Prvky rozlišování: Touha
Jan 5,2.5-9
„V Jeruzalémě u Ovčí brány je rybník, hebrejsky zvaný Bethzatha, s pěti podloubími. V nich lehávalo množství nemocných, slepých, chromých a ochrnulých. Byl tam jeden člověk, ten byl nemocný už osmatřicet let. Když ho Ježíš viděl, jak tam leží, a poznal, že je tak nemocný už dlouho, zeptal se ho: „Chceš být zdráv?“ Nemocný mu odpověděl: „Pane, nemám nikoho, kdo by mě snesl do rybníka, když se voda rozvíří. Než tam dojdu já, jiný už tam sestoupí přede mnou.“ Ježíš mu řekl: „Vstaň, vezmi své lehátko a choď!“ A hned byl ten člověk uzdraven, vzal svoje lehátko a chodil. Ten den však byla sobota“.
Dnešní generální audience se konala na Svatopetrském náměstí a papež František při ní pokračoval pátou katechezí z cyklu o rozlišování. Uvedlo ji čtení z Janova evangelia o uzdravení ochrnulého v Jeruzalémě.
Katechezi Svatého otce přinášíme v plném znění:
Dobrý den, drazí bratři a sestry!
V těchto katechezích o rozlišování postupně probíráme jednotlivé prvky, které k němu vedou. Po modlitbě, která byla prvním takovýmto prvkem, a sebepoznání jako dalším prvku bych dnes rád promluvil o jiné, takříkajíc nepostradatelné „přísadě“: chtěl bych hovořit o touze. Rozlišování je totiž formou hledání, které vždy povstává z čehosi, co nám chybí, avšak co jistým způsobem známe a co jsme vycítili.
Jakého druhu je toto poznání? Duchovní mistři je označují pojmem „touha“, která pramení ze stesku po plnosti, jíž se nikdy nedostává naprostého nasycení a která je známkou Boží přítomnosti v našem nitru. Touha není jakýsi chvilkový rozmar. Italské slovo desiderio pochází z krásného latinského výrazu de-sidus, doslova „chybějící hvězda“, což je zajímavé. Touha vystihuje absenci této hvězdy, opěrného bodu, který řídí naši životní pouť. Vyvolává představu trýznivého nedostatku a zároveň vzepětí k dosažení nedostávajícího se dobra. Touha je tudíž kompasem k pochopení toho, kde jsem a kam se ubírám, či spíše, zda stojím, anebo kráčím. Člověk, který nikdy po ničem netouží, ustrnul, možná onemocněl, takměř zemřel. Touha je ukazatelem našeho pohybu či nehybnosti – jak ji však rozpoznáme?
Pomysleme na to, že upřímná touha se v hloubi dokáže dotknout strun našeho bytí, a proto nevyhasne, když se objeví potíže či nenadálé události. Podobá se pocitu žízně, jehož se nevzdáme, přestože nenacházíme nic k pití – naopak, hledání nápoje stále více zaměstnává naše myšlenky a konání až do té míry, že jsme téměř nepozorovaně ochotni k jakékoli oběti, jen abychom utišili žízeň. Překážky a neúspěchy touhu nezhášejí, nýbrž ji naopak ještě více umocňují.
Touha na rozdíl od chvilkového zaujetí či emoce trvá v čase, a to též dlouhodobě, a tíhne ke konkrétnímu uskutečnění. Jestliže například nějaký mladý člověk touží po lékařském povolání, bude si muset zvolit takovou studijní a pracovní náplň, která mu zabere několik let života. V jejím důsledku si stanoví určité meze a naučí se odmítat především jiná studijní zaměření, ale též případná povyražení a rozptýlení, a to zejména v době nejintenzivnějšího studia. Touha po nasměrování jeho života a dosažení vytyčeného cíle, v tomto případě lékařského povolání, mu nicméně napomůže, aby tyto nesnáze překonal. Touha posiluje, dodává kuráž a podněcuje vpřed, neboť člověk chce dospět k tomu, po čem touží.
Určitá hodnota totiž získává na kráse a je snáze uskutečnitelná, pokud přitahuje. Jak kdosi prohlásil, „spíše než být dobrý je důležitá touha, aby se tak stalo“. Dobrota je přitažlivá, všichni bychom chtěli být dobří, ale toužíme po tom?
Je zajímavou skutečností, že se Ježíš předtím, než vykoná nějaký zázrak, dotazuje na tužby onoho člověka. „Chceš být zdráv?“ Občas se taková otázka jeví nemístně – vždyť je vidět, že je onen člověk nemocný...Kupříkladu když Ježíš potkává ochrnulého u rybníka Bethzatha, který tam ležel již mnoho let a nikdy se pro něj nenaskytla vhodná chvíle, aby vstoupil do vody, klade mu otázku: „Chceš být zdráv?“ (Jan 5,6). Ale proč se tak ptá? Odpověď onoho ochrnulého totiž vyjevuje řadu podivných výmluv proti možnému uzdravení, které se netýkají pouze jeho. Ježíš jej svým dotazem vybízel k tomu, aby si zjednal v srdci jasno a mohl tak přijmout případný kvalitativní skok, tedy aby už o sobě a svém životě nesmýšlel jako o ochrnulém, jehož druzí přenášejí na nosítkách. Ovšem nezdá se, že by to onoho muže na lehátku příliš přesvědčilo. V dialogu s Pánem se učíme chápat, co skutečně chceme od svého života. Tento ochrnulý je typickým příkladem člověka, který se něčeho dožaduje, ale nic pro to nedělá. Z touhy po činu se stává jakási iluze a nikdy se nevykoná rozhodný krok. Tito lidé něco chtějí a zároveň nechtějí, což je ošklivé. Tento nemocný již osmatřicet let leží u rybníka a neustále si stěžuje a hořekuje: „Víš, Pane, když se vody rozvíří – což je chvíle zázraku – přijde vždy někdo silnější než já, vstoupí do vody a já přijdu pozdě“. Pozor na takové lamentace, které působí jako jed na duši i na život, protože brání touze v jejím rozvoji. Mějte se na pozoru před bědováním v rodině, kde si manželé stěžují na sebe navzájem anebo děti na tatínka, či kněží na biskupa, anebo biskupové na něco jiného...Stížnosti jsou téměř hříšné, protože nenechají touhu růst.
Právě touha totiž leckdy odlišuje vydařené, důsledné a trvalé počínání od tisícerých choutek a mnoha dobrých předsevzetí, jimiž, jak se říká, „je vydlážděno peklo“. Ono „chtěl bych, chtěl bych“...ale pak nic neuděláš. Epocha, ve které žijeme, zdánlivě upřednostňuje navýsost svobodné rozhodování, avšak současně přispívá k zakrňování touhy, jež se většinou umenšuje na okamžitou žádostivost. Na toto zakrňování touhy si musíme dávat pozor. Dopadají na nás tisíce návrhů, projektů a možností, které nás mohou uvrhnout do roztržitosti a nepovolují klidné vyhodnocení toho, co skutečně chceme. Tolikrát se setkáváme s lidmi, například mladými, kteří něco ustavičně hledají s mobilem v ruce... „Zastavíš se někdy, abys přemýšlel?“ „Ne.“ Orientují se na okolní svět, na druhé, ale takto touha nemůže růst, protože člověk žije a sytí se daným okamžikem, aniž by touha rostla.
Mnozí lidé strádají, neboť nevědí, co si přát od svého vlastního života. Pravděpodobně nikdy nevešli do styku se svou nejhlubší touhou, nikdy ji nepoznali. „Co chceš od života?“ „Nevím“. Odtud plyne riziko, že své bytí strávíme střídáním různorodých pokusů a triků, aniž bychom kamkoli dospěli, a maříme tak vzácné příležitosti. Ačkoli si teoreticky přejeme změnu, nikdy k ní nedojde, byť by se naskytly vhodné okolnosti, protože zde schází silná touha k jejímu uskutečnění.
Co bychom dnes odpověděli, kdyby se dnes na nás obrátil Pán s otázkou, kterou položil slepci z Jericha: „Co chceš, abych pro tebe udělal?“ (Mk 10,51). Snad bychom Jej mohli konečně požádat, aby nám pomohl rozpoznat naši nejhlubší touhu po Něm, kterou do našeho srdce vložil Bůh. „Pane, dej, ať poznám svá přání, ať jsem ženou či mužem s vroucí touhou“. Snad nám Pán dá sílu k jejímu uskutečnění. Je to nesmírná milost, která tvoří základ všech dalších milostí: jako v evangeliu povolit Pánu, aby pro nás učinil zázraky. „Dej nám, Pane, touhu, a dopřej její růst“. Také Pán totiž vůči nám chová jednu obrovskou touhu: chce nám umožnit účast na své životní plnosti.
Přeložila Jana Gruberová
