Papež o "střelné modlitbě"
PAPEŽ FRANTIŠEK
Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Evangelium dnešní liturgie končí Ježíšovou znepokojenou otázkou: "Až přijde Syn člověka, najde na zemi víru?" (Lk 18,8). Jako by říkal: až přijdu na konci dějin – ale můžeme to brát i tak, že i teď, v tomto okamžiku života – najdu ve vás, ve vašem světě, nějakou víru? Je to vážná otázka. Představme si, že by Pán přišel na zem dnes: viděl by bohužel tolik válek, tolik chudoby, tolik nerovnosti a zároveň velké výdobytky techniky, moderní prostředky a lidi, kteří stále spěchají, nikdy se nezastaví; ale našel by ty, kteří mu věnují čas a náklonnost, ty, kteří ho staví na první místo? A především se ptejme sami sebe: Kdyby dnes přišel Pán, co by našel ve mně, v mém životě, v mém srdci? Jaké priority v mém životě by viděl?
Často se soustředíme na mnoho naléhavých, ale zbytečných věcí, zaměstnáváme se a děláme si starosti s mnoha podružnými skutečnostmi; a možná, aniž bychom si to uvědomovali, zanedbáváme to nejdůležitější a dovolujeme, aby naše láska k Bohu ochladla, aby postupně vychladla. Dnes nám Ježíš nabízí lék, který zahřeje vyprahlou víru. A jaký je to lék? Modlitba. Modlitba je lék víry, posilující duši. Musí to však být neustálá modlitba. Pokud musíme dodržovat léčbu, abychom se uzdravili, je důležité ji dobře dodržovat, užívat léky správným způsobem a ve správný čas, soustavně a pravidelně. Ve všem v životě je to potřeba. Představte si rostlinu, kterou máme doma: musíme ji každý den důsledně živit, nemůžeme ji přelít a pak ji nechat týdny bez vody! Tím spíše to platí pro modlitbu: nemůžeme žít jen silnými okamžiky nebo intenzivními setkáními jednou za čas a pak se "uložit k zimnímu spánku". Naše víra vyschne. Potřebujeme každodenní vodu modlitby, potřebujeme čas věnovaný Bohu, aby mohl vstoupit do našeho času, do našich dějin; pravidelné chvíle, kdy mu otevíráme svá srdce, aby do nás mohl každý den vlévat lásku, pokoj, radost, sílu, naději; tedy živit naši víru.
Proto dnes Ježíš mluví "ke svým učedníkům – ke všem, nejen k některým! – o potřebě stále se modlit, aniž bychom se unavili" (v. 1). Někdo by však mohl namítnout: "Ale jak bych mohl? Nebydlím v klášteře, nemám moc času na modlitbu!" Možná, že nám v těchto obtížích, což je pravda, může pomoci moudrá duchovní praxe, na kterou se dnes poněkud zapomíná a kterou naši starší lidé, zejména babičky, dobře znají: takzvané střelné modlitby. Název je trochu zastaralý, ale obsah je dobrý. Jaké to jsou? Velmi krátké modlitby, které si snadno zapamatujeme a které můžeme často opakovat během dne, při různých činnostech, abychom zůstali "naladění" na Boha. Uveďme si několik příkladů. Jakmile se probudíme, můžeme říci: "Bože, děkuji ti a dávám ti tento den": to je taková malá modlitba; pak můžeme před nějakou činností opakovat: "Přijď, Duchu svatý"; a mezi jednou a druhou věcí se modlit takto: "Ježíši, důvěřuji ti, Ježíši, miluji tě". Jsou to malé modlitby, ale udržují nás v kontaktu s Bohem. Jak často posíláme "zprávy" lidem, které máme rádi! Dělejme to také s Bohem, aby naše srdce zůstalo s ním spojeno. A nezapomeňme si přečíst jeho odpovědi. Bůh vždy odpovídá. Kde je najdeme? V evangeliu, které je třeba mít vždy po ruce a několikrát denně ho otevřít, abychom přijali slovo života, které je nám určeno.
A vraťme se k radě, kterou jsem vám už tolikrát dal: noste malé kapesní evangelium, v kapse, v tašce, a když budete mít chvilku, otevřete ho a něco si přečtěte, a Bůh vám takto odpoví.
Kéž nás Panna Maria, věrně naslouchající, naučí umění modlit se stále a bez únavy.
