duchovní pýchy.

Letos uplynulo šedesát let od zahájení Druhého vatikánského koncilu. Co jiného byla tato událost, když ne velká příležitost k obrácení celé církve? Svatý Jan XXIII. v této souvislosti řekl: „Nemění se evangelium, to my mu začínáme lépe rozumět“. Obrácení, které nám koncil přinesl, byla snaha lépe pochopit evangelium, učinit ho relevantním, živým a působícím v tomto historickém okamžiku.

A tak, jako se to stalo mnohokrát v dějinách církve, i v naší době jsme se jako společenství věřících cítili povoláni k obrácení. A tato cesta ještě zdaleka nekončí. Současné úvahy o synodalitě církve vycházejí právě z přesvědčení, že cesta k pochopení Kristova poselství nikdy nekončí a neustále nás staví před výzvy.

Opakem obrácení je fixismus, tedy skryté přesvědčení o tom, že nepotřebujeme žádné další porozumění evangeliu. Je chybou, že chceme Ježíšovo poselství vykrystalizovat do jediné, vždy platné podoby. Místo toho musí být forma vždy schopna se měnit, aby podstata zůstala stále stejná. Pravá hereze nespočívá jen v hlásání jiného evangelia (srov. Gal 1,9), jak připomíná Pavel, ale také v tom, že ho přestaneme překládat do současných jazyků a způsobů, což právě apoštol národů udělal. Uchovávat Kristovo poselství znamená udržovat ho při životě, a nikoli je uvěznit. 

4.      Skutečný problém, na který často zapomínáme, však spočívá v tom, že obrácení nás nejen nutí uvědomit si zlo, abychom se znovu rozhodli pro dobro, ale zároveň nutí zlo k tomu, aby se vyvíjelo, aby bylo stále zákeřnější, aby se maskovalo pod novými způsoby, takže je pro nás těžké ho rozpoznat. Je to skutečný boj. Pokušitel se vždy vrací a vrací se v přestrojení.

Ježíš v evangeliu používá přirovnání, které nám pomáhá pochopit toto dílo, jež je tvořeno různými dobami a způsoby: „Dokud ozbrojený silák hlídá svůj dvůr, jeho majetek je v bezpečí. Přepadne-li ho však někdo silnější a přemůže ho, vezme mu jeho zbraně, na které spoléhal, a jeho kořist rozdá“ (Lk 11,21-22). Naším prvním velkým problémem je přílišná důvěra v sebe sama, v naše strategie, v naše programy. Je to pelagiánský duch, o kterém jsem již mnohokrát mluvil. Některá selhání jsou pak milostí, protože nám připomínají, že nesmíme důvěřovat sami sobě, ale pouze Pánu. Některá selhání jsou i pro církev velkou připomínkou, abychom do středu pozornosti opět postavili Krista. Neboť „kdo není se mnou, je proti mně, a kdo neshromažďuje se mnou, rozptyluje“ (Lk 11,23). Je to tak prosté.

Drazí bratři a sestry, je příliš málo odsuzovat zlo, dokonce i to, které se plíží mezi námi. Tváří v tvář zlu je třeba se rozhodnout pro konverzi. Jeho pouhé odsouzení nás totiž může udržovat v iluzi, že jsme problém vyřešili, ale ve skutečnosti jde o to, abychom provedli změny, které nám umožní nenechat se nadále věznit logikou zla, která je velmi často světskou logikou. V tomto smyslu je jednou z nejužitečnějších ctností bdělost. Ježíš popisuje potřebu této ostražitosti k sobě samému a k církvi, potřebu bdělosti,na účinném příkladu: „Když nečistý duch vyjde z člověka, potuluje se po pustinách a hledá odpočinutí. Když nenajde, řekne si: 'Vrátím se do svého domu, odkud jsem vyšel.' Přijde a nalezne ho vyčištěný a vyzdobený. Tu jde, přibere si sedm jiných duchů, horších, než je sám, a vejdou a usadí se tam. Konce toho člověka jsou horší než začátky“ (Lk 11,24-26). Naše první obrácení přináší určitý řád: zlo, které jsme poznali a snažili se ho ze svého života vymýtit, od nás skutečně odchází, ale je naivní si myslet, že zůstane pryč na dlouhou dobu. Ve skutečnosti se po nějaké době znovu objeví v nové podobě. Jestliže dříve působilo hrubě a násilnicky, nyní se chová elegantněji a zdvořileji.  Pak ho musíme opět rozpoznat a demaskovat. Dovolte mi ten výraz: jsou to „zdvořilí démoni“: zdvořile vstoupí, aniž by si toho člověk všiml. Můžeme si to uvědomit pouze každodenním zpytováním svědomí. Proto vidíme důležitost zpytování svědomí, abychom bděli nad svým domem.

V 17. století byl například známý případ řeholnic z Port Royal. Jedna z jejich abatyší, matka Angelika, začala dobře: „charismaticky“ reformovala sebe i klášter a z klauzury vykázala i rodiče. Byla to nadaná žena, která se narodila, aby vládla, ale později se stala duší jansenistického odboje a projevila neústupnost i před církevní autoritou. O ní a jejích řeholnicích se říkalo: „Čisté jako andělé, pyšné jako démoni“. Vyhnaly ďábla, ale ten se pak vrátil sedmkrát silnější a pod rouškou strohosti a přísnosti přinesl tvrdost a domýšlivost o vlastní nadřazenosti nad ostatními. Ďábel se vždycky se vrací: vyhnaný ďábel se vrací; převlečený, ale vrací se. Dávejme si pozor!

5.      Ježíš v evangeliu vypráví mnohá podobenství určená především zákoníkům a farizeům, kteří o sobě dobře smýšleli, s úmyslem upozornit na klam, který spočívá v pocitu spravedlnosti a v pohrdání druhými (srov. Lk 18,9). Například v takzvaných podobenstvích o milosrdenství (srov. Lk 15) vypráví nejen příběhy o ztracené ovci nebo o nejmladším synovi onoho nebohého otce, s nímž onen syn nakládá jako s mrtvým. Připomínají nám, že první cestou k hříchu je zbloudit, ztratit se, dělat věci, které jsou zjevně špatné, ale v těchto podobenstvích mluví také o ztracené drachmě a starším synovi. Přirovnání je účinné: člověk se může ztratit i doma, jako v případě ženiny mince, a může žít nešťastně, i když formálně zůstává v ohradě svých povinností, jako se to stane staršímu synovi milosrdného otce. Jestliže pro ty, kdo odcházejí, je snadné uvědomit si oddálení, pro ty, kdo zůstávají doma, je obtížné uvědomit si, nakolik člověk žije v pekle, protože je přesvědčen, že je pouze obětí, se kterou nespravedlivě zachází ustavená autorita, a nakonec i sám Bůh. A jak často se nám to stává tady doma!

Milí bratři a sestry, každému z nás se stane, že se ztratíme jako ona malá ovečka nebo se odvrátíme od Boha jako ten mladší syn. Jsou hříchy, které nás pokořily, a právě proto jsme se jim díky Boží milosti dokázali postavit čelem. Velká opatrnost, kterou musíme v tomto okamžiku své existence vynaložit, se však žádá kvůli tomu, že formálně vedeme svůj současný život doma, ve zdech instituce, ve službě Svatému stolci, v samém srdci církevního těla; a právě proto můžeme upadnout do pokušení myslet si, že jsme v bezpečí, že jsme lepší a nepotřebujeme konverzi.

Jsme ve větším nebezpečí než ostatní, protože nás pokouší „zdvořilý ďábel“, který nepřichází hlučně, ale s květinami. Odpusťte mi, bratři a sestry, pokud někdy říkám věci, které mohou znít tvrdě a důrazně, není to proto, že bych nevěřil v hodnotu vlídnosti a něhy, ale proto, že je dobré vyhradit si pohlazení pro ty, kdo se lopotí a jsou obtíženi, a najít odvahu „soužit posílené“, jak rád říkával Boží služebník don Tonino Bello, protože někdy je jejich útěcha pouze ďáblovým podvodem, a nikoli darem Ducha. 

6.      Nakonec bych si chtěl vyhradit poslední slovo k tématu míru. Mezi tituly, které prorok Izaiáš připisuje Mesiáši, je i titul „Kníže pokoje“ (9,5). Nikdy jsme nepociťovali tak velkou touhu po míru jako v této chvíli. Mám na mysli sužovanou Ukrajinu, ale také mnoho konfliktů, které probíhají v různých částech světa. Válka a násilí jsou vždy neúspěšné. Náboženství nesmí přispívat k rozdmýchávání konfliktů. Evangelium je vždy evangeliem pokoje a ve jménu žádného Boha nemůže být válka prohlášena za „svatou“.

Tam, kde vládne smrt, rozdělení, konflikty, bolest nevinných, tam můžeme rozpoznat jedině ukřižovaného Ježíše. Rád bych, abychom obrátili své myšlenky právě k těm, kteří trpí nejvíce. Pomohou nám slova Dietricha Bonhoeffera, který napsal z vězení: „Když se na to podíváme z křesťanského hlediska, nemůže být zvláštní problém strávit Vánoce ve vězeňské cele. Mnozí v tomto domě budou pravděpodobně slavit smysluplnější a autentičtější Vánoce než tam, kde se zachoval pouze název tohoto svátku. Vězeň chápe lépe než kdokoli jiný, že bída, utrpení, chudoba, osamělost, nedostatek pomoci a vina mají v Božích očích úplně jiný význam než u lidského soudu; že Bůh obrací svůj pohled k těm, od nichž se lidé rádi odvracejí; že Kristus se narodil ve stáji, protože nenašel místo v útulku; to vše je pro vězně opravdu radostnou zvěstí“ (Resistenza e resa, Cinisello Balsamo - MI, Ed. Paoline, 1988, 324).

7.      Drazí bratři a sestry, kultura míru se nevytváří pouze mezi lidmi a národy. Začíná v srdci každého z nás. Zatímco trpíme běsnícími válkami a násilím, můžeme a musíme přispět k míru tím, že se budeme snažit vykořenit ze svých srdcí všechny kořeny nenávisti a zášti vůči našim bratrům a sestrám, kteří žijí vedle nás. V listu Efesanům čteme tato slova, která najdeme i v kompletáři: „Daleko ať je od vás každá zahořklost, prchlivost, hněv, hádání, nactiutrhání a všechny druhy špatnosti. Spíše buďte k sobě navzájem dobří, milosrdní a jeden druhému odpouštějte, jak i Bůh odpustil vám pro Kristovy (zásluhy)“ (4,31-32). Můžeme si položit otázku: Kolik hořkosti je v našich srdcích? Čím se živí? Co je zdrojem rozhořčení, které mezi námi často vytváří odstup a podněcuje hněv a zášť? Proč se pomlouvání ve všech svých podobách stalo jediným způsobem, jak mluvit o realitě?

Je-li pravda, že chceme, aby válečný hluk ustal a uvolnil místo míru, pak začněme každý sám u sebe. Svatý Pavel nám jasně říká, že vlídnost, milosrdenství a odpuštění jsou léky, které máme k vybudování pokoje.

Shovívavost je vždy volbou dobra ve vztahu k druhému člověku. Neexistuje jen násilí střelnou zbraní, ale i verbální násilí, psychické násilí, násilí ze zneužívání moci, skryté násilí plynoucí z pomluv, které tolik škodí a tolik ničí. Před Knížetem pokoje, který přichází na svět, odložte všechny zbraně všeho druhu. Ať nikdo nezneužívá svého postavení a role k tomu, aby ponižoval druhého.

Milosrdenství znamená přijmout, že i druhý může mít své hranice. I zde je správné připustit, že lidé a instituce jsou omezené právě proto, že jsou lidské. Čistá církev pro čisté je jen opakováním katarské hereze. Kdyby tomu tak nebylo, evangelium a Bible obecně by nám nevyprávěly o omezeních a chybách mnoha lidí, které dnes uznáváme za svaté. 

A konečně, odpuštění je vždycky poskytnutí další šance, to znamená pochopení, že se svatými stáváme na základě pokusů a omylů. Bůh to dělá s každým z nás, vždy nám odpouští, vždy nás staví na nohy a dává nám další šanci. Tak to má být i mezi námi. Bratři a sestry, Boha nikdy neunaví odpouštět, to nás unavuje prosba o odpuštění.

Každá válka, kterou je třeba uhasit, si žádá odpuštění, jinak se spravedlnost stává pomstou a láska je uznávána jen jako forma slabosti.

Bůh se stal dítětem a toto dítě, když dospělo, se nechalo přibít na kříž. Není nic slabšího než ukřižovaný člověk, a přesto se v této slabosti projevila Boží všemohoucnost. V odpuštění vždy působí Boží všemohoucnost. Ať jsou tedy darem těchto Vánoc vděčnost, obrácení a pokoj.

Přeji vám všem radostné Vánoce! A znovu vás prosím, abyste se za mě nezapomínali modlit. Děkuji!

 

22. prosince 2022, 13:18